Čína na mě hned od prvního momentu zapůsobila skvělým dojmem. Z letadla jsem vystupoval s naprostým nadšením a snažil se vstřebávat všechny ty dojmy, které na mě zanechávala. Jako první mě zaujala ta vůně. Vůně Asie, která jako by mě vítala doma. Těžko se to vysvětluje, ale najednou jako by ze mě veškeré pochybnosti a obavy opadly a já už si jen mohl užívat, že jsem zase tady, na východě, kde přeci všechno bude v pohodě. Radost mi dělaly i všudypřítomné čínské nápisy, hlášení, fotky známých atrakcí z okolí Pekingu… Skoro jako ve snu. Ale nejprve je třeba projít imigračním a dostat se na hotel. Což možná nebude úplně obtížné, ale určitě to bude časově náročné.
Z letadla jsem vyběhl mezi prvními, abych se nemusel příliš dlouho zdržovat. Jsem pět dnů bez sprchy a cítím se naprosto nechutně. Tričko a kalhoty už připomínají spíše neopren a fakt se nemůžu dočkat, až se mě nebudou dotýkat. Sprcha a nové oblečení je něco na co čekám jako na smilování. Cílem je tedy najít v terminálu hotel a jít se tam na pár hodin natáhnout. První zastávkou jsou čtečky biometrických údajů, ve kterých odevzdám otisky prstů, očí obličeje a bůhvíčeho ještě. Vyběhne mi potvrzení, se kterým běžím na imigrační. Protože jsem mistr komunikátor, všechno vysvětlím blbě a jsem poslán do fronty, kam vůbec nepotřebuji. Vracím se zpět na začátek a hlouček lidí, kteří jsou na řadě přede mnou je samozřejmě několikanásobně delší, než kdybych rovnou šel správně. Nevadí. Času dost. Ve frontě zatím vyplním klasické dokumenty, přepravím si rezervaci hotelu a navazující letenku a obdivně se zaposlouchám do rozhovoru, kterou vede paní s dvěma dětmi se zaměstnankyní letiště. V čínštině. Ach. Vždycky mě fascinovalo, když jsou lidi schopni takhle komunikovat v jiném než mateřském jazyce. Ale celkově mám trochu úchylku na expaty, takže nic nového pod sluncem.
Razítko s povolením ke vstupu do Pekingu a okolí na 172 je v pase a můžu pokračovat k výdeji zavazadel. Letiště Peking nepatří k nejmenším, ale orientuje se na něm bez problému. Po cestě potkávám několik desítek lidí, kteří různě pospávají na lavičkách a na zemi. Není se čemu divit. V tuhle noční dobu je tu mrtvo a veřejná doprava, která jej spojuje s městem začne fungovat až za několik dlouhých hodin. I já mám asi pět hodin, než začne jezdit vlak do Pekingu, který jsem si předem vyhledal a vím, jak se z něj dostat až do hotelu. Nejprve ale zamířím k hotelu. Najdu ho jako vše ostatní docela rychle, ale stejně rychle mě pošlou do háje. Obsazeno, smolík. No fuj, to mám fakt radost.
No nevadí, ještě že je tu časový posun a wifina. Díky tomu můžu být ve spojení s ČR. A je to asi také poprvé, co jsem ocenil iPhone, protože iMessage asi jeden z mála komunikačních kanálů, které tu bez problému fungují. Přátele na WhatsAppu a dalších platformách mají prostě smůlu, s nimi se není možné spojit. Ani na mail se nedostanu. Jsou tu otevřeny i nějaké fastfoody, ale já volím osvědčený obchůdek 7eleven. Dám si rýži s nějakým masem, protože po tom by mi asi nemuselo být úplně zle a vezmu si ještě pár blbůstek na chuť, protože prostě Čína. Jídlo mi ohřejí v mikrovlnce a já se ubytuji nedaleko nejvzdálenějších toalet, abych měl zajištěn jejich co nejmenší provoz. Ale zatím je mi docela snesitelně a na záchody dojdu třeba pětkrát. Což jde.
Kolem páté venku zahlídnu první ranní autobusy, vlak mi má jet až asi za necelé tři hodiny. Opruz. Rozhodnu se, že to risknu a běžím na autobus. Je to vlastně docela sranda, protože by mě mohl odvést naprosto kamkoliv. Veškeré linky jsou nadepsány jen Čínsky, po angličtině ani památky. Ale všiml jsem si na jednom z nich znaků pro nádraží, takže do toho jdu. S řidičem se nijak nedomluvím, ale předpokládám, že platím částku až na konečnou. Nevadí, i tak je to méně než za vlak. Zapnu si navigaci, abych sledoval trasu, a při nejhorším můžu někde vystoupit. Připadám si jako rebel, ale dělá mi to dobře. Škoda, že tak dobře mi to nedělá na břicho. Sleduji okolní parky a říkám si, že při nejhorším můžu vyběhnout do některého z nich.
Autobus se za chvilku rozjíždí a nejdříve jede k dalšímu terminálu. Nabereme další cestující a pak už míříme směrem do Pekingu. Na tak brzkou hodinu ranní už je na místních silnicích už docela provoz a přijde mi, že se neskutečně ploužíme. Ale strašně mě baví pozorovat okolí. Ty obří několikaproudé komunikace, vysoké paneláky rozličných tvarů, zajímavá sídliště a život na ulicích. Všechno je ale organizované, žádné šílenství jako třeba v Íránu. Podle mapy to navíc vypadá, že jedem tam kam potřebuji.
