Poslední den v Benátkách plánujeme strávit zčásti opět rozděleně, jelikož já a Z+Z ještě nemáme dost Tintoretta. Podaří se nám vyjít někdy po deváté a míříme na vlakové nádraží, kde si chceme odložit do večera přebytečná zavazadla. To se nám sice podaří, ale v nějaké externí firmě, která za každý kus chce 12 euro, což se nám zdá docela hodně. Tahat s sebou to ale nechceme, takže nám nic jiného nezbývá. Dneska má být nejslunnější a nejteplejší den, což se uplně ideálně hodí pro projížďku kanálem Grande.
Zprvu je vaporetto dost nacpaný, naprostá většina turistů ale vystupuju u mostu Rialto a dál se můžeme nerušeně kochat vyhlídkama na město. Sem do hlavní dopravní tepny města jsou směřovány hlavní fasády paláců nejbohatších měšťanů a je to fakt nádhera. Shodneme se, že Benátky jsou pravděpodobně nejkrásnějším městem světa a uplně chápeme, proč sem jezdí tolik turistů. Zároveň si ale gratulujeme, že jsme sem vyjeli v lednu a dá se tu ještě hnout. Už tak jsme dost alergičtí na zvuk kufrů na kolečkách drncajících po benátské dlažbě.
Co nás na kanálu ještě zaujme je pán převlečený jako ježibaba a ženoucí se po loďce kolem nás. Říkáme si, že je to asi svérázný gondoliér. Po chvilce se však lodiček s ježibabími pány vyskytuje ještě několik, což nemůže být náhoda. Až večer se nám podaří vygooglit, že se jedná o specificky místní oslavu Třech králů, kdy italské děti obdarovává babizna, obdoba našeho Mikuláše. Tady v Benátkách je tradicí právě závod mužů převlečených za ježibaby po kanálu Grande. Tak jsme byli svědky unikátního svátku! To jsme rádi.
Jízdu si užíváme tolik, že sice vystoupíme u Akademii, jak jsme měli v plánu, ale přesedáme na další vaporetto jedoucí ke kostelu Santa Maria della Salute, který do dáli září bílou kupolí. Uvnitř navíc krásně čaruje světlo plynoucí přímo na oltář skrze důmyslně polozakryté okno za východě. Je to skoro až magický.
V každym kostele tu mají „svatou trojici“ Tintoretto – Bellini – Veronese, už jsme na ně odborníky a důležitě se vyjadřuje k jednotlivým atribucím. Leccos bychom připsali pouze dílnám nebo spolupracovníkům. Tyto schopnosti si posléze tříbíme ještě v Galerii della Accademia, kde je druhá dnes končící tintorettovská výstava. Tentokrát je věnována malířovým začátkům a je komornější, ale kompaktnější a zajímavější než ta hlavní, co jsme viděli včera. V kostelech mě ještě baví malý kasičky, která po zaplacení určeného obnosu zajistí nasvícení oltářů nebo stropu. Hezky si to tu umí zařídit!
Další plán se sejít se na náměstí sv. Marka s holkama a zajít společně na oběd. Se Zuzíčkem už se tu cítíme jako doma a jdeme tam bez mapy, za což si vysloužíme obdivné pohledy Zdeničky, která nás jen slepě následuje. Na náměstí máme trochu hlad, takže pozapomeneme na zákazy jezení v tomto prostoru a dáváme si svačinku. Náhle se však jeden z kolem kroužících racků pokusí Zuzance vyrvat jídlo z ruky! Je šokovaná a rozčílená. To chápu a chápeme tedy i ty zákazy. Stejně jsou ty racci ale strašně krásní a já jim hned všechno odpustím.
Najíst se zajdeme do jedné z vyhlášených restaurací, kam chodí i místní a moc nám tam chutná. Dávám si polévku s plody moře, ostatní mají třeba masové koule, boloňské těstoviny, pizzu nebo rissoto s mořskými plody. Jsme teda dost spokojení, ale chceme ještě jinde kafíčko a zákusek. Trio obdivovatelů Tintoretta ale ještě chce stihnout jeho hrob a dům, kde žil a tvořil. Opět se tedy dělíme a míříme na dlouhou cestu labyrintem benátských uliček a mostů ke kostelu Madonna dell’Orto. Mistr je tu nejen pohřben, ale nechal tu i krásný obrazy, takže se nám tohle završení pouti hodně líbí.
Kousek vedle nacházíme i původní Tintorettův dům. Ve focení selfíček moc zběhlý nejsem (na rozdíl od jiných, zdravím do Prahy), takže s domem fotím jen Zdeničku. (respektive selfíčka vznikla taky, ale máme tam buď půlku hlav nebo není vidět prakticky nic z domu).
Máme ještě pár hodin času, takže se chceme nechat pohltit atmosférou města a náhodně se procházíme jeho uličkami, stavíme se na kafíčko a já v cukrárně konečně kupuju tu obří pusinku a další sladkosti. U mostu Rialto se chceme ještě podívat na výstavu bot, na kterou láká řada plakátů všude po městě. Umístěna je v nejvyšším patře luxusního obchodního domu a bot je zde vystaveno asi deset :D Asi to spíš funguje jako reklama pro ty obchody… Na vlakáči se zase všichni setkáme, sedneme si nad kávou a pizza večeří a čekáme na devátou, kdy má jet vlak. Zdenička jde zkontrolovat, odkud pojedeme a vrací se s panikou v očích. U našeho vlaku je podezřele znějící nápis „cancellato“. Shodujeme se, že to zní až moc jako cancelled a jdeme radši zjistit informace. A skutečně! Náš vlak vůbec nepojede a do Villachu, kde vlak čeká, nás dopraví autobus. Z toho tedy šťastní nejsme, ale bereme to jako další nečekané dobrodružství. Celou obří skupinu cestujících má na starost jede průvodčí, který s cedulkou s číslem vlaku všechny vede jako turistický průvodce. Společně totiž jedeme vlakem do Mestre a pak kousek na parkoviště k autobusům.
Kupodivu se nám podaří spát jak v buse, tak i ve vlaku (ve Villachu jsme asi ve dvě ráno a opět s námi jede nějaký cizí mladý muž). Ve Vídni se loučíme, mám tu sraz ještě s jedním starým kamarádem. Tím to všechno končí ☹ Bylo to ale hodně super a jsme všichni spokojení a nadšení.
Napište první komentář