Zvolnili jsme. Ráno spíme o něco déle, místo původně plánované kaše dojídáme špagety z večera a zbytek zajídáme tyčinkou z našich bohatých zásob. Ze spacího místa odcházíme až po desáté. Matěj se přiznává, že když je na treku, stává se mu, že má pocit, že musí stále jít. Trochu mě to vyděsí, protože obvykle také nedokážu nikde dlouho sedět. Jsem rád, že nás naše kolektivní vyčerpání donutí zpomalit. Krajina se mění, od pobřeží se cesta stočila na pár kilometrů mírně do vnitrozemí, mezi kopečky a farmy. Pole se střídají s koňmi, krávami a dokonce i lamami.
I tady jsou pastviny a rezervace oplocené a často lezeme přes dřevěné můstky. Pomalu míříme zpět k pobřeží a procházíme starým jablečným sadem. Brzy zjistíme, komu zřejmě patřil, protože pod námi je zahrada Norrviken, jejíž zakladatel byl také vyhlášeným znalcem a šlechtitelem ovocných stromů. Na recepci v zahradě, která má být jednou z nejkrásnějších v Evropě, necháváme bágly a jdeme ji prozkoumat. Miluji pocit, když sundáš krosnu ze zad a uděláš krok bez ní – je to skoro jako létání. Zahrada je skutečně nádherná a perfektně se o ní starají. Procházíme barokní, japonskou, renesanční i užitkovou částí a hodně odpočíváme.
Zahrada slaví „barokní rok“, proto v ní na mnoha místech „obdivujeme“ obskurní umění – mnohem víc mě ale zaujal čolek v jezírku. Jsme tak zrelaxovaní, že nakonec zůstáváme na oběd v místní restauraci. Šéfkuchař nám překládá menu do angličtiny a jde mu to – dal bych si podle popisu uplně všechno. Jídlo, které si musíme dokonce i vyfotiti, je to nejlepší, co jsem v poslední době jedl. Rozšoupli jsme se i na dezert – domácí jahodová zmrzlina s bochánkem ze slunečnicových semínek a sosem z červené papriky. Absolutní štěstí.
Po jídle ještě obhlížíme vodní kaskádu, pozorujeme pávy a pak se vracíme na trasu. Před obědem nás tu předjížděly cyklistky v rámci nějakého závodu, teď už chlapi nakládají kužele a cedule. Poslední část cesty do Båstadu je opět po pobřeží, tak chvíli zastavujeme u prvního mola. Není mi úplně dobře, trochu mě bolí břichno (možná ze železité vody, kterou jsme cestou vyprosili) a také se mi rozlomil zub. Abych mohl myslet na jiné věci, zkoušíme na molu rybařit. Neúspěšně.
Paní na molu chytají kraby provázkem a kolíčkem s kousky párku a vytahují z vody jednoho za druhým. Příště možná raději zkusíme to. V Båstadu Matěj nakupuje zásoby a já se klepu před obchodem, jde na mě trochu zimnice. Než dorazíme na poslední spací místo, žaludek se mi trochu srovná. Tentokrát je spací plac plně vybaven – voda, záchod, přístřešek. Odmítáme místo v přístřešku od páru, který jde trasu naopak a stavíme stan v obležení klíšťat. Je devět hodin, venku je světlo jak v poledne, vítr se střídá s jasnou oblohou a deštěm a co pět minut je jinak.
-T-
Napište první komentář