Původně jsem to ani neměl v plánu, ale nakonec vlastně proč ne. Cestovní deníček k cestování tak nějak patří a vždycky nás bavilo, a nadále baví, se k němu vracet. Při jeho čtení se krásně vzpomíná na všechny možné detaily dané cesty a navíc je to i trochu možnost utřídit si myšlenky a zážitky z každého dne. Abych ale začal tento zápis nějak logicky, musím se vrátit na úplný začátek.
Už ani nevím kdy přesně se to stalo, ale jednou mi napsal kamarád Tomáš, se kterým jsem se viděl jen párkrát v životě, že se ve trojici chystají na dobrodružnou cestu do Hong Kongu přes Rusko, a zda bych se k nim nechtěl přidat. Jádrem celé cesty měla být cesta vlakem, a to dokonce slavnou transsibiřskou magistrálou. Napsal jsem, že jsem mírně pro. Do Ruska mě to nějak zvlášť nikdy netáhlo, ale možnost projet celou zemi byla přeci jen o něco zajímavější než navštívit jedno či dvě města. Hlavní důvod proč mě oslovili byl ten, že byli tři, a v kupé druhé třídy, kterém chtěli jet, byla čtyři místa. Příliš se jim nelíbila idea, že se k nim přidá ještě někdo cizí.
O pár dní později jsme se sešli v kavárně, abychom doladili detaily a provedli nějaké kalkulace. Do celkového rozpisu se přidalo Japonsko a dokonce jsme vážně přemýšleli, že bychom jeli do Moskvy vlakem, poté dále magistrálou do Vladivostoku, trajektem do Japonska, vlakem do Tokia a až nakonec letecky do Hong Kongu. Představa je to fajn, ale cena a časová náročnost celé výpravy by tím vzrostla. Vzhledem k tomu, že jsem byl jediný, kdo se kvůli této cestě nechystal dát výpověď v práci, jsem nakonec řekl, že do toho půjdu, pokud se dostaneme do tří týdnů. A na rozdíl o kluků jsem ještě následně odmítnul Japonsko, kde jsem již byl, a přidal si do itineráře Čínu, tedy konkrétně Peking. Čímž jsem si cestu trochu ztížil.
A nakonec jsme stejně jen tři, kvůli finanční náročnosti, šel jeden z potenciálních cestovatelů z kola ven. Nemůžu uvěřit, že jsem setrval, a tento zápisek již píši z jednoho bytu v Moskvě.
4. srpna jsme se tedy všichni sešli v Praze na letišti. Kluci tam stepovali již od pěti hodin, já jsem přijel krátce před sedmou. Letíme s ČSA, pro mě novinka, aerolina s českým personálem, ale nepříliš velkou reputací. Uvidíme. Ještě před odbavením jsem si odskočil do své oblíbené směnárny a dostal hongkongské dolary, přidávám je tedy do peněženky k ruským rublům a čínským yuanům. Frontu k odbavovací přepážce máme nejdelší, protože odbavuje krom letů do Moskvy též lety do Kyjeva, jak bratrské. Naštěstí to ale docela odsýpá a za cca 40 minut jsme na řadě a můžeme mířit přímo do odletové haly. Tabule avizuje 20 minut zpoždění, což je docela ok. Vyřídíme telefonáty, pokecáme, a za chvilku již sedíme v letadle. Vítá nás česky mluvící pilot a omlouvá se, že povolení k odletu budeme mít až tak za třicet minut, protože je velký provoz. Sedíme tedy v letadle, poté musí po dráze rolovat na jiné místo, abychom nepřekáželi provozu a palubní personál nabízí všem vodu. Něco podobného jsem ještě nezažil a v mini letadle to není žádná hitparáda. Nakonec odlétáme se zpožděním necelé dvě hodiny. Škoda, že když už tolik, tak jsme to nedotáhli na kompenzaci.
