Závěrečná část byla zážitkem sama o sobě. Tentokrát k nám do kupé nastoupil starší rozverný Rus se zlatými zuby, který byl nadšen, jakmile spatřil na stolku vodku. Začal vesele komunikovat s Filipem, ale ten ho odpálkoval, že neumí rusky a poslal ho za mnou. Fakt díky Filipe. Pán je na cestě se svými kolegy a bude nám dělat společnost ještě téměř dva dny. Chtěl by se s námi opít a družit se. Tvrdí, že s ním nebudou žádné problémy, že je milý, jen se s námi chce bavit. Klidně prý nemusíme jet až do cíle, ale můžeme přijet za ním na sídliště do Čity a spát u něj v bytě jak dlouho budeme chtít. Také nás pohostí. O společnost jsme měli postaráno až do cíle. Posledním kdo k nám nastoupil byl největší člověk jakého jsme kdy viděli, a kterého jsme překřtili na Hagrida. Původně jsem se těšili, že snad konečně budeme mít štěstí a pojedeme chvíli sami, protože jsme potkávali čím dál více prázdných kupé. Transsibiřská magistrála má ale dobrou strategii a cestou odhazuje vagony, takže je stále naplněná.
Nicméně poslední úsek jsem si relativně užil. Naštěstí jsme dostali modernizovanou jednotku, a záchody s tlakovým splachováním. To znamená, že nejdelší úsek byl bez zamčených záchodů. Naprosto boží. Stačí se vyhnout ranní sprchovací špičce a bude pohoda. Kromě spaní se mi tentokrát podařilo přečíst za cestu celkem pět knih a dokonce jsem dostal odvahu dát si teplý čaj z vody ze samovaru a sníst pár kukuřičných sucharů a jerky. Pecka. Navíc v druhé polovině jsou z okna viditelné i dramatičtější scenérie, a úplně poslední úsek jedeme podél moře. Dost velká změna prostředí. A těšíme se.
Vladivostoku se říká ruské San Francisko, asi kvůli mostům přes moře, které jsou jeho zdejší dominantou. Ale je třeba uznat, že na rozdíl od ostatních měst, ve kterých jsme byli je značně odlišné i svou kopcovitostí. Už příjezd jsme si užili, Vladivostok má totiž jasně velkoměstský charakter. Vysoké budovy zahalené v oblacích, hustá zástavba, nějaké ty moderní budovy, přístav. Je prostě dost jiné. A vlastně se nám na první pohled docela líbí. Po vystoupení z vlaku nejdřív projdeme nástupiště a zvěčníme se u památníku, která nám utvrzuje, že jsme ujeli oněch cca 9288km. Na nádražní budově ještě vyfotíme pamětní desku a vydáme se hledat úschovnu zavazadel. Jdeme přesně podle šipek, ale nenacházíme vůbec nic. Prolezli jsme celou budovu. Dojdu tedy na přepážku, a když mi paní řekne, že anglicky ani slovo, zvládneme to v ruštině. Rovnou se optám v kolik hodin jede poslední vlak na letiště a kde si mohu koupit jízdenku a zavádím kluky přímo v úschovně. To je malá samostatně stojící budova na hlavním nástupišti. Před námi je asi jeden člověk, ale uschování trvá ukrutně dlouho.
A hurá do města. Nejdříve projdeme okolí nádraží a podíváme se i přístav trajektů, který je hned vedle a je propojen s nádražní budovou nadchodem. Odtud jsme původně měli jet trajektem do Japonska. To by bylo boží, ale jak jsem již uvedl v úvodu, bylo by to finančně i časově náročnější. Kluci tedy zítra poletí do Japonska letadlem, já se chystám už dnes vyrazit do Pekingu. V přístavu se právě naloďují pasažéři do trajektu mířícího do Korey.
Jdeme si tedy projít město. A logicky se chceme podívat nahoru, což by mohla být fajn vyhlídka a google o tom mluví jako o skvělém místě na focení. Je to tedy dost do kopce, ale fajn. Ve Vladivostoku je spousta volně přístupných relativně čistých toalet, město je čisté a příjemné též. Je tu příjemný přímořský vzduch a docela teplo. Cítím se tu dost příjemně. V ulicích potkáváme větší množství asijských turistů. Při přistání ve Vladivostoku se na ně vztahuje bezvízový vstup do Ruska, což je pro ně lákavé.
Stoupáme tedy do kopce kolem několika hipsterských kavárniček a obskurních opraven, a na oné vyhlídce se můžeme kochat na ony mosty, které daly městu jeho přezdívku. Na vyhlídce je asiatů hromada, nepřišli ale po svých, nechali se dovést taxíky a autobusy. Navíc sem přišla i hromada ruských dětí, pravděpodobně nějaký přírodopisný klub, těžko říct, ale všichni mají stejná trička.
