Od samotného vlaku jsme příliš velká očekávání neměli. Věřili a doufali jsme v podstatě jen ve dvě věci. Že budeme mít celou dobu kupé jen pro sebe, což vypadalo i vzhledem k počtu vagónů docela pravděpodobně, a že se budeme moci po celou dobu kochat krásnou ruskou krajinou. Než nás vpustili dovnitř, museli jsme se u vstupu do vagónu prokázat vytištěnou vstupenkou a cestovním pasem. Personál prověřil krom čísla pasu a platnost našich vízových dokumentů, pro jistotu několikrát. Když jsme dorazili do kupé, už bylo jedno lužko obsazené. Mladá paní mířila za svým synem. Několik let se učí anglicky a pochlubila se nám anglojazyčnou knihou, kterou zrovna měla rozečtenou.
S klukama jsme si tedy rozdělili postele. Filipa jsme nechali na spodním lužku, které je sice dražší než ostatní, ale zdálo se mi logické, aby na spodní posteli spal nejvyšší z nás. Já jsem si vybral postel nad paní a Tomáš vedle mě. Než jsme rozjeli, zkontroloval jsem záchody. To pro mě byl asi největší kámen úrazu. Na každé straně bylo po jedné toaletě, ale obě byly zavřené. Vzhledem k tomu, že se jedná o klasické vlakové záchody, a veškerý obsah propadá po spláchnutí na zem, zamyká personál záchody před každým větším městem a odemyká je až po odjezdu. Přesný rozpis je na dveřích toalety. U některých větších stanic to znamená třeba tři hodiny bez záchoda. Ouvej.
První část do Jekatěrinburgu jsme ale zvládli docela dobře. Ve vlaku vládne zvláštní bezčasí a krom čtení a spaní se tam toho moc dělat nedalo. Po jedné prekérce, kdy jsem požádal personál o odemčení toalety v době zákazu, jsem se dozvěděl, že ve vedlejší plackartě (třetí třída), jsou záchody se zásobníkem, které se nezamykají. Pecka, sice tam bývá na záchodech větší fronta, ale zase jsou tam oba pouze na jedné straně vagonu. A jsou mnohem modernější a čistší.
Cestou jsme začali řešit povinnost cizinců zapsat se v každém městě kam přijedou. U většiny lidí tuto povinnost zastane hotel, ale protože jsme spali u místních, bylo naší povinností vzít majitele bytu na policejní stanici a nechat se do jeho bytu na dobu určitou zapsat. V případě nedodržení hrozí pokuta buď při namátkové kontrole, nebo průser při opuštění země. Ještě jsem požádal kamaráda na internetu o rozhřešení a nakonec jsme se rozhodli, že bude lepší tuto povinnost splnit a být ve větším klidu.
Na nádraží nás vyzvedla paní Ljuba, což je maminka Any, která vlastní byt v němž budeme bydlet. Paní mluví trochu španělsky, kde nějakou dobu žila, ale jinak jen rusky. Komunikovat se nám ale docela daří. Doveze nás k bytu, vše vysvětlí, ukáže nám z okna, že bydlíme u vozovny, ve které spinkají české tramvaje a hlavně nám zakáže cokoliv uklízet. Je úplně nadšená z toho, že míříme k Bajkalu, říká nám, že jsme šílení, ale fandí nám. Sama u Bajkalu nikdy nebyla, takže tuhle část výletu nám závidí.
Byt je zase fajn, stejný systém kódování jako v Moskvě, o trochu menší smrad v interiéru. Jinak jsem z toho co jsme viděli zatím nadšení. Počasí je pochmurné, prší, do toho všeho šedý Jekatěrinburg, omlácené maršutky, rozbité silnice… Má to prostě tu správnou atmosféru, kterou jsme od Ruska všichni čekali. Tomáš ještě napsal Aně, zda by nám mohla opatřit registraci. Prý není problém, ale bude potřebovat kopii všech našich stránek v pasu. Haha, píšeme, že se toho chceme zúčastnit a ne to nechat jen na nich a za chvilku zvoní Ljuba, pojedeme s ní.
Běžíme ulicí, kde je docela velký provoz, Ljuba nám vysvětluje, že tady je hlavní třída, kde jezdí tramvaje a dá s tam nakoupit všechno možné k jídlu. Musíme spěchat, protože zavírací doba se blíží. Všude je rušno a do deště svítí nápisy v azbuce. Bolí mě břicho a rozhodně mi není do zpěvu, ale budu to muset nějak zvládnout. Nasedneme do maršutky, kde nám Ljuba koupí jízdenky u paní ve voze. Jedeme pár zastávek a vystoupíme přímo před podivnou budovou, do které vstoupíme. Vyběhneme do prvního patra, kde Ljuba vysvětlí situaci pánovi u informační přepážky. Ten odvětí, že na nás nemají teď čas, ať si vyplníme formuláře a přijdeme zítra. Vyplnit dvě stránky formulářů se nám úplně nechce, navíc bychom je museli vyplňovat v ruštině, což zní jako dost náročná challenge. Ljuba se naštěstí nevzdává a během úžasného hereckého představení plné slz a vyprávění o Bajkalu nás dotlačí k přepážkám a každý dostane svého úředníka, který se o nás postará.