K hlavnímu nádraží dorazíme asi za čtyřicet minut. Vystupuji a žádám znakovou řečí řidiče o zavazadlo. A tím začíná nečekané drama. Řidič mi něco čínsky vysvětluje, nemám šanci chápat co tím myslí. Každopádně to vypadá, že mi zavazadlo nevydá. Nakonec odchytí mladou slečnu, která naštěstí umí něco anglicky, což je řekl bych štěstí. Není to tu úplně běžné. Řidič mi vysvětluje, že jsem vystoupil špatně. Že jižní nádraží je ještě o kus dál, vysvětluji, že já chci vystoupit tady, což z nějakého důvodu není schopen pochopit a neustále mi vysvětluje, že to musí být omyl. Že k tomuhle nádraží nechci. Ukazuji na hotel, kterého jsem si před chvilkou všiml a nakonec tedy zavazadlo získávám. Slečna se ptá, zda ještě může nějak pomoci. Nemusí, ale děkuji za její asistenci. Jsem šťastný, že jsem takhle snadno a rychle doputoval k hotelu. Vybíral jsem jej podle fotek, a chtěl jsem hotel, který bude blízko nějakému významnému bodu a zároveň hodně výrazný. Nevěděl jsem, jak to budu s orientací mít, navíc fotomapy jsou tu posunuté oproti mapám klasickým a chtěl jsem se vyhnout překvapení a následnému pátrání v neznámém terénu.
Je šest hodin ráno, nicméně energie mám v tuto chvíli na rozdávání. Sprchu bych ale ocenil. Jdu do obřího hotelu, kde by vysvětlí, že mají opravdu zcela plno a bohužel mi tedy dřívější check in nemají jak umožnit. Prima. Nechám si však na recepci zavazadla a rozhodnu se, že se projdu po městě. Pikolík moc nechápe, proč těch osm hodin do check inu nepočkám ve foyer, kde je wifi a klimatizace. No, asi protože bych tam umřel nudou. Dostávám tedy turistickou mapu města a tipy na nezajímavější místa. Děkuji pěkně, to mě potěšilo.
Nejdříve jsem zamířil k hlavnímu nádraží. Plán žádný nemám, chci se jen tak potulovat po okolí a nádražní budova vypadá dost zajímavě. Zároveň je pro mě překvapivé, že takhle brzy ráno už je kolem ní hodně lidí. Ne hodně lidí jako v našem měřítku, ale fakt strašně moc lidí. Projdu se nadchodem, kde mám ještě chvilku možnost obdivovat východ slunce. Poprvé si taky uvědomím, že na to kolik je hodin, už sluníčko docela pálí a naplno pocítím nepříjemnou vlhkost vzduchu.
V přednádražním prostoru chvilku jen tak bloumám. Hlavu mám skoro až v oblacích, jak si neskutečně užívám tu neskutečnou volnost a nezávislost, kterou teď mám. Postupně si začínám všímat, že někteří z těch lidí co jsou všude kolem tu snad i spí, někteří jsou různě zranění a jen se tak plácají kolem. Přestávám se tam cítit tak komfortně jako před chvilkou a rozhodnu se vydat zase zpět k hotelu a po hlavní třídě dál. Mrknu do mapy a zdá se, že to odsud není až tak daleko k největšímu náměstí na světe. Půjdu tedy tím směrem a uvidím co se cestou naskytne. Nejdříve procházím malým Hutongem a všímám si malého podniku, ve kterém asi ze svého bytu prodává paní různé nudlové polévky, které lidi jedí u plastových stolků na malé vybetonované ploše. Neunikne mi ani veřejná toaleta, kterých cestou spatřím ještě několik.
U jedné z nich si uvědomím, jak je super, že jsem ještě na žádný záchod nemusel běžet a jak je mi vlastně fajn. O pár metrů později mě samozřejmě přelije horko a zabublá v břiše. A sakra, vracím se tedy zpět, odpočítávám nekonečně vteřiny na semaforu, a těším se na první návštěvu veřejných toalet. Nevím co čekat, ale v každém případě o národu něco ukazují.
Na těch čínských to žije. U zrcadel se různí muži holí a upracují, snad do práce, to netuším. Moc je neřeším, ale hned mířím do jedné z volných kabinek. V Pekingu je možné si často vybrat mezi toaletou západního typu a tureckými záchody. Volím tureckou variantu. Toaletní papír je třeba mít vlastní, ten na čínských záchodech není k dispozici. Dobré vědět, naštěstí jsem na podobné scénáře připraven.
Jako bílého návštěvníka mě při odchodu všichni pozorují, ale není to nepříjemné. Jsou prostě zvědaví. A jak si všímám později, a jsem z toho docela překvapený, bílých tu moc nepotkám. Tím bych zdejší intermezza o záchodech ukončil a nebudu se k nim nadále vracet.
To že tu není moc bílých turistů se projevuje i třeba tím, že mě občas na ulici někdo zastaví a pozdraví. Anglicky moc neumí, takže je to podobné jako třeba na blízkém východě, kdy prohození obyčejného „hello“ vede k naprostému nadšení a tím veškeré interakce končí. Stalo se mi to tu několikrát.
Cestou do úplného centra města se snažím nejít striktně po hlavních třídách, ale občas odbočím i do všudepřítomných parků. Žije to tam. Lidé různých věkových kategorií, ale hlavně starší hrají různé stolní hry, kopou si s míčem či provozují sporty mě naprosto neznámé. Je super je pozorovat, fakt to tu žije. Co mě také překvapuje jsou různě poházená jízdní kola, která potkávám skoro na každém kroku. Tu jedno v křoví, tu jedno na chodníku. Docela mě to překvapuje.