Jinak k letecké společnosti. Personál velmi pozorný, bezpečností video nejnudnější co jsem zatím viděl, úroveň veškerých služeb nízkonákladová. Ale pohoda, hlavní je, že let docela utekl, vyspal jsem se a odpoledne jsme již byli přivítáni v Rusku. Hned za letištěm jsme mohli obdivovat obří sídliště, letiště trochu starší, paráda. Prostě Rusko…
Pasová kontrola super, celnice se sice mračila, ale nic po mě nechtěla, dokonce neřekla ani slovo, na pozdrav neodpověděla. Brzy jsme zjistili, že na letišti skoro nikdo neumí anglicky, dokonce ani prodavačky, co se nám snažily prodat jízdenky na aeroport express. No to bude ještě sranda. Jediný kdo je tu schopný komunikace jsou neskutečně otravní taxikáři, které je skoro nemožné odbít. Neustále si valí svou a není to moc příjemné. Jeden pro nás měl velmi výhodnou nabídku, že náš hodí do centra za 10 000 rublů. Děkujeme nechceme. Další miluje Čechy, lichotí nám, ale když ho po několikáté posíláme pryč, nadává a říká, že nejsem žádní Češi ale svině.
Nakonec se vracíme zpět na letiště a kupujeme za 500 rublů jízdenku do centra vlakem aeroexpress. Ten je čistý a pohodlný. Ale jak jsem již poznamenal, anglicky tu nikdo neumí. Klukům paní odkývala, že můžeme vystoupit i na zastávce DYNAMO, nicméně jak se ve vlaku dívám do plánku, tak souprava nikde nestaví a dostáváme se tak až na stanici BĚLORUSKAJA kousek od centra. Tomáš dle google map usoudí, že do místa, kde zajistil ubytování to bude tak 20 minut pěší chůze, což mu říkám že je blbost, ale jdeme.
Cestou máme šanci Moskvu docela obdivovat, je hodně megalomanská, všechno je obří, počínaje hlavní městskou silnicí, budovami konče. A je tu fakt čisto, nejspíš to bude hezké město, a jsem zvědav na jeho postupné poznávání, stejně tak jsem zvědav, kam vlastně půjdeme. Plán není žádný a s tím duem, se kterým tu jsem to bude čistá improvizace. Dost zvláštní, nic takového jsem ještě nikdy nezažil. Většinou byla naplánovaná každá minuta. Tak uvidíme, zatím si na ten chaos neumím úplně zvyknout. Ale nějak to půjde.
K ubytování dorazíme za hodinu a půl, a to jsme celou dobu ani nešli pěšky. Do jedné linky autobusu jsme naskočili načerno, do druhé jsme si již koupily zdejší kreditovou jízdenku. Ubytování jsme v panelákové čtvrti v jednom klasickém moskevském bytě. Je to tu dost zvláštní. Paneláky neudržované a těžko se tu orientuje, Máme jít do domu číslo 17, a ve třetím patře najít byt číslo 92. U čísla 17 jsou otevřené dveře, tak tam vlezeme. Moc se mi to nelíbí, protože dveře jsou elektronické a ovládají se nějakým kódem. Bojím se, že ven se už nedostaneme. Ve třetím patře jsou byty od čísla 180 výše. Jdeme tedy dolů a dveře jsou samozřejmě zavřené a nejdou otevřít. Naštěstí někdo běží zrovna dolů a otevírá si. Malý čudlík přímo uprostřed dveří. Okej, to se bude hodit. Dům byl dost zašlý a smradlavý, tak jsem zvědav, kde budeme bydlet my. Postupem času zjišťujeme, že domů s číslem 17 je tu několik a každý má ještě spoustu vchodů. U každého vchodu je pak malá cedulka, na které je napsané, jaká čísla bytů najdete uvnitř. Ale hledat správný by bylo asi na dlouho. Filip tedy volá hostitelce, a ta pro nás dojde ven. Dům je na druhé straně bloku. Stejný typ, odemyká se kódem, uvnitř to smrdí, ale o dost méně. Ukazuje nám náš byt 2+1 se silnou wifi a my jsme spokojení. Byt úplně v pohodě.
Chvilku relaxujeme, ale nakonec se ještě rozhodneme jít ven, je přeci jen pět hodin. Já si hlavně chci koupit něco k jídlu a mrknout po okolí. Celý den jsem neměl vůbec nic k jídlu a ani jsem moc nepil. Obchod, který je docela fajn, najdeme cca 500m od ubytování. Já se poté rozhoduji jít zpět na byt a trochu relaxovat, kluci pokračují dále do centra. Nevím kam dojdou, ale noční Kreml by byl jistě fajn. Centrum není daleko a už jsou venku třeba tři hodiny. Jsem zvědav kam došli. Já jsem se najedl, udělal si několik čajů a vlastně jen odpočívám. Díky času jsem se také rozhodl, že vlastně můžu začít tímto prvním zápiskem. Fotografie asi doplním později, nevím zda se k nim někdo bude vracet, ale nechce se mi je teď řešit. Uvidíme, jaká bude nálada, ale zatím jich stejně moc nemám.
