27. ledna
Prvotním plánem bylo pokračovat v nově nastolené tradici a zajet si volit do Varšavy. Po několika denním přemýšlení z toho ale sešlo. Ve Varšavě je toho až moc k vidění a víkendová návštěva by byla sice příjemná, ale rozhodně ne dostačující. A jak nás znám pochybuji, že by se nejednalo o hon na atrakce. Rozhodli jsme se tedy, že odvolíme v Brně a víkendovou destinaci tak nebudeme muset podřizovat volebním místnostem za hranicemi.
Z velkého výběru, ve kterém bylo potřeba zohlednit zejména vzdálenost nakonec zvítězilo německé Lipsko. Pro mě už dlouho město, které chci vidět zejména díky budově univerzity kombinující historickou sakrální architekturu s architekturou moderní. Město je to snadno dostupné po dálnici a je kousek za hranicemi. Matěj našel vhodné záchytné parkoviště, nastudoval všechny možnosti a povinnosti a mohli jsme vyrazit.
Cesta proběhla bez problému s jedním krátkým tankováním v trmickém Globusu. Na rozdíl od předchozí výpravy do Chorvatska jsme tu ani nepoznali, že přejíždíme státní hranice. Jeden pomalý průjezd tunelem a jsme v Německu. Počasí nás zde vítá skoro jarní, obloha jasná a teplota kolem deseti stupňů. Na leden paráda. Po čtyřech hodinách jsme zaparkovali na P+R u lipských veletrhů a vyšlapanou cestičkou seběhli na tramvajovou zastávku. U ní jsme očekávali automaty na jízdenky, což se bohužel ukázalo jako očekávání mylné. Zda bude automat i přímo ve voze bylo též nejisté, takže jsme se rozhodli jít krátkou procházkou na konečnou a podívat se na veletržní budovy. Trochu jsme zalitovali, že jsme nevzali kartu do fotoaparátu, takže si budeme muset vystačit jen s telefony. Ale to nevadí. Alespoň ho nemusíme tahat.
Vzhledem k počtu lidí, kteří chodili všude okolo jsme pochopili, že nějaké veletrhy pravděpodobně probíhají. Nicméně na větší zjišťování není čas, míříme přímo k zastávce. Automat tu je, ale dotyková obrazovka je rozbitá. Naštěstí se jedná o odolné sklo, takže je stále funkční, nicméně není úplně snadné rozluštit, co se pod obří pavučinou píše. Nákup jízdenky se tak protáhne na několik dlouhých minut a za námi se tvoří fronta. Není nám to příjemné, tak se omlouváme. Za chvíli se ale ukáže, že lidé za námi též nejsou místní a bojují podobně dlouho. Kdybychom byli alespoň trochu sociálně expanzivní, jistě bychom jim pomohli.
První část víkendu je tedy tour de tram. A protože jedeme až dál za centrum můžeme se přímo z tramvaje kochat tím co nás teprve čeká. A vypadá to výborně, tohle město nás totiž už takhle dost baví. Pomalu míříme k místnímu symbolu zvanému Völki neboli památník bitvy národů. Z tramvajové zastávky je to krátká procházka, při které můžeme obdivovat starý veletržní areál, u kterého zase zaplesá srdce Matějovi a těší se, až se do něj podívá. Na benzínce si koupím malou bagetu, protože od rána mi trochu vyhládlo, ale to už se pomalu blížíme k památníku. Nejdříve je však potřeba překonat rušnou širokou křižovatku, což by nemusel být problém, kdyby tu nechyběly přechody. Ranní sobotní provoz nám naštěstí umožní nečekat na vhodnou chvíli příliš dlouho a za okamžik přebíháme do parku, kde nás přivítá menší památník vyobrazující složenou uniformu Napoleona. Zajímavé.
O pár kroků dál zase obdivujeme obří komplex kaplí jižního hřbitova, který je jistě pozoruhodný sám o sobě. Tolik času abychom jej prozkoumali ale zase nemáme. Míříme přímo k památníku, který je zatím zakryt zemním valem. A vážení, je to velká paráda. Opravdový monument. Takhle nějak se představuji ohromné chrámy v jihovýchodní Asii, ale nenapadlo by mě, že tak obří památník u nás v Evropě někde je. Velká paráda. Nejdříve jej obdivujeme přes malou vodní nádrž, která v zimě občas slouží i k bruslení, poté jej obcházíme. Přestože dojem na nás zanechává ohromný, nabídku vstupného do vnitřních prostor odmítáme. Mohlo by to být zajímavé, ale do těch mnoha schodů se nám znovu nechce. Trochu škoda, že areál právě prochází rekonstrukcí, ale i tak od nás dostává výbornou.
Míříme parkem, který zároveň slouží jako záchytné parkoviště (pro ty co mají správnou emisní nálepku), do centra. Potkáváme obří dvojité M, což je od roku 1917 symbol lipských Messe, tedy veletrhů.
