Poslední den v Nizozemí chceme strávit hlavně v přírodě a dobře děláme. Počasí slibuje v podstatě letní zážitek a moje plánovačské soukolí v mozku jede na plné obrátky, abychom všechno hezky stihli a o půl osmé nasedli na noční vlak zpět do Vídně. Balíme a scházíme na poslední snídani. V Holiday Inn se nám líbilo, jak už jsme se zmiňoval, obří generický hotel, ale služby na dobré úrovni, klid a dobrá dostupnost do města, a to vše za cenu podstatně nižší než v centru a kolem něj. Metrem se přesouváme na hlavní nádraží, ukládáme batohy do úschovny a krásně stíháme vlak v 9:11 směr Overveen. Jedeme před Haarlem a říkáme si, že zkoumání menších nizozemských měst by nás taky hodně bavilo, tak snad někdy příště. Vystupujeme na venkovském nádraží, které mi dost připomnělo podzimní Japonsko, jee.
Nastupujeme na turistickou trasu, před námi je zhruba 15 km, tak jsme natěšení a v turistickém módu. Po chvíli opouštíme zástavbu a kolem návštěvnického centra (vypadá dobře, ale bohužel se zrovna opravuje, takže je zavřené) spolu s pěšími i cyklisty míříme do národního parku Zuid-Kennemerland. Po chvilce dojdeme k vodní ploše, kde se koupe plno lidí! Všude kolem je písek a dunové kopečky, tak sundáváme boty a vybíháme nahoru, plní endorfinů.
Krajina národního parku je uplně něco jiného, než co jsem kdy viděl. Písčité kopečky porostlé travou nebo jen s pískem, borové lesíky a mezi tím keře šípků, brslenů a rakytníků. Je to nádhera.
Dobře je vidět, že se jedná o náplavy z moře, protože jsou všude záplavy mušlí a na profilu dun je místy vidět, jak se vrství skoro jako popel ve vulkanických územích.
Cestu jsem vymyslel tak, abychom neminuli Vogelmeer, jezero plné ptáků – hlavně teda kormoránů a poláků, ale jsem rád, že jsem dalekohled nebral marně a můžeme se pokochat i kvalitním bird watchingem.
Už jen kousek je to do restaurace Parnassia, která se jmenuje podle tolije, která zde i nyní sem tam kvete. Restaurace je oblíbeným výletním místem, jsme tu ale před polednem, takže stíháme zabrat stůl než se začne tvořit fronta. Trochu jsme si neporadili s online objednáváním a uvěřili, že třeba slávky a fish and chips jsou vyprodané a dali s burger a sea basse, k tomu smaženinky (sýrové rolky a krevetovou pastou plněné mini řízečky). Kulinářská katastrofa to sice nebyla, ale když vzpomenu na kvalitu jídla třeba ve Skandinávii, tak to trochu zklamání bylo. Chuť nám ale spraví výhled na moře hned u restaurace.
Lidí hodně, windsurfeři, koupající se, pobíhající psi a velký odliv. Moře nám chybělo a je tady nádherně.
Samozřejmě hned sundáváme boty a jdeme po kraji moře, které vlastně není nijak zvlášť studené. Koupají se tu spíše nudisté a my celou cestu koketujeme s myšlenkou, zda do vody taky neskočíme. Nakonec ale míříme ven z pláže, že je moc zima a stydíme se. Na poslední chvíli se ale zastavíme, vyměníme si významné pohledy a slova, že bychom toho pak litovali a skoro běžíme zpět k moři, strháváme ze sebe oblečení a běžíme do vln Severního moře. A bylo to samozřejmě to nejlepší, co jsme mohli udělat. Vlny jsou vysoké a zábavné, moře vůbec ne studené a jsme nadšený. Takže jsme se spontánně i nazí vyfotili. Skoro si říkáme, že ten nudismus je vlastně dost super – ne až tak se někde slunit, ale to koupání boží.
Času máme dost, tak cestu k vlaku moc neuspěcháváme. S takhle specifickou krajinou to vlastně ani nejde.
Kolem luxusní restaurace v malém zámečku a stájí dojdeme na stanici Santpoort Noord docela brzy a vlak nám jeden asi za pět minut. Až když projíždíme Haarlemem nás napadne, že jsme vlastně mohli dojet jen sem a ještě si projít město. No nevadí, do Amsterdamu dojíždíme kolem páté a máme tak dvě a půl hodiny k poslednímu nasátí atmosféry města. Hlavní nádraží vypadá v podstatě stejně jako Rijksmuseum a je teda nádherný.
Procházíme se ještě kolem kanálů, obdivujeme zeleň a nakukujeme do domů s vysokými stropy, obrazy v barokních rámech, obyvatelé mají okna dokořán a jsou tak skoro propojeni s ulicí. Po městě se nachází taky hodně modernistické nebo pozdně secesní architektury. Procházíme kolem domu Scheepvaarthuis postaveného jako kanceláře, ale nyní fungujícího jako luxusní hotel.
Na nádraží nakoupíme večeři a snídani a přesouváme se na příslušné nástupiště, jen abychom zjistili, že náš vlak má půl hodiny zpoždění. To se nakonec vyhouplo na více než hodinu a vyjíždíme už za tmy. Připojí se Annie z Taiwanu, se kterou si trochu povídáme, a další lidí, co vysedají ještě před půlnocí v Düsseldorfu.
Uvolněnou čtveřici sedadel v Kolíně doplní německá rodina a pokoušíme se dlouhou cestu alespoň zčásti prospat. Moc se to nedaří, takže příště už jedině lehátka. Nabíráme další zpoždění a cesta oklikou přes Mnichov a Salzburg je vážně únavná a dlouhá. Do Vídně přijíždíme se zpožděním 118 minut, což je přesně o dvě méně, než abychom mohli dráhy žádat o vrácení 50 % jídzného. Takto to bude jen čtvrtina, ale aspoň nějaká kompenzace (zaručená tuším díky EU) se hodí. Ve Vídni máme čas na kafe a vlastně už tady vidíme, jak to je zde oproti Nizozemí nepřátelské pro chodce a celkově vlastně takové betonové a asfaltové. To je na cestování skvělé, člověk prostě zjistí, co jde dělat lépe a může to pak požadovat doma. Utrecht je brněnským partnerským městem, byl tam z vedení města někdy někdo a viděl, jak je to tam oproti Brnu skvělé? Nevíme.
-M-
Napište první komentář