Noc skvělá, ale klidně bysme ještě spali! Budík v sedm byl ale neúprosný – na devátou máme zamluvený časový slot v Rijksmuzeu a ten musíme stihnout. Kolem půl osmé proto míříme na snídani. Ta se odehrává v generickém hotelovém prostředí, každopádně příjemném a výběr je až překvapivě široký. Dokonce mají i teplou ovesnou kaši anebo plástev medu, ze které si můžete kus odloupnout. Mňam!
Stíháme krásně a jen chvíli po osmé už pokračujeme na blízké metro, aktivujeme městskou kartu, která nám následující dva dny pokryje dopravu a vstupy a s jedním přestupem za 20 minut vysedáme ve stanici Vijzelgracht. Hned u vstupu ven se nachází sex shop s explicitně vystaveným zbožím, ale jsme příliš stydliví, než abychom o něj zavadili víc než pohledem, natož vstoupili dovnitř. Víc nás vzrušuje blízké Rijksmuseum, už se před námi tyčí.
Máme ještě chvilku pokochat se zahradou a pak už se řadíme do fronty a chvilku po deváté nás vcucává obří budova s několika podlažími naditými uměním. Spodní patro se středověkem procházíme pečlivě a kocháme se pověstnými „nizozemskými vlivy“. Zaujmou třeba boschovské detaily na některých obrazech zpodobujících peklo. Je to děsivý a srandovní zároveň – třeba tenhle detail.
Krista se hodně těší na výstavu historického spodního prádla, protože je na něj expertka a dokonce zjišťuje, že u jednoho kusu mají chybu v dataci!
V dalších sálech jsou hory porcelánu, miniaturního nábytku pro domečky pro panenky, modelů lodí a brnění. Máme za sebou první podlaží a už mám pocit přehlcenosti. Jdeme nahoru na baroko, kde toho je opět tisíc, ale hezky i s nábytkem a dvěma místnostmi komplet přesunutými z jiných domů. Hodně se tu věnují kolonialismu a umění v Indonésii nebo jižní Americe. Chceme do kavárny nebo restaurace, ale první je nacpaná a druhá má vchod zvenku (a stejně pak zjišťujeme, že je to nějaká michelinská posh restaurace, na kterou nemáme budget). Ještě jsou před námi dvě patra – hlavní podlaží s díly zlaté éry nizozemského malířství. Opravdu výjimečně úchvatné malby Vermeera v obložení lidí a neméně pozoruhodná Rembrandtova plátna včetně Noční hlídky. Ta je teď ve skleníku s přístroji měřícími vibrace plátna, aby bylo možné použít ideální rám.
Horní patro s 20. stoletím už projdu jen silou vůle. V muzeu jsme strávili pět hodin, což je patrně můj rekord. Jsou skoro dvě a kromě malé svačinky jsme nejedli a sotva se vlečeme do muzejního obchodu a pak už ven do ulic. Vynašel jsem si nějakou polévkárnu a je to jen kousek. Dáme si arašídovou polévku s batáty a je moc dobrá – jíme ji na ulici před mikro podnikem a kolem proudí lidi a kola a všude vidím duhové vlajky. Amsterdam je rozhodně živější než Utrecht, ale přehnané davy lidí se nekonají.
Máme ještě nějaký čas na muzea, takže neotálíme a neohroženě se vrháme pod proudy kol směrem k městskému muzeu. Jdeme do expozice o městě, která je hodně moderně pojatá s hodně textem, ale na rozdíl od uměleckého muzea není tak rozlehlá. Jedna část se navíc věnuje současnému městu – třeba ženám, minoritám (gay hrám z roku 1998), indonéské pouliční kuchyni ve městě a podobným tématům, což je osvěžující a skutečně zajímavé. Třeba tohle je aluze na asijský sklad potravin s video z vývařoven.
Dál je v muzeu výstava Caesara s fakt římskými věcmi a imaginárním překročením Rubikonu. Poslední částí prostorově zmateného muzea (omylem jsme třeba před turnikety a schody došli do patra, kam šlo dojít jen do zavřenými dveřmi zakončené chodby) je muzeum mysli. Je sice nějak oceněné, ale je hodně o textu a holandsky a nemáme už kapacity. Navíc ještě chceme stihnout muzeum moderního umění Stedelijk. Přesouváme se tam kousek tramvají a venku je krásné světlo. Muzeum je historická budova s novou monumentální fasádou. Dáváme si věci do skříňky s kódem, po chvilce se k ní musíme vrátit, ale samozřejmě jsme zapomněli její číslo, i když na skříňce je výslovně napsáno, že si ji máme vyfotit. Tak zkoušíme asi pět skříněk, až konečně najdeme naší. No trochu jsme se zapotili. Jinak v muzeu je umění 1900–současnost, hodně věcí, hodně bizarních divností, ale třeba hezký Mondrian.
Stihneme si dát v muzeu kafe a koláč, takže přežíváme a můžeme ještě dorazit do velkého parku Vondelpark, kde Krista tuší papouščí kolonie. Ve městě se totiž před desítkami let usídlili papoušci alexandři malí a posledně tu od nich sehnala hodně krásných zelených peříček. Pročesáváme park, papoušky vidíme a slyšíme, stejně jako hodně dalších ptáků (kachny, lysky, slípky zelenonohé, husice nilské), ale per jen malinko. I tak je ale park super a plný lidí.
Potkáváme i hodně papouščí strom s velkou dutinou, kde se asi hnízdilo. Tady jsou trochu vidět.
Už se ale pomalu stmívá, takže vyhledáváme nejbližší Albert, kupujeme svačiny a tramvají se přesouváme k metru. Nastoupit jde jen určitými dveřmi, kde je v kukani paní a kontroluje asi, zda si každý odpípne jízdenku. Je to dost zvláštní.
Na hotelu jsme až kolem půl deváté, jíme, třídíme nashromážděné informace a chystáme se na zítra, kdy se naše cesty patrně dopoledne malinko rozdělí.
-M-
Napište první komentář