Dobré ráno! Budíme se na kamenném poloostrůvku, stan je zvenku mokrý, v noci trochu pršelo. Déšť v různé intenzitě nás má čekat i dnes po celý den. Balíme a na nedaleké zastávce vaříme snídani. Matěj ji začíná proslulým švédským pečivem, sladkým zavinutým šnekem s marcipánovo-pistáciovou náplní a malými cukrovými homolkami… Já ji začínám kombinací střevních desinficiens, probiotiky a Hylakem. Taky dobrý. Kaši s banánem si ale dám.
Za chvíli už jede autobus – lokální linka obsluhovaná minibusem je úplně prázdná a řidič nás dokonce místo oficiální zastávky vyhodí přímo na odbočce pěší trasy! Selfíčka s první značkou a razíme…
Za pár minut jsme uprostřed švédského lesa a hned nám dochází, že přesně tady jsme chtěli být. Švédské lesy jsou jako z pohádky, tady jsou kamenité, porostlé mechy a lišejníky, do kterých se můžete propadnout i půl metru. Uplně všude rostou brusinky, borůvky, vlochyně, šichy – hledáme nejlepší kombinaci, za sebe doporučuji následující poměr bobulí: 2 brusinky, 2 borůvky, 2 šichy, 1 vlochyně.
Hlady tady neumřeme, navíc Švédi zjevně nejsou vášnivými houbaři, takže kolem cesty rostou praváci, kozáci nebo křemenáče úctyhodných rozměrů. Jako správní Češi je hned přepočítáváme na míru plnosti košíků a slibujeme si, že později na trase z nich určitě něco uvaříme, pokud samozřejmě porostou i dál…
Krájíme první kilometry a za osadou Lövvik se rozhodujeme využít odbočky na chatu a vrchol Valkallen (240 m), kde nás konečně dostihnou slibované přeháňky.
Na vrcholu je celkem živo, obecně na trase určitě nebudeme sami, ale zatím to není žádná turistická dálnice. Po pár kilometrech scházíme do zátoky Halsviken a cesta se mění: procházíme kolem moře po nádherných kamenných mořích a skalnatých útesech.
Taky prozkoumáváme první z architektonických útulen, které na trase vybudovali studenti architektury, ale je ještě brzy na spaní. (Více o útulnách zde https://arknat.com/hogakusten/).
Pokračujeme ještě směrem k dalšímu možnému spacímu místu v zálivu, ale i tam dorážíme docela brzy. Navíc pozorujeme, že tam odbočují spoluturisté – a my chceme klid. Taky jsme „extrémisté“ a máme tradici se první den na trase pořádně zničit… Takže pokračujeme dál do kopců, směr turistická chata Nipstugan, umístěné na 26. kilometru trasy. Záda a krky už nám začínají dávat vědět, že tohle krosnování jsme si nedomluvili, v lese se navíc docela smráká, ale stoupáme s vidinou chalupy, která by mohla s ohledem na pokročilý kilometry být uplně prázdná, ačkoliv se to zdá nepravděpodobné.
Díky tomu, a možná i proto, že se rozpršelo, jdu po vyšlapané cestě, která najednou končí – a pohledem zpět se ukazuje, že zase tak vyšlapaná nebyla: značka je pryč. Ztratit se v lese zjevně není tak těžké: během minuty netušíme ani směr, GPSka se nechytá, propadáme se po lýtka do mechu, za chvíli ztratíme z dohledu i sebe navzájem a domlouváme se jen voláním. GPS se naštěstí nakonec chytí a určí směr – šli jsme uplně jinam… Už se nebudu smát Švédům, že kreslí značky na každý třetí šutr! Tahle malá epizodka nám ale skrze adrenalin vlila novou energii do žil a konečně dorážíme do chaty: je prázdná!
Díky Matějovi, který objevil zásoby březové kůry, zapalujeme vnitřní ohniště a sušíme boty, oblečení i sebe. Jestli se ráno umoudří počasí, bude odsud dokonalý výhled. Tak teď ještě těstoviny s tuňákem a „invitingly creamy“ sýrem k večeři. Žádná sláva to není, ale když to srovnám s polévkou k obědu, která nám přišla trochu slaná (až během jídla nám z etikety na konzervě došlo, že je to koncentrát, co se musí ještě ředit), tak dobrý… Tak dobrou noc!
-T-
Napište první komentář