Přes různé parky dojdu až k ukrutné frontě, která vede k vojenskému check pointu. Moc nevím o co jde, ale všichni přítomní se musí prokázat občanským průkazem, který přikládají ke čtečce. Chvilku si myslím, že budu potřebovat nějakou vstupenku, ale voják mi jen hodí batoh ne rentgenu a já mohu pokračovat dál. Jsem na slavném Náměstí Nebeského klidu. Ne, že by tedy bylo o co stát. Náměstí je to opravdu velké, ale nejedná se úplně o místo, po kterém bych se chtěl procházet. Nic moc lákavého. Ohromná šedá plocha. Více mě zaujme vstup do Zakázaného město. To je místo, které jsem úplně v hledáčku neměl, ale když se mi sem podařilo dostat hned první den a navíc v tak pěkný čas, tak návštěvu zvážím. Postupně dojdu do vnitřního prostoru, kam se začíná valit čím dál více lidí. Na pláncích zjistím, kde se prodávají vstupenky, bohužel to není pravda. Většina místních si je snadno nakoupí pomocí všudepřítomných QR kódů, pro mě je to však docela nepřekonatelný problém. Snažím se tedy s někým domluvit anglicky, ale problém je tak trochu na obou stranách. Když už mi někdo odpoví, nemám ponětí, co mi říká. A to může mluvit anglicky sebelépe. Noc nic. Jdu si stoupnout k vstupu, který by se měl asi za hodinu otevřít a čekám. Není to příjemné, postupem jsou kolem mě naprosto šílené davy lidí a není se skoro kam hnout. Výhodou a jedinou útěchou je, že jsem vyšší než ostatní, takže mám docela přehled a prostor k dýchání. A taky mě samozřejmě těší, že jsem u vchodu mezi prvními a nechce se mi úplně opouštět pozice.
Do areálu mezitím vstupují zaměstnanci a začínají postupovat na své pozice. Před námi vidím jen hromadu malých stanovišť, u kterých doufám, že bude možné koupit vstupenku. Čekám to trochu zoufale, ale uvidíme. Třeba to bude fungovat podobě jako u vojenského check inu před chvilkou.
Stojíme tam takhle něco přes hodinu. Slunce praží a opruz je to neuvěřitelný. Občas nás pobaví procházející vojáci, kteří při chůzi dost křičí či zpívají, ale jinak se nic neděje. Pak se najednou brány otevřou a všichni se začnou způsobně řadit do front vedoucích k jednotlivým stanovištím. Docela to jede. Jak se blížím, vidím, že se všichni opět prokazují svými občanskými průkazy, kde mají asi vstupenky nahrané a cítím, že blíží trapná chvíle, kdy na mém pasu nebude nic.
Jdu na řadu a prodávám přísné paní svůj pas, dvakrát zapíše jeho číslo do systému a nic. S úsměvem jí ukážu kartu, že si jako vstupenku chci koupit a paní rychle ukáže rukou ať zmiznu. Mezi dvěma dlouhými frontami tedy jdu zpět. Všichni na mě koukají. To je panečku blbec bílej, ani neví, že když někam chce, má si koupit vstupenku.
Pokladny nakonec taky najdu. Jsou v areálu, po obou stranách za branami. Před jeho otevřením jsem je tedy mohl najít jen těžko. Škoda, že nebyly správně označeny na oněch pláncích. Nevadí, kupuji vstupenku kartou a mířím zpět do řady. Samozřejmě do úplně jiné. Je třeba uznat, že na to jaké jsou tu návaly, to jde opravdu rychle. Za pár minut jsem v areálu a je to boží. Na obřím vstupním prostranství se i ty davy docela slušně rozmělní, takže to není tak hrozné. A cítím se zase dobře.
Ten areál působí tak strašně obřím dojmem, že mám pocit, že tohle bude minimálně na jeden celý den. Ale to se šeredně pletu. Nicméně nebudu předbíhat. Raději budu pokračovat ve svém rozvleklém vyprávění o každé zatáčce, kterou tu potkám. Kochám se tedy hlavním nebo vstupním náměstím, trochu mě samozřejmě mrzí, že v jedné části probíhá rekonstrukce, ale nic hrozného. Nedokážu se tu sice přenést do minulosti, ale docela dobře si umím představit všechny ty filmy, které se v tomhle prostoru natáčely. Jinak nemám pocity skoro žádné. Jedině pocit vedra.
Po schodech po pravé straně vstupní brány jdu stoupám nahoru a dostávám se do prvních interiérů a na pevné zdi pevnosti. Jsou z ní skvělé výhledy a celé to působí zase trochu jinak. Vnitřní expozice jsou zajímavé, bohužel mi vystavené exponáty příliš neříkají. Občas porcelán, nějaké staré spisy, sem tam sošky. Věřím, že historická hodnota je nezměrná a umělecky se jedná o nádherné předměty, ale moc se nechytám. Expozice se mi ale líbí, jsou decentní, dobře využívají historických prostor, podobný styl vystavování jako v Japonsku.
Exteriéry si užívám ale o něco víc. Baví mě hlavně možnost procházet se po ohraných zdech a pozorovat ohromné vnitřní prostory, střechy všech těch budov. Po nějaké době se i to okouká, je to pořád dokola, ale jako zážitek je to nevšední a první dojem dělá hodně. Na konci zdi sejdu do parku, a když se chci vrátit zpět přiskočí ke mě dvojice pracovníků a začnou mi čínsky něco oznamovat. Když zjistí, že se nechytám dojdou pro papírek, na kterém je napsáno, že se jedná o jednosměrnou cestu. Myslím si, že jsem úplně venku z areálu a přepadne mě smutek. Jsem ve velkém parku, vypadá docela dobře a koupím si alespoň kolu. To vedro je nesnesitelné a cítím, že potřebuji cukry.
Jedná se o můj první nákup v Číně v hotovosti a nemám vůbec žádnou představu o cenách. Prodavači pořádně nerozumím, protože moje angličtina, a dávám mu za kolu 50 RMB, vůbec mi to nepřijde zvláštní, protože nemám ani tušení kolik je to peněz. Reálná cena je ale 5 RMB. Samozřejmě mi vrací. Teď už chápu, proč mi ukazoval, že nechce velké bankovky. Nevadí, příště budu zase o něco chytřejší.
