První letošní zápisek v blogu bude opět zaznamenáním netradičním. Vyjel jsem totiž se čtveřicí kamarádek (Zdenička, Zuzíček, Pišta a Janička) do Benátek. Termín byl jasný – musíme stihnout velkou výstavu Tintoretta končící 6. ledna a chceme jet nočním vlakem z Vídně. Kolem půl sedmé se postupně scházíme na mrazivém Dolním nádraží v Brně a Regiojetem pádíme směr Vídeň. Já jsem s nimi vlakem ještě nejel a je to cesta docela příjemná. Jen z tisku, skládajícího ho se prakticky jen z různých periodik Mafry, jsme si nevybrali. Ve Vídni máme hodinku na přestup, tak si dáváme hnusný kafe a za chvilku už k nástupišti přijíždí náš noční vlak. Polovina se v Salzburgu odpojuje a pokračuje do Zürichu, polovina míří na jih do Benátek.
Budeme spinkat v lůžkovým voze, je nás pět a nepředpokládáme, že se někdo další přidá. Nezarazí nás ani šest připravených vod a šest kupiček ložního prádla. Když k nám nesměle přistoupí černovlasý mladík, jsme pořádně zaskočeni a maskujeme to zmateností a posléze mlčením. Nakonec se však osmělujeme, nabízíme mu cukroví a žubrovku a zjišťujeme, že je to Ital a dokonce Benátčan. Dává nám pár tipů, jak si město lépe užít, a nakonec nám až tak nevadí. Zvládneme si v pidi umývárničce i vyčistit zuby a kolem jedenácté nám zřízenec našteluje postele. Já a Zuzíček spíme uplně nahoře a skoro se tam nevejdeme, na výšku a já ani na délku. O moc lépe na tom nejsou ani ostatní dole a počítáme se spíše probdělou nocí a bolavými zády. Ukazuje se, že ještě nepatříme uplně do starýho železa a docela obstojně se vyspíme. Před konečnou ještě dostaneme snídani, sotva stihnem dojíst a už jedeme přes most z Maestre do Benátek a vidíme mare! Jsme šťastní i ze sluníčka a těšíme se, co bude dál.
Holky Z+Z+Z tu společně byly před lety na exkurzi, já když mi bylo 15 a Janička je tu poprvé. Plán je poměrně neurčitý, ale jak se známe, tak to bude hlavně tour po památkách proložený kávičkami a dalšími pauzami. První challenge spočívá v nalezení místa ubytování. Nabízí se totiž dva různé výklady poskytnuté adresy, ale nakonec se shodneme na jedné a s přehledem ji ve spleti uliček nacházíme. Zatím si do bytu, kde se ještě uklízí, hodíme jen věci a jdeme do města. Zatím nás hodně příjemně překvapuje, jak málo je zde turistů a jak je to tu prostě až nepatřičně krásný a malebný.
Zuzíček už od rána mluví o Scuola Grande di San Rocco, což je nejslavnější sídlo jednoho z benátských bratrstev, takže jdeme tam. Jsou tady obří sály plný obrazů od Tintoretta včetně nástropních maleb. Ty se mohou pozorovat skrze velká zrcadla, který si prostě půjčíme a chodíme tam s nimi. Cool.
Tintoretta obdivujeme i vedle v kostele sv. Rocha. Ještě více si však užijeme sousední Basiliku dei Frari, která je středověká, strašně obří a plná fakt skvělých děl. Třeba uplně strašně nádherná Madona od Tiziana a obraz od Belliniho. Nemůžeme se od toho odtrhnout.
Zajdeme ještě uplně náhodně na oběd do jedný pizzerie, hodně se přejíme a dáme si lahev vína. Obsluhuje nás Ruska, jsou tu ruští hosté a hrají ruské písničky. Shodnem se, že sem už nepůjdeme. Jídlo ale až tak špatný nebylo. Pak se skočíme ubytovat, uděláme si kafíčko a čaj a další odpolední program plánujeme zasvětit jen procházce po městě.
Zuzíček je paní mapy a má to krásně naplánovaný. Jistým krokem se proplétáme uličkami, přecházíme kanály, nacházíme tajný průchody, někdy zahneme do pasti v podobě slepý uličky končící zdí nebo vodou, ale šťastně vidíme vše, co si naplánujeme. Což je kostel sv. Pavla, kde jsme zvědaví na obraz sv. Jana Nepomuckýho od Tiepola. Paní v kukani ale Zuzíčkovi hodně zkazí zbytek dne, protože odmítá vydat lístek zdarma za ICOM kartu, protože jsme si všimli, že ji tam berou až poté, co Z. řekla, že chce normální lístek. Ani Tiepolo mladší a starší to nespraví.
Jak se blížíme k mostu Rialto a náměstí sv. Marka, tak uličky začínají dost nepříjemně houstnout, až se skoro nedá hnout. Jsme ale stateční a zvládáme to a na pobřeží stíháme dojít zrovna na západ slunce a je to velká krása. Domů to vedeme ještě přes supermarket, abychom si mohli na večeři uvařit těstoviny. Holky vzaly cestou odvážně dva artyčoky, ale při vaření zjistily, že se jí jen pidi kousek ze středu a navíc to nějak zhnědlo, takže to nepoužijeme. Nahradily je skleničkou kaparů, čímž se zase nadlimitně zvýšil poměr soli v omáčce, ale zvládli jsme to a chutnalo nám! Večer zakončujeme vínem, ale jsme dost utahaní, takže to na velkou párty nevidíme.
Napište první komentář