Malta II

28.4.2018

Tento den jsme si vyčlenili na návštěvu nejzelenějšího místa na Maltě, tedy ostrovu Gozo. Ráno opět proběhla rychlá snídaně, po níž jsme opět zamířili na již známou autobusovou zastávku nedaleko hotelu. Tentokrát jsme však byli poučeni fungováním zdejšího dopravního systému, a počkali jsme si na přímou linku do přístavu. Přestup by se totiž mohl značně protáhnout. Že jsme udělali dobře se ukázalo hned v vzápětí. Autobus se brzy zaplnil a opět se ukázalo, že na Maltě je možné nastoupit jen na okrajových stanicích. Řidič zastavoval pouze pokud někdo potřeboval vystoupit.

My jsme si ale cestou užívali úchvatné scenérie, a to jak krásné útesy, tak i zdejší architekturu a obří sakrální stavby. Mě například velmi zaujala Mellieħa s kostelem, který je pravou dominantou města. Do přístaviště Cirkewwa jsme dojeli přibližně za hodinu. Čekárna již byla zaplněná davem lidí, což nás potěšilo, na trajekt nebude potřeba dlouho čekat. Zpáteční jízdenku je třeba zakoupit až cestou zpět, takže to teď naštěstí není potřeba řešit. Poprosíme paní, aby nás pustila na zatarasené toalety a po chvilce čekání se konečně fronta začne hýbat a jdeme na trajekt. Samozřejmě jsme zvědavý na výhledy, takže míříme na palubu. Úplně příjemně zde není, hodně fouká a poté co se rozjedeme je všude okolo nás slaný vodní poprašek. Ale užíváme si to. Zajdeme i do zdejšího obchodu a nakoupíme menší občerstvení, kdyby se o nás pokoušel hlad.

Jakmile se přiblížíme ke Gozu, opět se kocháme výhledy a nemůžeme se dočkat až konečně dorazíme na místo. Linku autobusu kterou máme jet do hlavního města zjištěnou nemáme, ale orientujeme se dle konečné stanice. Během chvilky sedíme a do dvaceti minut vystupujeme na autobusovém nádraží ve Victorii. Navštívíme nedalekou kavárnu, kde si Verča dá kávu a já čaj. Samozřejmě jsme tam šli hlavně kvůli toaletě, a poté se pustíme do průzkumu města. Hlavním cílem byla samozřejmě zdejší citadela, kterou jsme si vychutnali naplno. Navíc tu jsou umístěné toalety, což mi přidává na klidu.

Citadelu jsme prolezli komplet a krom samotného místa jsme si užívali i výhledy na celý ostrov. Dnes nám vyšlo parádní počasí a střídavě jsme mohli chodit jen v tričku. Opravdu parádní místo, hodně jsme si to tady vychutnali. Verču navíc napadlo, že krom hlavního města ostrova bychom se mohli podívat i někam, kde není tolik turistů. V aplikaci, kterou si stáhla, vyhledala nejzajímavější útesy a namátkově jsme jeden zvolili. Našli jsme autobus a vzhledem k velikosti ostrova jsme za chvilku byli na místě. Orientovali jsme se pouze dle navigace. Najít útesy však byl docela oříšek a chvilku jsme bloudili. Nejprve jsme došli k jakési zahrádkářské kolonii, odkud nás pán vyhnal, že tam nemáme co dělat. Přes staré neudržované zahrádky jsme ale pokračovali směrem, kde jsme cítili útesy. Ještě že je Verča tak nezdolná a pevně mířila za svým cílem. Já už bych to skoro vzdal.

Výsledek byl úchvatný, nikde nikdo, výhled na širé moře, racci a vysoké strmé útesy pod kterými se dramaticky rozbíjely vlny. Neskutečná krása. Bezvadný relax a opravdu skryté místo, alespoň to jsme si mysleli, než jsme se podél útesů vydali zpět do města, ve kterém jsme narazili na ceduli, která k útesům přímo navádí. Nevadí, i tak tu nikdo nebyl. Vzhledem k tomu, že je teprve odpoledne jsme se rozhodli že nebude na autobus čekat. Ani netušíme, kdy by tak přibližně mohl dojet. Cestu si pamatujeme a s GPS v kapse nebude problém dostat se zpátky do Victorie a autobusem do přístavu. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se tak rozhodli. Pěšky to samozřejmě docela trvalo, ale zase jsme měli možnost podívat se do míst, kam bychom se pravděpodobně je tak nedostali. Ne že bychom viděli něco úžasného, ale některé detaily jsme si užili. Třeba krásnou dlažbu na některých částech cesty. A samozřejmě výhledy na kostely ve Victorii. Navíc je strašně fajn se jen tak potloukat a nasávat atmosféru místa.

Cestu zpět do přístaviště jsem si chtěl urychlit, takže jsme nečekali na osvědčenou linku autobusu, ale vzali jsme první spoj k terminálu trajektů. Cestu jsem opět sledoval na GPS a byla vskutku fascinující. Autobus téměř pokaždé zvolil delší a krkolomnější cestu. Na jednu stranu jsme projeli další nepoznanou část ostrova a mohli fascinovaně zírat na to, jak se autobus dokáže protáhnou úzkými uličkami a občas dost šíleným způsobem odbočit, ale jízda byla o hodinu delší a dost strašlivá. Hlavně protože, uzavření v autobuse mě znervózňovalo, což vyvolávalo nepříjemné pocity v mém břiše.