Kola bodne, rozhodně je osvěžující, ale postupně zjišťuji, že to není nápoj, který mi dělá úplně dobře. V Číně jsem se díky tomu postupně odnaučil pít slazené nápoje a od svého návratu do ČR jsem žádný neměl. Nechybí mi. Procházím postupně parkem a dojdu zpět na vstupní náměstí zakázaného města. No super, tak alespoň nejsem venku z objektu.
Tentokrát jsem se viděl přímo skrz bránu na konci velkého náměstí, což mě přivedlo do asi nejkrásnější části Zakázaného města. Problém byl, že tady už se procházelo v docela úzkých uličkách, což bylo vzhledem k počtu návštěvníků něco naprosto šíleného. Šel jsem v podstatě uprostřed davu a nemohl si téměř ani vybrat kam odbočím nebo na co se podívám. Nejšílenější byla situace v maličké zahrádce s nějakým starým stromem. Totální úlet a já začal spíš než na objevování tajných zákoutí soustředit na postupný odchod pryč z komplexu. Začínal jsem chvílemi mít pocit, že z toho zešílím. A tenhle pocit se mi v průběhu dne ještě zhorší.
Na chvilku se mi podařilo vklouznout do jednoho ze zdejších obchůdků a snažím se koupit vodu. Ukazuji přímo na lahve, ale obsluha nemá nejmenší tušení, co chci a odchází pro pomoc. Asi po pěti minutách přichází s paní prodavačka s dalším pánem, kterého poprosím o jednu lahev vody. To je všechno ptá se a vypadá dost pobaveně. Ano, to je všechno říkám bez náznaku humoru. Ale voda bodne, je fakt strašné horko. Srpen, asi se to dalo čekat.
Jdu tedy zpět do uliček hlavního město, občas potkávám zdejší zaměstnance s megafony, kteří křičí na každého kdo se zastaví. Děsivé, ale hádám, že bez toho by se to tu mohlo dost zaseknout. Dostanu se na jedno trochu větší náměstí, kde tancuje skupina černochů. Jedná se o nějakou čínsko africko rozvojovou spolupráci. Víc informací neznám, ale o tom, co Číňani dělají v Africe iluze opravdu nemám. Potkávám tu také toalety a to je další úlet. Fronta na dýmy čítá možná něco přes padesát žen. Hustý. Na muže se ale dostanu docela bez čekání.
Každopádně musím pryč. Vysoká koncentrace lidí a vzduch dělají svoje a další setrvání v těchto uličkách už prostě nejsem schopen zvládnout. Rychlostí necelého půl kilometru za hodinu jsem proletěl mezi davy turistů a vyběhl na druhé straně zakázaného město. To jsem bohužel nemohl pořádně prozkoumat a nesplnilo tak mé představy, ale venku jsem měl konečně pocit, že se můžu naplno nadechnout. I když vedro je tedy pořád.
Přešel jsem přes most a za ulicí si koupil vstupné do Jingshan parku. Na zeleň a klid tam jsem se totiž těšil. A samozřejmě jistotu toalet, ale to jsem vám slíbil, že už vynechám. V parku je dost pěkná vyhlídka na Peking a hlavně na právě opuštěné zakázané město. Jen je docela masakr v tom vedru vyjít všechny schody a vydrápat se nahoru. Ten pohled za to ale rozhodně stojí. Veliká paráda. Parky v Pekingu jsou skoro všechny placené, ale jedná se o příjemné oázy klidu, které stojí za to prozkoumat. Na vyhlídce tedy chvilku odpočívám, ale příliš času prohlídce parku také nevěnuji.
Vyjdu zpět na ulici, ale po chvíli kupuji vstupné do dalšího parku. Tentokrát je to hned vedlejší Beihai park, kterému dominují vodní elementy. Uprostřed jsou jezírka, po kterých plují loďky. Přes jezírka vedou v úžinách krásné mosty. Jsou tu kláštery a zvláštní monumenty. Veliká romantika a park, ve kterém to docela žije. Jsou tu taneční spolky starších žen a mužů, hraje tu hudba a celkově se tu cítím moc příjemně. Navíc u vody je trochu snesitelnější a asi i mírně chladněji. Do zdejších budov jsem si ale vstupné nekupoval. Při vstupu lze zvolit buď jen park, nebo kombinaci obojího. Vždy to vyjde o trochu levněji, než kupovat vstupné do budov přímo na místě.
Každopádně na mě už jde trochu únava a blíží se čas, kdy bych mohl dostat svůj pokoj. Neskutečně se těším, až si dám sprchu a natáhnu se do normálně postele. Vylezu tedy z parku, bohužel stejným vchodem jakým jsem vešel, což mě dost štve, ale žádný jiný otevřený jsem nepotkal. A musím jít kolem zdí zakázaného města, které se mi z venku zdá ještě větší, než když jsem byl uvnitř. Cesta vede i skrze hutongy, každopádně moc zábavná není a už se cítím docela vyčerpaně. Navíc všude jsou lidi. To je něco ukrutného a já v sobě už sotva dusím vztek. Vím, že tohle je těžko přenositelné, ale opravdu toužím po tom, být chvilku sám. Neustálá přítomnost davů je strašně unavující. Přestože nikdo neobtěžuje, nic nenabízí. Jen párkrát jsem odmítnul předražené výlety na čínskou zeď, ne děkuji, jsem tu na chvíli a nemám zájem o celodenní výlet. A rozhodně ne za tyhle šílené prachy. Cítím v sobě naprostou beznaděj, nohy se mi motají a slibuji si, že už nikdy nikam nepoletím.
Každopádně ještě přes jeden park, ve kterém chvilku sedím a pozoruji zdejší ptactvo nakonec konečně doputuji k onomu vojenskému check pointu ze začátku dne a najednou je klid. Nikde nikdo krom fešných vojáků, kteří stojí u většiny budov na hlavní třídě. U staré maličké Číňanky, která má na kole připevněné košíky s nápoji si kupuji další vodu. To je něco co mi dá zase energii. Nohama rukama se ptám co jsem dlužen a ona odpoví. Čínsky a já jí rozumím. No naprosto boží. Asi tak deset minut si přidám jako největší borec na světě, co by se mohl z fleku do Číny nastěhovat.
