Malta I

26. dubna

Malta už docela dlouho patřila mezi mé vytoužené destinace. Úžasná města plná historie a úzkých uliček, kombinace evropské a blízkovýchodní kultury, příjemné klima a lákavá místní kuchyně. Prostě samá pozitiva a to vše ve velmi příjemné doletové vzdálenosti. Letos jsem se tedy rozhodl, že je konečně s tímto snem něco udělat. Domluvil jsem se tedy se sestřenicí Verčou, že do toho půjdeme spolu a abychom zážitek povýšili na novou úroveň, rozhodli jsme se využít bratislavského letiště.

Naše cesta začala již ve čtvrtek, kdy jsem Verče ukázal centrum Brna a pak se společně vydali automobilem do slovenské metropole. Parkování přímo na letišti je dost nevýhodné. Drahé a nehlídané parkoviště mi úplně lákavé nepřišlo. Rozhodli jsme se tedy, že zaparkujeme u jednoho místního nákupního centra a k letišti dojdeme pěšky. Cedule při vjezdu, která povoluje parkovat maximálně tři hodiny a vyhrožuje odtažením vozidla mě trochu (dost) vyděsila, ale protože jsme přijeli na poslední chvíli nemáme moc šanci vymýšlet náhradní plán. Auto tam tedy necháváme zaparkované a se sevřeným žaludkem spěcháme na letiště. Navigace ukazuje vzdálenost blízkou půldruhému kilometru, to bychom měli zvládnout docela v pohodě. Dobrodružně přebíháme zdejší čtyřproudovou komunikaci a velmi rychlým krokem se blížíme.

Nakonec se ukazuje, že má klasická panika byla bezúčelná. Na místě ještě máme pár desítek minut, které využíváme k prolezení zdejšího duty free shopu a návštěvě toalet. Letiště je ještě cítit novotou a vlastně se nám docela líbí. Boarding je rychlý, jen bohužel neprojde můj batoh, takže jej musím poslat do podpalubí. Nevadí. Elektroniku přeházíme k Verče a batohu se zbavuji. V cíli máme dvě hodiny na přestup na autobus, takže pohoda.

Cesta letadlem byla v pohodě, jen to občas docela nepříjemně zacukalo. Verča hned navázala kontakt se Slovenkou, která seděla s námi na trojsedadle. Sympatická paní nás zasobuje mentoskami a před příletem ještě žvýkačkami a to se hodí. Po příletu jsme následovali dav k pásům se zavazadly. Jako první vyjíždí fotoaparát. Pravděpodobně někomu vypadl ze zavazadla. Smutné je, že foťák jezdí stále dokola a nikdo si jej nebere. Jeho majitel si tak možná převzal batoh/kufr a ztrátu foťáku ani zatím nepostřehl. Doufáme tedy, že se k němu dostane co nejdříve.

Na cestu z letiště jsme počítali s noční autobusovou linkou po jedné hodině, kterou jsem si vyhlídnul na internetových stránkách zdejšího dopravce. Hned na letišti si tedy kupujeme zdejší elektronickou kartu na MHD a jdeme se podívat na zastávku. Tu nacházíme přímo před terminálem, náš autobus však na ní nefiguruje. Hledám jej ještě ve zdejší mobilní aplikaci, ale ta mi najde spoj až kolem páté hodiny. Rozmýšlíme se zda čekat, ale po pár minutách bereme taxi. Na hotelu alespoň budete dřív a trochu se po náročném dni vyspíme.

A protože jsme na jihu, taxikář to zdejšími ulicemi valí bez blinkrů a ohledů rychlostí blesku. Příjemné to není, nicméně u hotelu jsme již za pár minut. Check in na hotelové přepážce proběhl též bez problému, jen jsme pak chvíli tápali s hledáním výtahu… Větším problémem se ukázala nefunkční karta k hotelovému pokoji. Zkoušeli jsme ji ke dveřím přikládat různými způsoby, ale reakce nebyla vůbec žádná. Po chvíli útrap jsme tedy požádali recepčního o kartu novou a ta nás již do pokoje pustila… Hurá.