Dolů se vydáváme prapodivně vypadající zkratkou, ve které potkáváme toulající se psy. To se mi nelíbí, zvláště po tom, kdy dole zjistíme, že cesta končí soukromým pozemkem a dál se prostě jít nedá. Vracíme se tedy zpět a jdeme jinudy. Jako další cíl si dáme pobřeží a pobřežní promenády, okolo kterých jsou placené kadibudky, zajímavé. Ale jinak je promenáda fajn. Vane tu příjemný větřík, a je to prostě ohromná pohoda.
Jen tak si sedáme na lavičky a relaxujeme. Prostě super, navíc je to náš poslední celý den v Rusku. Jako dnešní poslední cíl si dáme vojenské muzeum, které tedy najdeme. Ale ke vstupu se nemáme. Vidíme tedy přes plot pár vozidel, ale nic velkého. Jdeme pomalu zpět na nádraží, kde si vyzvedneme zavazadla a kluci se jdou ubytovat. Já čekám asi hodinu na nádraží, jsme domluvení, že se za mnou kluci ještě staví. Chtěl bych se totiž osprchovat. Přeci jen jsem dost upocený a šest nocí bez sprchy není něco co by mi bylo příjemné. Cítím se nechutně a oblečení mi připadá tekuté. Při čekání se ještě procházím po okolí, kupuji s nějaké občerstvení a jízdenku na aeroport express. Dá se přejet i maršutkou, ale vlak je pohodlnější řešení.
Kluci nakonec dorazí, ale řeknou mi, že s tou sprchou to nebude snadné a asi ani vhodné. Ubytování, které si vybrali je totiž klasický byt, který je přestavěn do několika kójí, do kterých se vejde vždy jen manželská postel, jinak nic. Na chodbě sedí majitelka a všechno organizuje. Aby se tam chudáci vůbec dostali, museli si zapnout data, s paní se zkontaktovat přes zprávy, které ještě překládali přes google translator. Nakonec je to tedy bude stát docela dost peněz, protože Filipův telefon využil příležitosti a aktualizoval všechno co mohl. Přistup k internetu se mu pak vypnul pro přečerpání limitu. Každopádně oproti útratě, která je čeká v Japonsku je tohle ještě nic.
Chvilku tedy ještě pokecáme. Tomášovi dám pár rublů, protože je už nevyužiji a on je na suchu a zamířím na vlak. Primorski express, který jede až na letiště má vlastní kolej a vlastní vstupní budovu i čekárnu. Chvilku tam tedy ještě sedím, ale pak už můžeme přejít do vlaku. Ten je překvapivě narvaný. Tak mě těší, že na letiště jede tolik lidí. To byl však omyl, všichni vystoupí na poslední zastávce před ním, na letiště jedeme asi jen tři. Ale zase je to v pohodě, přes několik dveří dojdeme rychle až do terminálu, kde je dokonce wifi a pár stánků s občerstvením. Nostalgii ve mě vyvolává japonský automat na nápoje. To je paráda. Letištní budova je moderní a docela nová. Obsadím tedy místo u zásuvky a čekám docela dlouho než přijde můj čas.
Jsem trochu nervózní, protože poprvé poletím sám, navíc z Ruska a do Číny. Moje první solo dovolenková destinace bude Peking, uf to je fakt hustý. Prostě mám trochu strach z toho jak to bude všechno probíhat, ale asi už všichni víte, že to šlo relativně v pohodě. Na přepážce jsem se musel chvíli dohadovat s personálem, paní tvrdila, že bez víza mám prostě smůlu, protože takhle do Ruska letět nemůžu. Vytahuji různé vytištěné informace z internetu – čínské ambasády. Slečna se na to ani nepodívá, ale zavolá si kolegyni. Ta má nejdříve stejný názor, že bez víza těžko, ale když jim vysvětlím, že je to jen přestup, a že cíl není Peking, ale Hong Kong, je to v pohodě. Zeptají se mě, zda batoh můžou odbavit až do Hong Kongu, ne děkuji pěkně. Ale mám palubní vstupenku a spadl mi obří kámen ze srdce. Nervy to tedy byly neuvěřitelné.
Přesunu se tedy letištěm dál a oficiálně si nechám dát výstupní razítko z Ruské federace. Registraci, kterou jsme tak divoce sháněli v Jekatěrinburgu nikdo vidět nechtěl. Ale předpokládám, že v PC by potřebné informace případně dohledali. Později se od Filipa dozvím, že po něm ji chtěli.
V bezcelní zóně si ještě chvilku chatuji s různými lidmi a těším se vstříc dalším zážitkům. Letadlo aerolinky A7 je již na místě, a docela pohoda. Dokonce dostaneme obložený toast, vodu a nějakou sladkost, děkuji nechci, ale potěší. Let přežívám ve zdraví, i když chvílemi to bylo docela náročné, prostě mi to nedělá dobře, bublá ve mě a modlím se, ať už jsme na místě. Ale přistál jsem v Pekingu. Pecka, skoro mám slzy v očích.
Napište první komentář