Krátce po druhé se vrátím zpět do hotelu. Všechno proběhne v pohodě. Depozity, otrava… Neznám, ale moc mě to netrápí. Vlezu do pokoje, sundám ze sebe všechno oblečení, které už působí jako kdyby bylo komplet z elastanu. Otevřu okno, které je do vnitrobloku, což je opruz, ale nevadí a zatímco se mi napouští vana mohu poslouchat nějaké zdejšího zpěváka. Jeho hlas se vzduchem vznáší podobně jako hlas muezzinů na blízkém východě. A je to krásné. Jakmile vlezu do vanu, smyje se ze mě všechna ta špína z posledních dnů a začínám se cítit jako nový člověk.
A pak, ač je teprve odpoledne, jdu spát. Jsem zmožený a v posteli docela rychle usnu. Večer kolem sedmé se vzbudím a jdu ven najít nějaký obchod s jídlem. Venku je konečně příjemný chládek a vlastně to tam docela ožilo. Do KFC se mi nechce, takže nakonec najdu Family Markt, kde si nechám ohřát stejné jídlo jako jsem měl na letišti. S rýží tu je totiž problém sehnat něco jiného a nudle nerisknu. Cestou zpět potkávám paní s děckem. Pouští si nahlas hudbu z telefonu a do toho zpívají. A já si uvědomuji, jak se tu na konci světa přeci jen mám krásně.
Na hotelu ještě přemýšlím o zítřku a nakonec si říkám, že kdybych tu velkou čínskou zeď vynechal, budu toho litovat. Odrazují mě však ty davy, které jsem potkal dnes. Dívám se na internet jaké jsou možnosti. Nejlehčí je asi se dostat do části, která se jmenuje Badaling. Ale tam míří většina organizovaných zájezdů a též většina místních. Jedná se prý o jednu z nejkrásnějších částí, také je v nejlepší stavu, ale je tam narváno… Pomocí místní dopravy se tam dá dostat asi docela snadno. Druhá možnost je Mutianyu. Ta je trošku dál a na druhou stranu. Doprava je trochu složitější a návody se moc neshodují. Prý je také krásná, i když ne tak dramatická, ale zase je tam méně lidí. Ostatní části jsou také lákavé, ale v rámci času, který mám a náročnější dostupnosti je rovnou vynechávám. Nařizuji si budík na brzkou ranní hodinu a nechávám vše na osudu. Pokud se mi podaří vstát, tak tam pojedu. Pokud ne, budu pokračovat v pekingském dobrodružství. Mimochodem při hledání míst k navštívení jsem našel další místa, která jsou úplně boží. Čína těch atrakcí prostě má hromadu.
Dnešní den byl plný silných zážitků, ale stál za to. Teď už jdu definitivně spát a uvidíme co nám přinese zítřek.
Ráno jsem se probudil ještě chvilku před budíkem. Po nezbytné ranní hygieně bylo jasno. Dnes se tedy vydám na velkou čínskou zeď a uvidím, zda si Čína dokáže další velkou turistikou atrakcí trochu napravit svou reputaci. Snídaně objednané nemám, takže mířím rovnou do metra. To bude dnes premiéra, ale neočekávám, že systém bude příliš složitý. Nejdříve je třeba projít rentgenem a rámem, na což jsem si zvykl už v Rusku, takže mi to nepřijde ani trochu divné. Dojdu k automatu, najdu výstupní stanici a vložím bankovku. Snadné a jasné jak facka. Automat vyplivne pevnou papírovou kartičku, kterou přeložím ke čtečce na turniketu a můžu vstoupit na nástupiště. Před kolejištěm jsou nízké zdi a dveře, které se otevírají spolu s dveřmi do vozu. V lidnatých zemích jako je Čína, se jedná o docela důležitý prvek, který eliminuje pasažéry v kolejišti. Cesta proběhne naprosto bez problému včetně přestupu. V cílové stanici lístek na turniketu nepřikládám, ale vkládám dovnitř, kde bude recyklován a připraven pro další použití. Pro mě perfektní a hlavně každému srozumitelný systém, ke kterému nemám jedinou připomínku.
Přicházím na autobusové nádraží a velmi rychle nacházím linku, kterou potřebuji. Autobus je připraven k nástupu, a dokonce se jedná o express, který jede část trasy po dálnici. Bezva, to jsem přesně chtěl. Po nástupu se snažím koupit jízdenku, ale řidič ukazuje, že peníze nechce, že mám přiložit jejich cestovní kartu ke čtečce. Kartu jsem si ale nekoupil. ač je s ní jízdné levnější, protože se mi nechtěla řešit. Chvilku panikařím, ale nakonec se ukáže, že v zadní části je slečna, u které se dá jízdenka koupit hotově. Super. Za každou věc, která se povede jsem v zemi, kde se není možné domluvit, šťastný. Cílovou stanici znám jen z fotografií a její odhadovanou pozici jsem si označil na GPS. Ale jestli nakonec vystoupím správně, to je jen ve hvězdách.