Po vyčerpávající jízdě jsme zjistili, že náš trajekt odjíždí za cca dvě minuty. Rychle jsme zakoupili jízdenky a za pomoci zaměstnanců terminálu se dostali na palubu trajektu. O pár vteřin později se trajekt odpíchl od přístavu a vydali jsme se na cestu zpět. Začínalo se pomalu stmívat a navíc mi nebylo úplně dobře. Proto jsem se s Verčou dohodl, že zamířím zpět na hotel, zatímco Verča se chtěla ještě projít po okolí a minimálně se podívat ke známe Červené pevnosti, která i z dálky působí značně dominantním dojmem. Naše cesty se tak poprvé rozdělili.

Cesta na hotel byla opět fascinující. Někteří cestující zvonili před zastávkou, i když nikdo nechtěl vystoupit. Řidiče to dost štvalo, a cestující seřval. Když se situace ještě jednou opakovala, vyřešil to po svém. Cestujícím, kteří opravdu chtěli vystoupit, odmítl zastavit. No veselá cesta. Cestou z hotelu jsem se stavil v potravinách a koupil rýži a omáčku, která stačí ohřát v mikrovlnce. Pak jsem si na chvilku lehl a když se Verča ozvala, že je na cestě zpět, připravil jsem na uvítanou večeři.

29.4.2018

Dnešek je zejména ve znamení návratu, což znamená odhlášení z hotelu a cestování s krosnami. Ráno klasika, hygiena, snídaně… A pak přišla první “komplikace”, z odpadního potrubí v koupelně začala vytékat nechutná bílá tekutina. No nevadí, při odhlášení jsme to prostě jen nahlásili, pán na recepci si to zapsal do servisní knihy a my se tentokrát vydali na regulérní prohlídku Vallety. Naší první zastávka Sliema, kde si chceme užít výhledů na město. Dojedeme tak autobusem, mrkneme do přilehlého obchodního domu, kde běžím s větrem o závod na toalety, bohužel obchod s jídlem, kde jsme chtěli koupit suvenýry je zavřený. Po návštěvě nákupního centra si to už míříme přímo na pobřeží a je to luxus. Krásný výhled na město, vlny, klid… Prostě zase ideální místo. Chvilku se tu zdržíme, ale pak je třeba se podívat přímo do města. Přejedeme ten kousek opět autobusem, tentokrát je to opravdu snadné, protože tam míří skoro všechny linky.

Valleta je opravdu krásná, i když zaplněná turistickým ruchem. Škoda, že nemáme příliš času, ale na prozkoumání města to prostě musí stačit. Prošli jsme si hlavně boční a vedlejší uličky, které nás dovedli až ke staré pevnosti. Ne že bych byl nějaký milovník podobných atrakcí, ale zaujala mě cedule, která informovala, že uvnitř komplexu jsou toalety. No bomba, tam prostě musíme jít. Koupili jsme vstupenky, po domluvě s paní pokladní odhodili batohy do jedné z místností a zamířili na prohlídku. Já jsem nejprve první část proběhl, a dostal se na jedno z náměstí, kde jsem využil vytoužené toalety. Super.  A hlavně to místo je opravdu zajímavé. Ať výhledy na protilehlou část města, nebo docela povedené a moderní expozice o dějinách Malty. Nakonec jsme tu docela nečekaně strávili docela dost času… Ten je však neúprosný a musíme si pohnout. Chceme být na letišti včas.

Verča si chce dát ještě zmrzlinu, moc nechápe, co stresuji a proč tak spěchám. Já mám očividně problém s tím, že nemám situaci pod kontrolou. Nevíme jak dlouho se pojede na letiště, odkud se tam pojede, ani kdy pojede autobus. Ale nějak se to zvládne. U všech stánků se zmrzlinou je ohromná fronta, protože dnes je opravdu vedro. Jedno okno se zmrzlinou vypadá opravdu dobře. Je součástí starší cukrárny a zmrzliny vypadají skvěle. Řadíme se tedy do fronty a čekáme. Uplyne přibližně čtvrt hodiny a před námi jsou už jen dva lidé… V tom se okno zavře, konec. Nikoho dalšího už nevezmou, žádné upozornění, prostě najednou konec. Překvapí nás to, ale bohužel smůla. Spěcháme tedy na autobusové nádraží. Autobus má odjíždět ze zastávek, které jsou ve vedlejší ulici, ale najdeme jej docela snadno.

Malta je krásné souostroví, jehož objevování jsme si docela užili. Možná by bylo potřeba trochu více času, abychom dokázali objevit i ta opravdu ukrytá překvapení. Bohužel jsme byli limitování mými zdravotními problémy, které tuto cestu činily občas trochu nesnesitelnou, ale i tak takhle zpětně hodnotím naší návštěvu Malty jako zdařilou.