Díky tomu i poznáme, že jsme blízko vstupu do starého veletržního areálu, kam se ihned vydáváme. Je to zvláštní komplex obchodních domů a rozpadlých budov, ale líbí se nám, že to tu žije. Největší pozornost přitahuje starý sovětský pavilon (č.12) s dlouhou zlatou špicí zakončenou rudou hvězdou. Máme radost, že nedošlo k likvidaci budovy, ale naopak se pracuje na její rekonstrukce. To je bod pro Německo a správný přístup k památkové péči, jak to hodnotí Matěj.
Hned za východem z trhů směrem do centra se nachází budova národní knihovny, která nás též zajímá. Opět skvělá kombinace původní historické stavby, na kterou přímo navazuje stavba současná.
Tyhle funkční symbiózy nás moc baví. Architektonicky je Lipsko opravdu zábavným městem. Cestou do centra tak obdivujeme paneláky plné sorely, školku s kruhovým půdorysem a spoustu dalšího. Zábava na každém kroku. Stejně tak nás baví zdejší podivná zástavba přerušovaná zanedbanými parkovými prostory, zvláštní neohraničená náměstí a podobně. Opravdu zvláštní a opět se přesvědčujeme, že Východní Německo je pořad jasně rozeznatelné.
Další pamětihodností je Bavorské nádraží, což je nejstarší zachovalé nádraží v Německu. Kousek od něj vstupujeme do malé vietnamské restaurace a objednáváme si Bún chả a mango lassi. U vietnamských restaurací lze ze vzhledu jen těžko odhadovat, jak kvalitní jídlo dostanete naservírováno. Z této odcházíme spíše zklamání. Ale mangový nápoj byl fajn.
Cestou k univerzitě z dálky sledujeme radnici s novým moderním kostelem, ale přímo k nim se nechystáme.
U obrovského budovy, ve které se nachází Ring Cafe sledujeme první kvetoucí květiny a dokonce stromy. Z toho jsme nadšení. Já tedy víc, klidně bych pro jednou zimu přeskočil, Matěj by si však rád zalyžoval. Přejdeme ulici a fotíme první letošní lednové sněženky. Opravdu hezké. O kousek dál se nachází třetí Gewandhaus, krásná ukázka brutalistní architektury, kterou si prohlížíme o trochu pozorněji a hned vedle konečně univerzitní budova. Tu už fotíme ze všech stran. Jen škoda, že pár minut před naším příchodem zavřela, takže dovnitř se už nepodíváme. Někteří turisté ale zkouší klasické pravidlo, když dveře nejdou otevřít silou, zkus to ještě větší silou.
Hezké náměstí, univerzita přímo v centru a žije to tu. To se nám líbí. Dokonce je tu umělé kluziště a velké ruské kolo. Ke kluzišti se ještě podíváme, ale vlastně na tom není nic moc zábavného. Zamíříme tedy konečně přímo do centra. A konečně i do nějakých těch sakrálních staveb. Jako první kostel k návštěvě Matěj vybral Nikolaikirche. Nejdříve jej dokumentuje z venku. Fotí i Nikolaisäule, zajímavý symbol před kostelem.
Zároveň mě ubezpečuje, že jakmile vstoupíme dovnitř, budu určitě překvapen. A taky že ano. Bílý vnitřek si ihned podmaňuje mé oči. Opravdu krásný interiér. Čistý.
Dále se jen tak touláme centrem města a obdivujeme jednotlivé budovy, či pasáže. To nás baví. Jen tak se courat městem. Přímo v centru je třeba zajímavá zastávka metra.
Ještě jsme se chtěli stavit do městského muzea, ale bohužel neakceptují platební karty, opruz. Ale nevadí, den si tím kazit nenecháme. Přímo skrz jednu pasáž a uličky v centru zamíříme k dalšímu kostelu. Jedná se o Thomaskirche, který je spojen zejména se samotným J. A. Bachem. Dovnitř se bohužel nedostaneme. Popisky vstupu jsou trochu podivné a ženou nás všemi směry, všude však narážíme na značení, že tyto dveře nejsou vstupní.
Ale už začínáme být trochu utahaní, tak se rozhodneme mrknut na nádraží a pak se vydat k hotelu. Nádražní budova je obrovská. Jedná se o největší úvraťové nádraží v Německu. Zaujme nás, že u všech východů hrají Bacha, to musí být příjemné přivítání. Jinak je to taková klasika. Nádraží spojené s obchodním domem. Matěj se tu ještě připojí na wifi a sdílí nějaké fotky na instagram. První z terénu a hned má úspěch. Jediným obchodem je tu nepříliš populární diskont Aldi, ale nakoupíme k večeři nějaké pečivo, obdivujeme šťávu z kysaného zelí a už si to valíme k hotelu.