Jo a slečna tu má škrábací mapu a úplně super cestovní deník… Asi bude sympatická, i když na ledničce má vedle magnetky z Karlových Varů i Stalina.
Přeji všem v ČR i jinde ve světe, mějte se krásné a držte palce, ať tu všechno dobře dopadne.
Tak teď jsem zjistil, že na cestář z Ruska nejde nic vložit, tak to je trochu smutné zjištění… :/
2. den
Kluci přišli až kolem druhé hodiny ráno. Rozhodli se, že dojdou až do centra, protože podle mapy to vypadá jako kousek a nakonec šli přes tři hodiny. Cesta to byla prý náročná a nezajímavá. Nic nenasvědčovalo tomu, že se centrum blíží, pořád překračovali zdejší široké silnice a míjeli domy vypadající jako přes kopírák, a pak najednou byli na osvětleném rudém náměstí. No uvidíme.
Ráno jsem vstal jako první, což se stane koloritem této výpravy. Druhý se probudil kolem poledne Tomáš a zeptal se, zda by neměl Filipa taky probudit. Na to jsem odpověděl, že klidně může, že záleží jen na něm. Po pěti minutách se Tom vrátil a zeptal se mě, jakým způsobem se budí spící lidi. Udělal jsem to tedy sám, Filipovi se každopádně z postele ještě nechce, za posledních několik nocí toho moc nenaspal, takže má co dohánět. Vydáme se tedy do města jen s Tomášem a Filip dá později vědět co a jak.
Pěšky dojdeme na jednu ze stanic metra a poté dojedeme do centra. Metrem je to kousek a celá cesta nezabere více než čtyřicet minut. První dojmy jsou, že Moskva je obrovská. Nejen silnice, ale všechno je obří a mohutné. Majestátní město, které se rádo nechává obdivovat. Kdysi jsem měl podobný dojem z Vídně, ale Moskva je mnohem větší… Druhý dojem je, že Rusko asi nebude úplně pro pěší. Vylezeme z Metra a na druhé straně přes silnici vidím toalety, na které bych si velice rád zašel… Jenže přechod nikde. Musíme tedy dojít asi 500 metrů daleko, kde se podchodem dostaneme ke Kremlu, obejít celý blok budov kde jsme viděli toalety a poté se vydat zpět po silnici, celé to zabere přibližně dalších dvacet minut. A záchody jsou bohužel mimo provoz. Vnutím se tedy do nejbližší restaurace.
Nechci se tu o tom rozepisovat v dalších dnech, takže to napíšu rovnou sem. V Rusku jsem měl možnost naběhnout do desítek restaurací různých cenových skupin a požádat zdejší personál o umožnění návštěvy jejich toalety. Někde to byla ostraha bezpečnostního rámu, občas dáma či pán u vstupu, kteří uvádějí hosty ke stolům a ani jednou jsem se nesetkal s odmítnutím. Právě naopak všude mě přijali s úsměvem a k toaletám mě navedli. O Rusech se velice často mluví jako o lidech nepříjemných, arogantních či namyšlených. Taky je takové od nás znám, ale v Rusku samotném jsem nepříjemných lidí potkal zatím minimum. Většinou jsou velmi příjemní, vstřícní… Marně přemýšlím, zda jsem v některém státě narazil na milejší a vstřícnější lidi. Za mě mají Rusové obrovský palec nahoru.
Nejdříve jsme si prošli ta nejznámější místa, tedy Alexandrijský sad, Rudé náměstí, Chrám Vasilije Blaženého. Všechno je to hned u sebe. Na Rudém náměstí se chystají tribuny pro mezinárodní festival armádní hudby, takže se tam nedá úplně pohybovat a náměstí příliš nevyniká. Ale Vasilij Blažený je prostě ikona a líbí se nám. Jinak nejsme úplně okouzleni. Ta monumentálnost určitě působí, ale je to všechno takové chladné. Hned vedle rudého náměstí je obří nákupní trojlodní pasáž GUM, asi taky slavná, ale neznal jsem. Ve spodním patře je možné navštívit historické toalety. No dobrá. Asi to není úplně to místo, kterým bychom se chtěli procházet. Vyjdeme tedy ven do kýčovité pěší zóny plné světýlek, v místním podniku si koupím zázvorovou limonádu a sušené mořské řasy na chuť a procházíme se dál.