Hned po vstupu jsme podlehli naprostému nadšení. Pokoj je opravdu obrovský a je v něm i kuchyň včetně veškerého myslitelného vybavení. Dokonce je tu i trouba. Fakt super, tohle se nám líbí, i když nemáme výhled přímo na moře.

27. dubna

Hotel jsme vybírali i podle pozitivních recenzí na snídaně. Ty v nás probudily i velké očekávání, takže jsme ráno s velkými očekáváními zamířili o patro níž. A ano, výběr je opravdu příjemný, spousta zeleniny a netypických příloh. Cool. Nabíráme si tedy příjemné porce, abychom získali dostatek energie na dnešní cestování a vychutnáváme si hotelovou stravu. Po snídani ještě zůstáváme chvíli na pokoji, protože mi není úplně dobře a čekáme jak těla na jídlo zareaguje. Ale zdá se to fajn. Alespoň relativně. Tak uvidíme.

Už před hotelem máme velikou radost z počasí. Mělo být celý den pod mrakem, ale obloha je jako vymetená. Super, to se hodí, protože plány pro dnešek jsou velkolepé. Z hotelu dojdeme k autobusové zastávce San Ġiljan a tady začíná být ta pravá zábava. Aplikace opět ne zcela souhlasí s časy, které jsou napsané na jízdních řádek a autobusy si jezdí úplně jinak. Přebíháme různě mezi zastávkami a učíme se hledat v chaosu řád, ale našli jsme neřáda. Autobus nakonec přibližně po dvaceti minutách, za nadšeného zajásání spolučekajících, přijíždí, nicméně řidič nám mává, že je plný a jede dál. Už v tu chvíli je nám jasné, že se program zužuje. Je to trošku frustrující, ale nevadí. Další autobus již zastaví a cpeme se do nej. Dalším bodem této zábavy bude zjistit, kde vystoupit – řidič totiž nepřepíná informační tabuli.

Nakonec se nám však podaří vysednou na správné zastávce ve městečku Buġibba. V poli ulevíme svým vnitřnostem a pomocí aplikaci snadno najdeme zastávku, kde máme přestoupit na další spoj. Paráda, tak se tu začínáme orientovat. Na časy se nedíváme a prostě hodinku čekáme. Spoje projíždějí kolem, řidiči nestaví, protože mají svá vozidla nacpaná, ale nám to nevadí. Je krásný jarní den a jsme na Maltě, huráááá. Navíc se nám z automatu podařilo ukořistit místní limonádu Kinnie, takže první možnost ochutnat něco lokálního. Je docela zajímavá, sladká, ale s hodně hořkým ocasem. Něco jako silnější tonik. Do dalšího autobusu se nacpeme jen protože vystupují dva lidé, řidič ukazuje, že vpustí pouze čtyři lidi, ale my tomu nevěnujeme pozornost a cpeme se též.

Cesta je dost dlouhá, vázneme v kolonách, zajíždíme do úzkých uliček, kde se sotva vyhneme protijedoucím či zaparkovaným autům a výhledy jsou sice exotické, ale žádná velká nádhera. Zástavba je tak zvláštně neuspořádaná a nezajímavá. Navíc je hodně těžké nějaké stavby datovat. Ale ano, v Mostě nás zaujme obří kopule kostela Nanebevzetí Panny Marie. Dominanta města. Později se v průvodci dočítáme, že v kostele je vystavena německá letecká puma, která v roce 1942 propadla kopulí dovnitř, ale neexplodovala. Prostě zázrak a velmi zvláštní kostelní exponát.