Jedeme docela kus severně od Pekingu a mám fakt radost, že vidím i venkov. Navíc vzadu se rýsují i hory. A ty já mám rád. Čínská příroda musí být podobně jako kulturní dědictví nebo kuchyň úžasná a opravdu by mě potěšilo mít možnost, poznat ji trochu více. Cestou se mi samozřejmě udělá trochu špatně, takže autobus v myšlenkách popoháním kupředu. Výstupní stanici nakonec poznávám podle škaredé skleněné budovy jakéhosi úřadu. Vystupuji ven a rozkoukávám se. Mám dvě možnosti. Počkat na nejistý minibus a postupovat dle návodu, který spousta lidí označuje za nefunkční nebo pokračovat pomocí taxíku. Nakonec se i vzhledem k nepříjemným pocitům v břiše přikláním k druhé možnosti, protože čínských peněz mám dost. Neberu si oficiální taxík, ale fejkového řidiče, který mě naloží do vlastního vozidla. Na ceně se snadno domluvíme díky jeho lámané angličtině, což je příjemné. V autě dostanu informace o čínské zdi, což je také fajn. Můžu cestou něco nastudovat. Po příjezdu mě řidič zavede k okénkům a pomůže i s nákupem vstupenky a dalších služeb. Moc se mi do toho nejdřív nechce, protože se bojím, že mu jde o další prachy, ale nakonec jsem za pomoc rád. Krom vstupného a transfer busu kupuji cestu lanovkou nahoru a tobogánem dolu. Po vlastních by se to dost prodloužilo a tohle zní i jako zábavná varianta.
Vstupní areál je nově vybudovaný a působí monumentálním dojmem. K lanovce jdu kolem hromady stánků s odpornými suvenýry a občerstveními. Dojdu k malému autobusovému nádraží, kde čekám spolu s dalšími pár lidmi na autobus, který nás doveze nahoru do další části areálu. Autobus přijíždí během pár minut a cesta nahoru je ještě překvapivě docela dlouhá. Z autobusu skoro vyběhnu, protože chci být na zdi jako jeden z prvních. Nával typu zakázané město ale už nečekám. Těch lidí tu opravdu moc není. K lanovce je to chvilku do kopce a jakmile nasednu a vidím, že kolem skoro nikdo není, zaplavují mě úplně boží pocity. Je nádherně, všude kolem cvrdlikají cikády a já si tu cestu na zeď, která se postupně vynořuje neskutečně užívám. Tohle bude určitě stát za to. Jsem rád, že jsem se sem vydal.
Po vystoupení z lanovky jsem vyšlápl pár schodů a šokem jsem skoro nemohl popadnou dech. Najednou se mi otevřel výhled na dlouhou čínskou zeď, který se nádherně jako nekonečný had vine lesem. Opravdu to má něco do sebe… A nikde není vidět žádný člověk, takový luxus bych po včerejšku od Číny ani nečekal. Fotím jak šílený a nevím kam se dívat dříve. Po jedné straně mám hory, za sebou zeď, která stoupá do kopce… Jen tak se procházím, a po pár krocích jako blázen musím fotit další pohledy, které se mi naskytují. Přijde mi, že musím zaznamenat každý metr, protože se celá scenérie neustále proměňuje. Fakt si to už užívám a jsem pyšný, že jsem se na to místo tak pěkně dokázal sám dostat. Na jedné straně mi chybí možnost s někým sdílet zážitky, na straně druhé jsem neskutečně šťastný, že jsem naprosto volný a můžu brát ohledy jen sám na sebe. Díky tomu veškeré situace prožívám intenzivněji. Putuji dál po zdi a postupem času se začíná objevovat čím dál více lidí. Ale stále to není nic hrozného. Na úpatí prudkého stoupání potkávám staršího Američana, který mě požádá, abych mu udělal pár fotografií mobilem. Požádám ho tedy o totéž a prohodíme spolu pár slov. Dozvím se od něj, že včera byl státní svátek a tedy asi vůbec nejhorší den na návštěvu Zakázaného města, tím se mnohé vysvětluje. Ještě chvilku pokračuji do kopce, ale nakonec se rozhodnu, že asi nechci jít až někam do dálky. Alespoň ne dnes. I když neopravené velké části zdi by mě zajímaly též. Čína má prostě hodně co nabídnout.
Cestou zpět potkávám už početnější zástupy lidí a dokonce konečně zahraniční skupiny turistů. Někteří jsou zde v rámci organizované tour. Potkávám spoustu lidí, co se fotí na instagram. Pohledná dívka posedává ve vchodu do jedné z věží na zdi a nechává se fotit s vějířem. Vypadá to dobře, ale hodně to vypovídá o dnešní povrchní době.
V jednom místě obdivuji z blízka zpívající cikádu, abych za chvíli pociťoval naprosté nadšení z prodejce nápojů, který pochoduje po zdi za doprovodu hlasité hudby linoucí se z reproduktoru houpajícím se na jeho batohu.
Na cestu zpět jsem se docela těšil. Nasedám do tobogánu, ale mám smůlu, že turistka co jede přede mnou je vystrašená, a celou dobu drží na vozíku sepnutou brzdu. Neskutečně mě to rozčiluje. Personál v okolí dráhy se jí snaží přesvědčit máváním, aby zrychlila a smějí se jejímu strachu, ale stejně to k ničemu nepomáhá. Naprostý opruz a pro mě zkažený zážitek. I když si nechám delší odstup, při povolení páky ji po pár sekundách opět dýchám na krk.
Cestu zpět tentokrát absolvuji pouze hromadnou dopravou. Jsem z toho neskutečně nadšený a beru to jako velikou výhru. Sice se mi nepovedlo při přestupu naskočit na správnou linku, takže se ploužím neexpresním autobusem, ale dá se. Cesta stojí stejně, ale trvá minimálně o hodinu déle. Po příjezdu do města mířím na hotel a na chvilku si lehnu. To vedro je fakt ubíjející. Něco naprosto neskutečného. Na pokoji mám připravené dvě minerální vody s fialovým obalem od výrobce coca coly. Na to, že se jedná o obyčejnou vodu, je neskutečně dobrá. A stejně jako ostatní zdejší nápoje je flaška plná úplně po okraj.