Kousek od centra je nově vytvořený park s pár zajímavými budovami, které se do něj postupně prolínají. Hodně to tu žije, jsou odsud opravdu pěkné výhledy na město a mám z toho místa konečně dobrý pocit. Některé části parku se snaží vypadat divoce, roste tu luční kvítí, moc jim to nejde, ale třeba si to časem sedne. Kousek dál je filharmonie, jejíž střecha slouží i jako tribuna pro jeviště, které je v parku. Docela slušné. Oblíbenou atrakcí je molo do písmene V, které vede nad řekou a ze kterého je také docela zajímavý výhled na obě strany. Tam už se je třeba probíjet davem.
S Filipem se scházíme kolem třetí hodiny a nejdříve jdeme na procházku podél řeky. Stačí udělat pár kroků z centra a už nepotkáte skoro žádné lidi. Centrum je jediné místo, které tu žije. V místním obchůdku nakoupíme nějaké jídlo a hlavně vodu a dojdeme objevovat záhady místního ostrova. Tomáš od něho má veliká očekávání, já tedy nečekám nic moc. A je to tak. Na ostrově nejen že to nežije, ale vypadá podobně jako zbytek Moskvy. Začne tam ale trochu pršet, tak navštívíme nepříliš levnou restauraci. Kluci si dají kafe, já čaj. Paní je hodně naštvaná, že na ni mluvíme anglicky a nastává paradox, kdy se nedokážeme vzájemně dorozumět, ale naprosto přesně víme co říkají, když se rusky vztekají. Docela sranda.
Po krátké pauze se rozhodneme, že dojdeme ke zdejšímu ostrůvku mrakodrapů, kde vedle sebe vyrostla většina nejvyšších budov v Evropě. Smějeme se, že dopadneme, jako kluci včera a budeme doma někdy o půlnoci, ale nakonec mrakodrapy vidíme, tak přeci nemohou být tak daleko :) Jasně že to nebyla krátká cesta, ale zase fajn, že jsme mohli rovnou objevovat místa, na která bychom se jinak nedostali. Třeba tubus přes řeku, ve kterém je spousta obchodů a šílené vedro. Začínám chápat, že s klukama to bude takové punkovější, než jak to běžné znám. Plány žádné nejsou, zajímají je hlavně sídliště a funkční okno i zájmy mají někde úplně jinde než já.
Když k mrakodrapům dojdeme, je samozřejmě už noc, téměř půlnoc. Ale zase můžeme všechno sledovat krásně nasvícené. Docela hezké, ale nemám pocit, že by budovy byly nějak moc vysoké či zajímavé. Větší radost mám z toho, že odsud bydlíme jen pár zastávek metrem. To je nečekané překvapení. Hurá. A jde se spát.
Jo a v Rusku se pořád musí chodit přes dektory kovu a batohy se posílají do skeneru stejně jako na letišti. Takže to nás čeká například při každém nástupu do metra.
3. den
Třetí den byl fajn, je to zatím takové hodně odpočívací, seznam toho co bychom chtěli vidět nemáme, tak nás ani nic nestresuje. Já si tedy prosadil na poslední den návštěvu Kremlu, ale jinak nemám další nutkání. Nějaká doporučení nám poslal Filipům budoucí kamarád z Hong Kongu, což je původem Kazach a Moskvu navštívil kvůli MS ve Fotbale. Doporučil nám zejména zeleň, což nás láka. Jedeme tedy opět do centra, chvilku se procházíme a poté míříme pěšky k řece a do Gorkého parku. Místo je více než příjemné. Živé, veselé, toalety kam se podíváš. Filip si kupuje u stánku zmrzlinu, komunikace trochu vázne, protože většina lidí tu nemá ani ten nejmenší základ angličtiny. Nicméně prodejce dává Filipovy postupně ochutnávat všechny zmrzliny co má. To je sympatické. Nakonec vyhraje kokosová zmrzlina, která je nečekaně šedá. Kopeček je hodně smutný, ten se pánovi opravdu nepovedl.