Byrokracie šílená, spousta fotokopií, podpisů a formulářů. Nějaký čas to zabere a nic hrozného. Ještě provedeme kontrolu a můžeme pomalu mizet. Ljuba je tak hodná, že nás zaregistruje u sebe doma až do konce našeho pobytu v Rusku. To sice není legální, ale zase už nebudeme muset tuhle šílenou věc řešit, bezva. Na úřadě se ještě vnutím na toaletu, nic moc zážitek, ale minimálně se uklidním. Po celé té šílenosti Ljuba zmizí autem a mi se rozhodneme dojít domů pěšky, máme krásnou možnost ještě večer město trochu poznat po svých. Kluci jsou nadšení z té vše patiny a dělají desítky fotografií. Trochu mě tím rozčilují, ale zase mám šanci budovat si duševní výdrž. Nic špatného koneckonců nedělají a to, že je mi zle není úplně jejich problém.
Cestou jsme ještě navštívili zdejší McDonald. Kluci si dali několik různých burgerů, já jsem si vzal s sebou kuřecí nugetky. Sním si je pro jistotu až doma, kdyby mi to jídlo úplně nesedlo. Ale na maso mám chuť, tak uvidíme. Další občerstvení nakoupíme v malé samoobsluze, kde jsme úplně paf z cen, všechno je úžasně levné. Zdejší personál je zase paf z nás, protože tolik cizinců k nim asi chodit nakupovat nechodí. Mě si až tak nevšímají, snažím se komunikovat v ruštině. Ale jakmile kluci spustí anglicky, už mají pocit, že Američané přišli obdivovat Rusko. Usmívají se, a je vidět, že jim to dělá dobře. A jsou moc fajn, takže nám to samozřejmě taky nevadí. Ještě dostanu k nákupu slevu na taxi a směřujeme dál. Projdeme kolem zdejšího cirkusu, ten totiž nesmí chybět v žádném správném ruském městě, kolem různých zajímavých budov a po chvilce bloudění dojdeme domů. Nebylo to úplně snadné a museli jsme metodou pokus omyl vstoupit do několika různých domů. Ale nakonec se povedlo. Jsme úplně promoklí a teplo domova nám přijde vhod. Je to poprvé a naposledy, kdy tady zakončujeme den v nějaký normální čas… I když kluci samozřejmě ještě minimálně do čtyř do rána vyvíjejí činnost na svých telefonech a počítačích.
Ráno za klasika. Kluci vyspávají hrozně dlouho, což je ještě umocněno tím, že jsme se posunuli o další dvě časové zóny k východu. Sám ven jít nechci, protože nemáme druhé klíče a chci se držet strategie z Moskvy, kdy my vstupenka do bytu dává pocit volnosti a nezávislosti. Ale je super, že jsme v novém městě a budeme se moc pokochat zase něčím trochu odlišným. Moskva je totiž bezpochyby výkladní skříní Ruska a je vidět, že se do ní hodně investuje.
Ráno jsem si tedy četl nějaké články na internetu a chvilku zdokonaloval své srandovní základy ruštiny, a odpoledne jsme se již všichni vydali ven. Dnešní cíl je docela jasný a lákavý. Velký turistický okruh po městě, který nás má provést kolem těch nejzajímavějších míst v Jekatěrinburgu. Včera jsem již okruh zahlédli, takže se vydáme zkušeně směrem do centra, kde začíná. Jdeme stejnou cestou jako včera, ale vše vypadá docela jinak. Už není tak sychravo a vypadá to na docela příjemný letní den. Provoz je také o trochu mírnější a je docela klid. Cestou se stavíme ještě do parku obdivujeme zdejší kašnu, která díky slunečným paprskům protestuje proti režimu a vykresluje ve vzduchu duhu.
Turistickou stezku najdeme docela snadno, je totiž dost výrazná. Jedná se o přibližně deset centimetrů tlustou čáru, kterou někdo namaloval na zem. Je to docela dobré, protože ztratit se z téhle cesty vypadá docela obtížně, takže předpokládám, že ani s duem by nemusel být žádný problém. Na druhou stranu mít tohle namalované ve městě není zrovna žádná velká nádhera.
Prvním výrazným místem, které potkáme, je Vajnerova ulice, pěší třída plná obchodů, restaurací, a díky velké koncentraci lidí i těch zvláštních osob, které stále baví předstírat, že jsou sochy. Na konci hlavní třídy stačí přejít ulici a dojdeme k obřímu podstavci se sochou Lenina. Socha hlásá, že Sovětský svaz dosáhl svých úspěchů zejména krví, kterou pro něj potí všichni ti úžasní dělníci a rolníci.