Po probuzení se rozhodnu dojet metrem na olympijský stadion. Nečekám nic velkého, ale jedná se o jedno z těch míst, která jsou svým způsobem ikonická. Navíc už jsem měl možnost nějaká ta místa spojena s olympiádou navštívit, takže to beru jako fajn možnost rozšířit tuto kolekci. Cestu metrem už zvládám levou zadní, jen mě překvapuje jeho narvanost. Už se asi blíží dopravní špička. Masakr.
Do olympijského centra míří stovky lidí, držím se tedy davu a vystupuji z metra na ohromnou plochu, která připomíná dálnici pro lidi. Po okrajích jsou stánky se suvenýry a jídlem. Hodně to tu žije a to se mi líbí. Je fajn vidět, že místo, které stálo tolik peněz a nejspíš i lidských životů je stále živé. Jsou tu skupiny lidí co tančí, mládež jezdí na kolech či skateboardech. Děti si pyšně vykračují a mávají čínskými vlajkami. Rozhodně to tu má atmosféru a všechny objekty jsou parádně fotogenické – možná i protože je krásné světlo přes západem slunce.
Nějakou dobu se potuluji kolem, je to tu ohromné a rozhodně mám co obdivovat. Ať jsou to blbosti jako obří silnice, která je celým komplexem přerušena nebo známé olympijské stadiony. Nakonec se rozhodnu, že se trochu vzdálím a počkám si na setmění. Zamířím do obchodního centra, kde se potuluji docela dlouhou dobu. Dal jsem si za úkol nákup nového cestovního batohu. Ten aktuální jsem koupil v Tokiu a Rusko bohužel nepřežil. Je potrhaný a jeden popruh se vytrhl. To zamrzelo. Bohužel vhodný batoh jsem nikde nenašel. Místo toho jsem objevil skvělý obchod s potravinami z celého světa, moje nadšení trochu mírní fakt, že nevím kdo by to doma ocenil. Takže nic nekupuji. A baví mě zdejší obchůdky s potravinami a restaurace… Nikam ale samozřejmě nejdu, protože mám bohužel strach.
Když vylezu z obchodního domu ven, je konečně šero. Věž v olympijském parku hraje všemi barvami a nasvícené je i slavné Ptačí hnízdo a plavecký stadion. Procházím ještě zeď se jmény všech medailistů a pěkné. Rozhodně to tu na mě zapůsobilo, a i když se nejedná o místo, které jsem měl na seznamu toho co jsem tu chtěl vidět, jsem si to tu opravdu užil. Zase je tu hromada lidí, ale díky tomu, jak je celý park rozlehlý to není tak strašně tísnivé jako v Zakázaném městě a centru Pekingu. Navíc pod rouškou noci už se dá i normálně dýchat.
V metru musím vydržet frontu u automatů na jízdenku a někdo po desáté hodině se vracím k hotelu. Rozhodnu se ještě vypravit do Family Marktu pro něco k jídlu a končím u klasiky. Vezmu si ještě nějaké další věci, jen tak na chuť a naprosto úžasný džus z Hong Kongu, který jsem si neskutečně oblíbil. Abych vše pobral připlácím si za šusťákovou tašku. Překvapuje mě, že je na ní obrázek zeměkoule a nápis, zda ji opravdu potřebuji. Čína se minimálně marketingem jeví jako země, která je ekologicky velmi uvědomělá. Ale srandovní, že je to všechno anglicky, čemuž většina Číňanů pravděpodobně nebude rozumět.
Na recepci se ještě domluvím, že zítra bych u nich rád posnídal a mířím na kutě. Čína zatím boduje a potvrzuje, že Asie je mi něčím hrozně blízká… A po dlouhé době mně břicho přestává trápit. Cítím se docela dobře. A to je vážení v tuto chvíli to nejkrásnější.
Snídaně je totálně božská. Ty chutě to je něco co mi strašně sedí. A navíc ten výběr. Asiat i Evropan si přijde na své. Já si užívám samozřejmě hlavně to co je asijské. Konečně si také dávám plněné knedlíčky a money bags, no prostě já a cizokrajné jídlo. Hodnotím to hodně vysoko. Škoda, že jen tak nevyjedu na prostou gastrodovolenou, to je pro mě asi naprostý vrchol blaha. Po snídani jsem ještě chvilku na hotelu a přemýšlím, co bych dnes chtěl vidět.
Je tu toho hromada, ale musím vzít v potaz, že dnes už nemám celý den a je třeba abych odpoledne pomalu zamířil na letiště. Míst, které bych chtěl vidět je tu ještě docela dost, ale nakonec se rozhodnu pro pěší tůru k Chrámu nebes. Láká mě, že v jeho okolí je park a bude možnost nebo alespoň doufám, že by mohla být možnost pozorovat zdejší ptactvo. Navíc je pro mě lákavá i ta možnost jít pěšky, baví mě se tu jen tak poflakovat. Nasávám vzduch, ve kterém se často mísí zdejší vůně koření. Mám možná štěstí, že jsem tu v době, kdy je krásná viditelnost a žádný smog.
Chvilku jdu starou známou cestou a kochám se místy, které už znám. Ale to nemá dlouhého trvání. Po několika minutách se dám na jih a doufám, že uvidím něco zajímavého. A to se také stane, mezi domky potkám malou vcelku nenápadnou mešitu. Hezké…
V jedné uličce využiji otevřené branky a jdu se podívat přímo do útrob zdejšího sídliště. Nakonec se tam motám docela dlouho a zjišťuji, že jaksi není kudy projít ven. Všechny ostatní branky jsou zavřené. Vedro je zase úmorné a vlastně mě pozorovat ty baráky moc nebaví. Není tu nic moc zajímavého. Občas nějaký menší parčík, možnost posezení, ale jinak nic… Budu muset udělat to co strašně nesnáším. Vrátit se zpět…
K Chrámu nebes je to nakonec dál než jsem čekal a cesta vlastně až tak zajímavá není. Občas mě zaujmou nějaké obchůdky nebo ulice, kde alespoň něco je, ale většina míst je prostě prázdná. Když můžu, kupuji si vody… Bez vody bych tu asi dlouho nevydržel, je fakt k padnutí. U vstupu do parku u Chrámu potkávám zase větší skupinky turistů. A prvního bezdomovce. Kupuji si vstupné pouze do parku, i když se vstupným ke chrámu bych ušetřil čas a peníze… Říkám si, že třeba se tam nebudu chtít podívat. Vlastně totiž moc nevím o co se jedná, viděl jsem to jen jako položku na mapě a jde mi hlavně o ten velký park, no né.