Kavárnu žádnou nepotkáváme, takže jdeme bez zastávky. Přes místa, která už známe. Hotel vypadá sympaticky, je ve vyšších patrech, kam nás doveze prosklený výtah. Večer si ještě pouštíme první díl nového českého seriálu Vzteklina a jdeme spát.
28. ledna
Ranní snídaně se bohužel ukázala trochu jako challenge. Všechny stoly byly obsazené a sedat si k nějakým cizím lidem u větších stolků nás opravdu nelákali. Optali jsme se tedy servírky, zda o nějakém volném neví. Ta to vyřešila opravdu svérázným způsobem a přesadila německý pár k jinému stolu, kde byly dvě volné židle. Nepřijde mi to jako šťastné řešení, ale sedíme hned u okna a můžeme se kochat výhledem na město. Navíc máme maličký stolek jen pro dva. Snídaně je slušná, docela velký výběr různých sypkých pochutin, kvalitních čajů a podobně. Není důvod ke stížnostem. Recenze si občas posteskly na absenci sladkého pečiva, což je pravda, ale nic s čím by se nedalo žít.
Pokoj opouštíme docela pozdě, ale o to lépe jsme připraveni na další dobrodružný den. V plánu je jedno muzeum a zoologická zahrada… Poté nás čeká už jen cesta zpět do ČR. V Grassi Museu však opět berou jen hotovost, proto je nutné jít kolem bankomatu. To se nám úplně nepodaří, zkusíme se tedy podívat dovnitř, zda informace na internetu nebyla třeba neaktuální. Jak exteriér tak interiér muzea nás zaujmou. Pro děti tu je připravená hra, která jejich těla přemění v různé nástroje promítané na zeď. Na chvilkové zabavení fajn. V muzejním obchodě karty berou, což vypadá pozitivně, náhledem za pokladní pult však zjišťuji, že terminál tam nemají. Matěj se ještě pro jistotu paní optá a odpověď nás nepotěší. Vstupné lze opravdu zaplatit jen v hotovosti.
Protože nás muzeum ale zaujalo najdeme na mapě nejbližší bankomat a vydáváme se k němu. Je to docela kus, ale nakonec bankomat nacházíme. Bohužel vstupní tlačítko je rozbité, všude trčí dráty, a na dveřích je lihovkou německy, anglicky a rusky nápis zavřeno. Tak škoda, půjdeme tedy rovnou do zoo.
Před zoologickou zahradou opět obdivujeme pár architektonických skvostů a líbí se nám i nově vybudované garáže, které mají stěny pokryté bambusem a do prostředí tak nenásilně zapadají. U pokladen zoo je dost velká fronta, tak se zkusím podívat ve vedlejší budce, ve které nesedí žádný pokladní, zda mají platební terminály. V tom ale přijde paní a jedno okénko hned otevře. Všechny tedy předbíháme a kupujeme lístky. Zoo si nás získává hned na první pohled. Opět velmi kvalitní architektura, všude čisto, moc hezké. Jen lidí je tu díky pěknému počasí opravdu požehnaně, takže uvnitř jednotlivých pavilonů je to dost tlačenice.
První nás uvítá akvárium, kde se docela špatně dýchá a je to opravdu o prodírání se. Ale expozice jsou opravdu pěkné a stojí to za to. V horním patře se plaví žraloci, jejichž krmení jsme o pár minut promeškali. Nevadí nám to, opravdu si to užíváme i tak.
Nechci ale popisovat celou zoologickou a každou atrakci na kterou jsme narazili. Nejvíce nás zaujal obrovský Gondwanaland, což je druhá největší krytá hala s deštným pralesem na světě. Je to opravdu paráda, krásně vybudované, vč. řeky po které můžete celou halu objet na lodičce. Nás nejvíce bavila krátká stezka v korunách stromů. Super byl i menší deštný prales ve kterém byli desítky ptáků, kteří se téměř nebáli a byla opravdu radost je sledovat. A samozřejmě Pongoland, což je spolu s Gondwanaland největší atrakce zoo. V Pongoland jsme si oblíbili hodně živou šimpanzí rodinku. Bavila nás šimpanzice, která si sebou všude nosila deku, rozprostřela jí a pak si na ni sedala. A pak šimpanzí mládě vyžadující se pozornosti. Skákalo okolo svých rodičů, otce různě okopávalo a mlátilo. Hodně roztomilé. Mládě bylo i o orangutanů, to si hrálo na provazech. Moc hezké. Postupně se však Pongoland plnil, tak jsme šli dál. Lipská zoo nabízí spoustu atrakcí a opravdu ji můžeme doporučit.
Oběd jsme si dali ve zdejším Palmensaalu, Matěj těstoviny s krevetami, já obří hamburger. Prostředí krásné, jídlo slušné. Nejlépe vypadaly zákusky, ale ty jsme si nekupovali. Po obědě jsme plní vyrazili k autu a hurá domů.
Napište první komentář