Probudili jsme se do klidného rána za zpěvu ptáků, což po proběhlé noci zní skoro jako zázrak. Už po deváté večer se k nám z domu šířily zprávy, jak Hodonínsko pustoší tornádo. Fotky vypadaly fakt děsivě, jak někde v tropech. Od deseti se začalo blýskat i tady a bouře na sebe nenechala dlouho čekat. Pišta to zaspala, ale zbytek byl nějakou dobu přikován k oknům. Bylo to docela brutal, blízko spadl strom.
Klidné ráno trochu kazí, že nejde proud a neteče voda. Což trápí hlavně Pištu, která by se ráda vrátila na záchod „spláchnout to hovno.“ Jsme zvědaví, co nám přísná paní chaty vymyslela na snídani. Probudili jsme se totiž už o půl sedmé a podává se v osm. Tak vymýšlíme, co bude a koukáme na apokalyptické obrázky z nočních bouřek a tornád.
Na snídani je něco, co jsme moc nečekali, dva obří párky s pečivem a ovocný čaj. V průběhu následujícího výšlapu si na ně mnohokrát vzpomeneme. Cesta totiž hned strmě stoupá a počasí je opakem včerejška – všude mlhy, vlhkost a teploty velice příjemné.
Krajina už není tolik horská, ale hluboké smrkovo-jedlové lesy jsou tu pořád. Je to veliká nádhera. Noční bouře je ale hodně znát, překračujeme hodně padlých stromů a cesty jsou rozryté a poničené.
Potřebujeme si dát kafe, takže míříme na Bobek, kde má být přístřešek a nádherné výhledy. Místo na Malou Fatru ale koukáme do mlhy. Kafíčko a mandlovice nám ale bodne a můžeme pokračovat plni sil dál.
Je to hřebenovka nahoru dolů a potkáváme ptáčátka. Mrtvá a jedno živé, dělá hopi hopi a je to malá sýkorka, asi uhelníček. Prvním cílem je chata Kmínek na slovenské straně a čekáme na halušky.
Napapaný a spokojený pokračujeme dál kolem Masarykovy chaty do sedla Bumbálka, kde jsme si vysnili zmrzlinu, borůvkové knedlíky a ledovou kávu. Nebylo nic, protože tu nic nefunguje a je tu pusto. Nezbývá nám než stoupat dál do kopce. Naštěstí už svítí sluníčko a mraky jsou pryč a vidíme i nějaké ty výhledy.
Pauzu děláme v Makovském průsmyku naproti obří soše partyzána brigády Jan Žižka. Chodíme bosí po trávě a léčíme si tak bolavé nohy. K chatě je to ještě nějakých 8 km. Pochod smrti!
Skoro mlčky jdeme tichým lesem dále po červené směr Lemešná (950 m) a hned strmým srázem do sedla (800 m). Poslední úsek cesty je Slovenskem a začíná brutálním krpálem. Na první odpočívce volá Zuzce pán, kde jsme, a že nás už čeká. Rozhodujeme, že svižnější duo já a Pišta půjdeme napřed, ať pán moc dlouho nečeká. Valíme kolem studánky přes tisícovky na Butorky, a to už vidíme shluky chat na Kasárnách. Poslední vražedný úsek je po silnici. Trpíme. Chatu podle intuice najdeme, pán nás ubytuje a za chvíli už tu jsou i holky. Zdenička trpí „nelidskou bolestí“ a asi nedožije rána. Večeře se ale ještě dožila – v kuchyňce si vaříme vynikající kuskus a pak jdeme pít Radegasty. Mažeme se thermolkou, bolí nás kdeco, ale kuráž na zítřejší pokračování máme pořád.
-M-
Napište první komentář