O kousek dál je plocha, kam se přestěhovalo docela velké množství socialistických soch. Je jich tak fakt hromada a mimo jiné je tu tak ohromná koncentrace Leninů a Stalinů na jedné ploše. Zajímavé místo. Je zvláštní jak se rusové s touto částí své historie vyrovnávají. O Stalinovi je tu například informační tabule, ale z té lze vyčíst tak, že to byl normální politik.
A kus dál začíná již starší park, do kterého vstupujeme obrovskou branou. Za ní jsou záhonky a následují vodotrysky. Moc hezké. Fakt relax. Taky poprvé tu narazíme na opilou omladinu. Jinak to moc opilců není. Rozhodně mnohem méně než u nás. Nebo lidi pijí doma. Těžko říct. Park je nekonečný, lidi tu sportují nebo jen tak sedí v trávě a přitom si čtou. Je teplo. Mám podobná místa s pozitivní energií hodně rád.
Na oběd nás Filip vezme do McDonalda, takže já si pro jistotu nic nedávám a poté se jdeme projet místním metrem. Za přibližně deset korun nastoupíme a můžeme si jezdit jak chceme. Díky tomu objevujeme krásu zdejších stanic. Nejlehčí je to na vnitřní okružní lince. Metro jezdí v intervalu maximálně dvou minut, vystoupit se dá na každé zastávce protože na téhle lince jsou fakt neskutečné, takže to jde krásně… Až na ty davy. Kolem desáté hodiny to tu pořád vypadá jako ve špičce. Nakonec se od kluků odpojuji a jdu zpět na sídliště a domů. Kluci ještě chtějí objevovat noční život, tak jdou pít do centra. Stůl s nimi bude sdílet třeba operní zpěvačka, takže zážitek asi na výbornou.
4. den
Poslední den v Moskvě. Batohy ještě necháváme na bytě, což je super. Vlak odjíždí až v půl jedné ráno, takže by se nám nechtělo chodit celý den s batohy po městě. Bylo by to hodně dlouhé. Navíc takhle se ještě zvládneme umýt, užít si internetu a trochu se připravit na první cestu.
Nejprve tedy zamíříme do Kremlu, fronta veliká, ale všechny předběhneme a kupuji tři vstupenky v automatu. Super. Pak ještě dlouhá bezpečnostní kontrola a vstupujeme do největší trvale obydlené pevnosti na světě. A dojem máme fakt pozitivní. Zajímavá budova zdejšího baletu, ale hlavně chrámové náměstí… To na nás dělá fakt dojem. Pak ještě zahrada, carský zvon a to je vše… Do žádných budov nevstupujeme, nikam mimo povolený prostor se jít nedá, takže to tam taky není na moc dlouhé… A je to asi jediné místo v Moskvě, kde jsou davy turistů. I těch zahraničních.
Pomalu se ale s Moskvou loučíme. Naposledy obdivujeme její neskutečnou čistotu, ani nedopalek jsme tu na zemi nepotkali a jdeme ještě chvíli relaxovat, než vrátíme byt jeho majitelce. Odcházíme kolem jedenácté. K metru už to známe nazpamět, dokonce často místním radíme. A pohybujeme se tu jako doma. Brzy tedy vystoupíme na správné stanici a míříme k našemu nádraží. Chvilku trvá, než se zorientujeme a zjistíme kam jít, ale nakonec po bezpečnostích kontrolách dojdeme až na nástupiště, Před námi jede i vlak do Pekingu, taky pěkná štreka. Uff. No blbé na tomhle nádraží je, že jakmile jste na nástupišti, zpět do budovy se jen tak nedostanete. Chtěl jsem si dojít na záchod, ale nepustili mě. Musel jsem vyjít východem do města, komplet celou budovu oběhnout, projít znovu kontrolou, a až pak vstoupit dovnitř. Záchody jsem našel hned za východem. Placené a hnusné. Navštivil jsem spoustu bezplatných toalet, hlavně budek a všechny byly voňavé a čisté, tyhle smrděly, měly až vězeňský vzhled a ještě se platily.
No nic, nasedáme do vlaku a čeká nás první zkouška cesty po bájné transsibiřské magistrále do Vladivostoku. První část bude trvat jen den a půl, v té poslední nás čekají dokonce čtyři noci…
Napište první komentář