Spolu s tím, že jsme si oba zajistili voličské průkazy nás napadlo, že vlastně můžeme volit i v zahraničí. To bysme nebyli my, kdybysme se toho nechytli a nezačali zkoumat, kde se dá v dojezdové vzdálenosti odvolit. Volba padla na Záhřeb – už delší dobu se sem chceme podívat a já se navíc nezdávám několik let starého plánu navštívit všechna hlavní města Evropy. V sobotu brzy ráno tedy vyjíždíme směr jih.
Navigace nám ukazuje 5,5 hodiny a cesta ubíhá rychle a plynule. Urputně vymýšlíme témata hovoru, aby se Lukášovi nechtělo spát a docela to funguje. Pauzu dáváme až kdesi ve Štýrsku a zničehonic už jsme ve Slovinsku. Průjezd zemí trval necelou hodinu a náhle se blížíme k chorvatským hranicím. Zde nás čeká kontrola občanek, což je nepříjemnost, na kterou jsme si díky schengenu odvykli. Chorvatský celník se nás ptá, proč jedeme do Záhřebu, zda vezeme alkohol nebo cigarety. Přijdeme si z toho celí nesví, ale vše proběhne v pořádku a poslední úsek do Záhřebu uteče jako voda. Zjistili jsme si, že ve městě jsou parkovací zóny, takže pojedeme rovnou k hotelu a zkusíme zaparkovat tam. Lukáš jde velmi odvážně na recepci a dostane nejen kartu od pokoje (ještě není ani poledne), ale i svolení zaparkovat na hotelových stáních. Povzbuzen úspěchem suveréně zajíždí do prostoru přízemních stání zboku hotelu. Místo však končí nějakým vjezdem do zázemí hotelu, tak ho nechceme blokovat a zkoušíme přeparkovat na druhé volné místo. To je ale o dost užší, než se zdá a navíc najíždíme v blbým úhlu. Jednu stranu hlídám zvenku, mezitím ale sdíráme lak auta o zeď na straně druhé. Prozatím se nenecháme rozhodit a parkujeme vedle na sídlišti a zdlouhavě měníme drobný do automatu. Musí tam být přesná částka a berou jen mince. Chalenge accepted. Parkovací lístek máme, končí 15 minut před třetí, odkdy už je parkování zdarma včetně neděle. Věříme svému štěstí a míříme na ambasádu.
Jsme vlastně na předměstí a hodně se tu všude buduje. Novostavby jsou bohužel dost průměrný a veřejný prostor není prioritou. Naštěstí to na ambasádu není daleko. Je rovněž v novostavbě, zvenku na ni upomíná dvojice vlajek, jinak nic. Na recepci si pán zapíše naše údaje a pošle nás do šestého patra. Než se stačíme zorientovat u zvonků, už nám otevírá pán a vede nás do volební místnosti. Pocit je to zajímavý, volební lístky jsou vytištěny snad na křídovém papíře a voličů sem asi moc nepřišlo (máme čísla 42 a 43). Občanská povinnost je splněna, pán (není to sám velvyslanec?) nám poděkuje za návštěvu a doprovodí nás zpátky k výtahu. To bychom měli. Začínají se však ozývat naše žaludky a mířime bez mapy (!) směrem, kde tušíme centrum.
Od Marušky jsme dostali tip na její oblíbenou restauraci La Štruk, která je někde v samém centru, mezi katedrálním okrskem a Gradem, což je vlastní staré město. Postupně začínají přibývat starší domy a ubývat novostavby, sem tam je nějaký vybydlená vilka. Přemýšlíme, jaká města nám Záhřeb připomíná a shodujeme se, že se tu cítíme jako doma, prostě střední Evropa se vším všudy. Na jedné zpola opuštěné zahradě zaznamenáváme překotný pohyb nějakých malých živočichů. Myslíme, že jsou to ptáčci, ale je to krysí rodinka! Roztomile tam pobíhají miminka do kupy chrastí, kde je čeká maminka. Dojdem na náměstí, kde je velkej otevřenej trh, koukáme zálibně na sušený fíky, který jsme si oblíbili v Černý Hoře, i na různě barevný olivy, ale míříme neomylně na oběd.
Specialitou severního Chorvatska jsou štrukle, vlastně zapečený palačinky s různejma náplněma. Já měl pečenou papriku a Lukáš borůvky a pochutnali jsme si a vlastně se i docela přejedli. Mezitím uběhla druhá, takže netrpělivě a nervózně kontrolujeme volební výsledky. Takové se daly očekávat, přesto jsme lehce zklamaní, že námi volený kandidát nepostupuje (později jsme zjistili, že v Záhřebu ho volilo jen pár lidí). Spokojení a nasycení vyrážíme na procházku centra. Prvním cílem je katedrála, kde je hezká vánoční výzdoba a zvláštní klid.
Uličkami se postupně dostáváme do údolí mezi katedrálním okrskem a Gradem, nahoru vede jedna cesta procházející bránou. V té nás překvapí duchovní atmosféra – oltář se zázračnou Pannou Marií, do černa očazená klenba, svíce s mihotavými plameny, jeptiška obsluhující obchůdek a stěny pokryté děkovnými deskami. Takové místo jsme tu nečekali a zapůsobilo na nás.
Dojdem ke strážní masivní věži, na kterou se dá vylézt. Vyhlídky na města máme rádi, takže moc dlouho neváháme a už stoupáme. V jednom z nejvyšších pater mají funkční dělo, které jednou za den vypálí salvu – je ve speciální prosklený místnosti, vedle jsou věci k obsluze jako dehtem začerněné rukavice a sluch chránící sluchátka. Zajímavý. Vyhlídka je fajn, líbí se nám třeba kraťoučká lanovka, co vede směrem od nového centra, má fakt snad jen 100 metrů :-) Jinak mi širší centrum Záhřebu připomene třeba Bratislavu, tou zláštní skrumáží nesystemeticky rozmístěných výškových budov.
Dalším cílem je kostel sv. Marka, ten se střechou, na které jsou z barevných glazovaných tašek vyskládány znaky a erby. Stojí uprostřed náměstí tvořeným budovami parlamentu a vlády. Je tu uplné ticho, jen ve větru pleskají obří vlajky Chorvatska a EU. Chvíli obdivujeme portál se sochama snad z 2. poloviny 14. století doplněný dřevěnýma barokníma. Dovnitř se nedostanem.
Jeden z mála cílů, které jsme si předem našli je tunel Grič, postavený pod starým městem za 2. světové války. Je volně přístupný veřejnosti a poměrně působivý a dlouhý, s několika odbočkami. Točíme tady slow motion záběry a docela se nám tu líbí, je to takové bizarní.
Začíná se pomalu stmívat a míříme tedy pěšky na hotel skrze nové město s repre budovami z 19. století. Cestou ještě zajdem do SuperKonzumu nakoupit něco na večeři a pak hurá do hotelu. Pokoj je příjemný, najíme se, pustíme zprávy a pomalu u toho usínáme. Přece jen jsme vstávali v pět…
Napište první komentář