Uvnitř zase klasika, baví mě pozorovat lidi. Třeba pána, který na kole objíždí a vyprazdňuje odpadkové koše, procházející se páry… Je to prostě jiná kultura, takže je zábavné pozorovat i věci, které bych u nás považoval za něco úplně obyčejného. V tomhle cestování umí otevírat oči, protože nic není obyčejné…
A nakonec jsem i spokojený, že se mi podařilo spatřit pár zdejších opeřenců. Něco málo jsem si o zde žijícím ptactvu přečetl a našel i místa, která jsou vhodná na pozorování. Park u Chrámu nebes není tím úplně nejlepším, ale jak už jsem řekl, dnes už není úplně prostor na to si příliš vybírat. Pokud bych se do Pekingu ještě někdy v budoucnu podíval, určitě bych této činnosti vyhradil více času a volil lepší prostory.
K samotnému chrámu to není úplně daleko. Chvilku jen obcházím prostor a snažím se přes zeď něco spatřit. Na jednom místě je výhled docela slušný. Je to poznat i podle toho, že je tu školka, kde výtvarně nadané děti zachycují na papíry co vidí. A musím uznat, že jejich kresby jsou velice zdařilé, klobouk dolů. Rozhodnu se nakonec, že se dovnitř podívám také, celá stavba vypadá impozantně a asi bych mohl později litovat, že jsem to neudělal. Chci si to tu užít do posledního momentu. Na pokladně se zbavuji téměř posledního zbytku peněz, zbývá mi fakt už jen minimální finanční obnos, který mi bude muset stačit na cestu na letiště a maximálně si budu moct koupit ještě jednu vodu. Jak cestu, tak možnost zakoupit si ještě nějaké pití považuji za jasné priority. Bez nápoje si totiž zbytek v tomhle parnu nedovedu ani představit. Ale to už vstupuji za vnější zeď Chrámu nebes a můžu obdivovat celý malý komplex v jeho neskutečné kráse.
Místo je to rozhodně zajímavé a trapně přiznávám, že jsem o něm neměl nejmenší tušení. Na informačních tabulích se dozvídám něco málo z historie a musím přiznat, že si to čtu docela se zaujetím. Nicméně není času nazbyt. Pokud se chci dostat na letiště s větší časovou rezervu, abych měl trochu klid, musím se tam už vydat.
Do hotelu dojdu o poznání rychleji, jdu už přímější cestou a ještě se zastavuji v menším obchůdku, kde se mi po delším boji podaří asi na desátý pokud zaplatit platební kartou. Mám vodu, nějaké ovoce a samozřejmě ten naprosto úchvatný džus z Hong Kongu, který mi dává první důvod na to, proč se na pobřeží těšit. Dostávám se do úplně nově zbudované čtvrti, kde je spousta obchodů evropského střihu. Zaujme mě třeba velké luxusně vyhlížející pekařství, ve kterém prodávají například několik druhů čerstvého chleba. Globalizace je fakt fascinující. Stejně tak jako rychlost, kterou se města v Číně mění. Je mi úplně jasné, že ještě před nedávnem tu namísto velkých skleněných mrakodrapů stál stísněný hutong. Svědectví častých návštěvníků tenhle trend zmiňují také a byl to i jeden z důvodů, proč jsem nechtěl objednávat hotel v nějaké staré čtvrti. Občas se prý stává, že mezi objednáním a příjezdem hotel a čtvrť, ve které se nachází přestane existovat.
Cesta na letiště je docela v pohodě, jen mi chvilku trvalo najít místo, na kterém zakoupit jízdenku. Po příjezdu si všímám, že let je výrazně opožděn. To mi sice trochu narušuje plány, ale nevadí. Na přepážce mě ochotná paní přebookuje na dřívější let, což má nevýhodu jen v tom, že nedostanu objednané jídlo. Nevadí, nějak to zvládneme. Poprosím jí o místo v uličce, kdyby náhodou nebylo, dřívějším let bych odmítnul, ale všechno v pohodě. Do odletu mám tedy více času než jsem čekal. V Hong Kongu jsem původně chtěl využít vlaku do centra, ale kvůli posunutému letu nestihnu ani jeho poslední jízdu. Píši tedy e-mail do hotelu a ptám se, zda není možnost nějaké tranzitu zajištěného přímo od nich. Odpovídají že ne a rovnou uvádí alternativy dopravy které mám včetně cenových odhadů. Autobusem se mi příliš jet nechce, mám pocit, že by to bylo složité, takže se rozhoduji pro předražené taxi. Nicméně tohle je situace, kterou budu řešit až na místě.
Během čekání několikrát prolezu celou odletovou halu a zajme mě informační kampaň týkající se ekologie. Je nazvaná trefně “Jste to co používáte”. Kromě té mě ještě zaujme několik sošek v Asii populárního českého krtečka… Ale to je vše, více si letiště nevšímám a opět si jdu sednout do kouta.
Po úmorném čekání se můžeme nalodit na palubu letadla Cathay Dragon. Prostory uvnitř jsou mrňavé a celý let je docela utrpení. Když usedneme v Hong Kongu, padá mi kámen ze srdce. Létání fakt nemám rád. Jo a mimochodem, letadlo, kterým jsme měl letět původně přistálo o něco dříve než to, kterým jsem se zpožděním letěl já.
Napište první komentář