Na GPS kontroluji jak daleko to je ještě do cílové destinace a vypadá to že už jsme velmi blízko. Autobus sice často zatáčí přesně na druhou stranu, než je nejkratší cesta, ale v poledne bychom mohli dorazit. Nejprve projíždíme velmi pomalu Ta’Qali, kde se nachází staré britské letiště jehož hangáry a kasárna v současné době poskytují zázemí různým sklářům, šperkařům, řezbářům, tkalcům či kovářům. V areálu se nachází i muzeum letectví, ve kterém je možnost si prohlédnout jeden z raných leteckých simulátorů… Bohužel prostě nestíháme a já se pro změnu těším na WC. Pří výjezdu z prostorů letiště nás ihned zaujme pohled na Mdinu, a to je opravdu nádhera nesmírná. Nadchne nás to hned ze dvou důvodů, ten první je zřejmý, Mdina opravdu vypadá skvostně a věříme, že to bude obří zážitek. Ten druhý je prostší, opravdu jsme již blízko.

Při výstupu z autobusu nás zaujme obří množství ptačích exkrementů, které pokrývá všechno včetně telefonní budky a laviček. Stinné místo tak neposkytuje tak příjemné prostředí, jak bylo určeno. Telefonní budky, poštovní schránky i odpadkové koše mimochodem často nezapřou britskou správu. Nicméně již míříme do uliček starého města.

A je to opravdu nádhera, dovnitř se vstupuje pomocí staré brány, ke které nás přivádí most přes příkop. Moc hezké. Trochu škoda, že těch pár místních může dovnitř vjíždět pomocí automobilu, ale samozřejmě tomu rozumíme. Jen to pak narušuje atmosféru tohoto historického místa.

První navštívíme turistické informace, kde nás zaujme i množství mapiček s turistickými stezkami. Vzhledem k časové náročnosti zdejšího cestování i však vůbec nejsme jistí, zda dokážeme něco stihnout. Jednu stezku jsme si ale vybrali a máme ji připravenou na zítra, tak snad to klapne. Vypadá totiž famózně. Putujeme zdejšími uličkami a prostě si jen užíváme každý moment. Je opravdu hezké, jak ve vší té pískové barvě vynikají často barevné dveře a okna. Prostě to tu má příjemnou atmosféru a úplně nám stačí se tu potulovat. Přibližně po hodině jdeme kolem restaurace, která nevypadá úplně nejlevněji, ale zase to není nic hrozného. Je v jednom z paláců přímo v centru a dohodneme se, že tam prostě půjdeme. Neradi bychom jako vždy trávili čas hledáním vhodného podniku, který bychom ale nikdy nenašli. Před jídlem se ještě pokocháme výhledem ze starého města na ostrov.

Rozhodujeme se pro zdejší tradiční jídla. Veronika si objednává maltskou Ftiru a já králičí. Ne že bych měl velký hlad, ale tradiční jídla jsou tradiční jídla a prostě by bylo hodně smutné to nezkusit. Na zdejším záchodě mám několik vtipných příhod. První je, že jsem si vybral obrovskou kabinku, ve které se nejde zamknout a navíc se ze záchoda nedá dosáhnout na dveře, které samozřejmě po chvilce někdo otevíral. Druhá je pak u umyvadla, kde je klasiky jeden čudlík na spuštění vody. Má červenou tečku, tudíž očekávám teplou vodu, ale tahle je sakra vařící. Odcházím tedy s úplně rudýma rukama… Musel jsme smýt mýdlo. Až při druhé návštěvě u kohoutku též objevím malou páčku pro regulaci teploty. No nic, chybami se člověk učí.

Jídlo je ale úžasné, porce více než obrovské ale chuťově je to skvělé… A ta textura! No někdy si to musíte také vyzkoušet. Po jídle listujeme v průvodci a vymýšlíme, zda nás něco zaujme. Víme, že už nestihneme ani Rabat, ale jak už jsem přednesl v úvodu, prostě si užíváme kouzlo okamžiku.

