Užíváme si poslední hotelovou snídani a vlastně se nám ve Vile Manuelina docela líbilo, což se ovšem moc nedá říct o samotném městě Recco, které nám hustotou dopravy a smogem přišlo trochu jako to špatné z Íránu. Náš cíl je však jasný, jet na sever do nejmenšího italského regionu Valle d’Aosta, který se nachází na hranicích s Francií a se Švýcarskem. Musíme tedy naposledy absolvovat jízdu po italské dálnici, ale tentokrát se vše obejde bez problémů a valíme přes Pádskou nížinu na sever.
Valle d’Aosta je nejen nejmenší italský region, ale i jediný, kde je úředním jazykem i francouzština. Přijdeme si teď už jako experti na alpské hraniční oblasti s různě promíchanými jazyky (i když to nejlepší ještě přijde). Ve městě máme naplánovanou přestávku, jelikož je kolem oběda a jsme zvědaví, jak to tu vypadá. Parkujeme pár kroků od hlavního náměstí u školy a hned se nám tu zalíbí.
Centrum je poměrně velké a plné různých obchůdků a podniků. Zálibně koukáme především do zdejších cukráren a pekáren, až neodoláme a koupíme tři pusinky plněné oříšky a kandovaným ovocem a jednu výbornou canolli, oboje mám fakt rád. Všude to nabízí pokrmy s houbami – mají tu vystavené čerstvé hříbky a lišky, je to pro kraj typická surovina. V obchůdku s lokálními produkty nakupuju několik dárečků, protože všechno vypadá hrozně lákavě.
Co nás na městě rovněž zaujme, jsou roztroušeně zachovalé fragmenty římských památek. Největší z nich je amfiteátr, ten se nám však, po různém obcházení okolních bloků, nedaří uplně vidět. Hlavní přístup je totiž zrovna uzavřen. Procházíme však římskou branou a vidíme i Augustinův oblouk. Mají tu moc hezký chrámový okrsek se dvěma středověkými kostely a raně renesanční budovou.
Je však čas najít něco k jídlu, což nakonec řešíme obligátně v obchoďáku, tentokrát v Carrefouru, ke kterému se musíme složitě vracet. Auto týráme stupáním do dalšího z ikonických průsmyků, tentokrát Svatobernardského (2469 m.). Na svazích zdejších hor se plně projevuje nádherný podzim (na počasí máme stále nečekané štěstí) a všechno rudě a žlutě září, především nad hranicí lesa.
Výhledy jsou majestátní hlavně ze samotného sedla. Tady ještě na italské straně zastavujeme a kocháme se pohledem na jezero, za nímž je švýcarský hospic. Hranici projíždíme bez problémů a už jsme v další nové zemi!
Záhy musíme stavět na další výhledy a jsme naprosto unešeni tou krásou. Čas se však chýlí, někde v údolí chceme najít kemp. Sjezd do hlavního údolí kantonu Wallis nás nenechá na pochybách, že jsme skutečně v jiné zemi. Působí to zde na nás až skoro neevropsky, takhle nějak si představujeme Aljašku nebo Kanadu. Všechna městečka, kterými projíždíme jsou upravená, kultura veřejného prostoru je tu na neskutečně vysoké úrovni, i všichni lidé vypadají spokojeně a pozitivně. Co nás překvapí, je množství obchodů kolem většiny sídel, jako by zdejší lidé stále nakupovali. Hodně nás baví zdejší jazyk. Kanton je hlavně frankofonní, což ale nic nemění na tom, že čas od času je nějaká ves německy mluvící. To se projeví stoprocentní změnou jazyka na všech cedulích, plakátech i málo četných reklamách. Fascinující. Občas vidíme i něco v krajně podivném jazyce, což musí být rétorománština, nejméně rozšířený jazyk federace.
Údolí je plné hradů, vinohrad v nečekaných těžko přístupných polohách a parádních výhledů na alpské velikány všude kolem. Náhle však vjíždíme do tunelu směrem na Zermatt a hledání kempu se proto odsouvá až na toto horské údolí. To jsme trochu neplánovali, rapidně zde totiž klesá teplota. Nakonec stavíme až v Randě a v kempu zjišťujeme, že překvapivě neberou karty a musí tedy ještě do sousedního městečka do bankomatu. Naštěstí to není daleko a vybáráme 50 švýcarských franků, pestrou na výšku koncipovanou bankovku. Mě se začíná dělat trochu špatně, tudíž stavění stanu nechávám na Lukášovi a jdu brzy spát. Oblečen co nejvíce to jde. Tak snad nebude taková zima.
Hi there! Such a good write-up, thanks!