Začínají se tu také objevovat obří stavby, ať je to univerzita nebo nové obchodní centrum. Vše vedle sebe a působí to tak nějak nekoncepčně. Ale já si užívám, že to tu nevypadá stejně jako u nás. Tahle část Ruska začíná mít svou nespoutanost. Kluci se tím zase baví. Asi největší atrakcí je hned ta další, což je slavný Dům Sevasťanova (úvodní foto), což je také místo, kde se naše partička roztrhne, protože se tam cesta kříží.
A přesně to shrnuje celé naše putování. Filip se na svých dlouhých nohách nese vpřed daleko před námi, Tomáš jako by zahalen vlčí mlhou se motá někam do neznáma. Jakoby ani jeden nevnímal, že jsme součástí jedné skupiny a bylo by fajn se držet trochu pohromadě. Cesta je tu navíc zmatená. Ta správná odbočuje doprava do podchodu a jde na druhou stranu. Ale pokud se projdete jen kousek kolem řeky narazíte na barevnou čáru znova. Ale místo to je krásné. Po pravé ruce je obří Itseť a za ním pohledy na panoramata města. Skoro si připadáme jak u moře, i když jsme ve vnitrozemí.
Nepřecházím tedy za Tomášem, ale pokračuji po stejné straně jako šel Filip a Tomáše sleduji jen přes ulici. Filipa potkám o kousek dál na autobusové zastávce, zajde si na záchod do KFC. U autobusové zastávky je též další atrakce, funkcionalistická budova ruské pošty, což znamená, že se sem za nějakou dobu donese i Tomáš. Dobrá práce.
Jekatěrinburg si mě vlastně získává, je to tu docela příjemné a dovedu si představit, že tu strávím i delší dobu. Určitě tu je k nalezení spousta architektonických skvostů, z nichž většina nám zůstane skryta. Internet toho umí vyhodit docela dost. Navíc mě baví ty kontrasty mezi moderní části a těmi staršími památkami.
Nebudu tu popisovat celou naší cestu.
Ale dalším významným místem, kam jsme došli byl samozřejmě docela nedávno dostavěný chrám Všech svatých na krvi, který je významný hlavní tím, že jeho oltář se nadchází přesně nad místem, kde byl zavražděn car a jeho celá rodina. Carskou rodinu uvnitř připomíná hromada jejich portrétů a též muzeum. Úplně pozitivní energie z toho místa samozřejmě nesálá. A protože mě zachytí jeden ze záchvatů bolesti břicha, musí vyběhnout a mířím zpět do živých ulic města.
Zase to tu má úplně jinou atmofértu. Tohle místo už hodně připomíná střední Evropu. Kvalitní podniky s kávou a burgrárny, dlouhé třídy plné velkých budov. Prostě fajn, do té krásné burgrárny se tedy vtlačím na toaletu. A ještě přemýšlím, že si koupím domácí šťávu ze zázvoru, kterou tu mají ve flaškách. Ale mám kvůli střevům panickou hrůzu pít zdejší vodu – všude si kupuji barel – tak do toho radši nejdu. Kluci na mě čekají před kostelem, takže se v pohodě najdeme.
Jejich hlavním dnešním cílem je mrakodram Vysockij, což je nejvyšší budova města. Dá se tam jít na vyhlídku, ale cílem je počkat na setmění. To máme ještě necelé dvě hodiny. Zamíříme tedy do jednoho sympaticky vypadajícího podniku, kde se rozhodnu, že si i dám něco k jídlu, Jdeme tedy s Filipem do fronty a kocháme se všemi těmi dobrotami. Kluci chtějí tedy jen pivo. Filip si vybere to nejlevnější, nicméně obsluha ho setře, že má smůlu. Mluví na ně anglicky, což oni neumí a ani nemají snahu komunikovat. Je to celé takové nepříjemné. Filip nakonec dostane dvě lahve, já se rozhodnu, že si nic nedám.
Chvilku sedíme venku, já se snažím nepřipustit si, že mi není dobře. Uklidňuji se tím, že sedíme v podniku, kde jsou i záchody, půjdeme za dvě hoďky na vyhlídku a pak zase domů. Jenže úplně to nefunguje, tak kluky po nějaké době opouštím a stmívajícím se Jekatěrinburgem zamířím zpět. Chvilku bloudím, takže se dostanu i na další místa, která působí docela sympaticky a jako ideální piknikové lokace, ale nakonec, i když obklikou dojdu zpět na sídliště a na druhý pokus trefím správný dům.
Další den ve městě už nemáme, ráno se tedy pomalu balíme a míříme na vlak. Venku potkáme Ljubu, která nás nažene do metra a doveze až na nádraží. Chce ještě vběhnout do malého obchodu, aby nám koupila nějaký suvenýr, ale to jí zakazujeme, udělala tu toho pro nás více než dost. Děkujeme jí za péči a příjemnou společnost a vydáváme se vstříc zase o něco delší cestě vlakem směrem k východu.
Napište první komentář