Po jídle se tedy dále proplétáme uličkami až narazíme na katedrálu a katedrální muzeum. Sice nejsme velcí znalci umění, ale je třeba sem namrknout, a když nic jiného, alespoň pořídíme fotodokumentaci pro někoho, kdo to ocení. Katedrální interiér mě nijak zvlášť neoslní, ale mají tu zajímavou podlahu. Nicméně prolezeme to tu celé a po chvíli ještě zavítáme do muzea.

Tady se nám už líbí interiér paláce a spousta starého umění… Je to vlastně fajn. Navíc je to opravdu příjemné místo. Expozici různých liturgický potřeb proběhneme docela rychle, ale poté navazuje obrazová část. Ta je docela fajn, i když samozřejmě zase nemám dostatečné znalosti k tomu, abych to dokázal správně ocenit. Navíc střeva zase začínají zlobit. Běžím tedy ke zdejší ostraze a ta mě informuje, že nahoře najdu toalety. Díky bohu jsme po zoufalém běhu docela rychle našel. Tohle bohužel začíná být zoufalá tour po toaletách.

Město jsme prošli kompletní, rozhodneme se tedy vydat zpět po trase autobusu, abychom viděli i ten nádherný pohled na jeho celek, který jsme obdivovali z autobusu. Cestou nás zaujme zdejší čerpací stanice, jsou takové divoké… A hele, hned tu tankuje Škoda Favorit. Starších škodovek tu potkáváme docela dost a jsou se svými pastelovými barvami docela cool. To už se u nás jen tak nevidí. Do zdejšího prostředí skvěle pasují.

Pro chodce tu mimo města příliš příjemná infrastruktura není, šlapeme tedy podél silnice… Občas na nás někdo zatroubí, ale jsme na Maltě takže žádný stres. Po levé straně se nám po chvíli objevuje epický pohled na staré město. Chvíli se kocháme a chvíli fotíme a poté využijeme zdejší divně umístěné zastávky autobusu a čekáme. Bohužel nás řidiči naprosto ignorují, i když místo pro nás by se našlo, musíme se tedy vrátit zpět do města a nastoupit na první stanici, tam není zbytí a nabrat nás budou muset.

Ještě bychom chtěli vidět Rabat, ale bohužel není času nazbyt. Spěcháme na druhou stranu Malty do malebné rybářské vesničky Marsaxlokk, koná se tu totiž tradiční festival světla. To obnáší nějaká vystoupení na konec i ohňostroj. Toho sice nejsem milovníkem, ale Verče se to určitě líbit bude… Navíc ohňostroj na Maltě, to zní přeci jako super zážitek. Díky mobilní aplikaci najdeme nejlepší spojení a přemýšlíme jak se nám podaří přestoupit na zastávce Blata L-Bajda 2 na Blata L-Bajda 4. I jméno zastávky je pro nás dost těžko k zapamatování. Ono by to nebylo tak složité, ale protože řidiče přestane v půlce trasy bavit přepínání zastávek na digitální tabuli, nemáme jedinou šanci zjistit, kde vystoupit. Verča tedy sleduje názvy zastávek přímo na stanicích, ale přímo před námi se objeví další autobus, který jí znemožní výhled. Teprve když řekne „Tak tady to určitě nebude, tady nikde nic není.“ zjišťujeme, že jsme správnou stanici přejeli. Nevadí, vystoupíme na Bombi 2, poslední stanici před Vallettou a vracíme se zpět. Nacházíme stanici číslo 2, 3 a 5, čtyřku však nikde nepotkáváme. Zato potkáváme konferenci ve zvláštním sále. Protože mě zase trápí břicho, domluvím se s ostrahou a jsem vpuštěn na záchod. To znamená projít obřím sálem plným lidí v oblecích až dolů k pódiu, které vypadá jako televizní studio… Celé to je natáčeno množstvím kamer. Batoh ani fotoaparát jsem s sebou mít nesměl. Zvláštní situace, a je vidět, že mé střevní potíže mi občas dodají až nečekanou odvahu a dostanou mě do opravdu zajímavých míst.

Po vytoužené úlevě mě napadne vyhledat naší zastávku přímo ve stažené aplikaci, a opravdu za chvíli ji najdeme. Tak fajn, začínáme se pomaličku orientovat. Autobus jede za pár minut, je to kousek od hlavního maltského terminálu a dokonce se tu tedy jezdí na čas. Cesta do cílové destinace dnešního putování proběhne v pohodě a už se kocháme nádherným přímořským městečkem plným barvených lodiček. Je tu živo, všude svítí žárovky a je tu i několik stánků s jídlem. Hodně se mi tu líbí, což je dáno hlavně tou úžasnou atmosférou. Po focení lodiček mě osloví parta starších Italek, a než je stihnu na jejich žádost vyfotit, Verča mi zmizí z dohledu. Volám jí a prý se někde snaží najít obchod, kde by si mohla koupit mikinu. Říkám, že na ní počkám, ale opět se ozvou střeva, takže se jdu projít i já. Vběhnu do zdejší kavárny a trpím v menší frontě, ale pohoda. Nějak se mi přitěžuje.

Vedle kavárny je krásný kostel, takové menší náměstí. Kostel je ověšen barevnými žárovkami, což se mi docela líbí. Později zjišťujeme, že takových kostelů je tu mnohem víc. Ale tenhle je náš první. Najdu Verču u mola a v kavárně si dáme čaj a kávu. Dávám si heřmánkový a za chvilku se znovu ozvou křeče. Fronta na záchod je už bohužel dost dlouhá a necítím se úplně dobře… Hodně mě to znervózňuje, rozběhnu se tedy do kopce a doufám, že najdu příhodné místo, kde bych mohl vydechnout. Nepodaří se, lesoparky tu zrovna nemají, vracím se tedy zpět do fronty a přetrpím to. Dobré, ale psychickou pohodu mi to zrovna nedodalo. Verče tedy říkám, že bohužel budu muset na hotel a pokud chce, může si na ohňostroj počkat sama… Neví zda se jí tam chce tři hodiny jen tak samotné být, i když by ohňostroj vidět chtěla. Přemlouvá mě, abychom někde našli nějaký další záchod, ale bohužel nemám dostatek psychických sil. Cítím se smutně, ale trochu sobecky Verče říkám, že budu rád, když pojede se mnou. Jedeme tedy nakonec na hotel spolu.

Cestou zabloudíme do Valletty, přestupní stanici totiž nikde nepotkáme. Je to vlastně fajn, díky tomu se před námi vynoří krásně nasvícená velká fontána. I Verča je nadšená, což je příjemné. Alespoň malé vynahrazení zmařeného zážitku s ohňostrojem. Do Valletty, která je fakt hezky nasvícená se mi zároveň chce i nechce, ale nakonec volím jistotu a míříme na hotel. Autobus odjíždí deset minut před signalizací… Tomu nerozumíme, ale jsme rádi, že jsme jej stihli.

Chvilku jsme v hotelu a odpočíváme, ale pak se ještě rozhodneme projít po okolí. Mrkneme na zdejší malou pláž a pak si vyjdeme kolem hotelových komplexů na kopec. Výhledy v noci ujdou, nic moc speciálního. Vracíme se stejnou cestou, ale před úplným návratem na hotel ještě mrkneme do uličky hříchu, kterou máme hned po balkonem. Je to tu neskutečné. Celá ulička je přeplněné schodiště podél kterého se střídají kluby všeho druhu. Žije to tu neskutečně. Dost zajímavé místo.

No a to je vše, ještě zkouším psát na hotelu blog, ale zmůže mě únava, skočím tedy do postele a během vteřiny usínám. Uvidíme co nám přinese zítřek. A hlavně uvidíme jak mi bude, pořád je tu varianta, že zůstanu sám v hotelu. Bylo by to smutné, ale méně stresující.