Dnešní probuzení je bohužel tím posledním na této výpravě. Je mi z toho trochu smutno, ale je třeba si pořádně užít dnešek a nedát žádný prostor chmurám. Po klasickém ranním čištění zubů balíme mokrý stan a znovu míříme do recepce, abychom zaplatili za naše nocování. Ta je tentokrát již otevřena a vše proběhne hladce. Dokonce tu berou i platební karty, takže včerejší hledání bankomatu bylo trochu zbytečné – i když na druhé straně jsme díky tomu mohli objevit zase jedno krásné městské centrum. Snídaně je v plánu někdy cestou.
Dnešním hlavním cílem je Vaduz, a tedy Lichtenštejnsko jako další přírustek do seznamu již námi navštívených zemí. Jako první ale ještě chceme navštívit ještě nějaký švýcarský obchod a nakoupit pomazánku Ovomaltine v co největším balení – děkujeme kamarádům cestovatelům za tento objev – a samozřejmě i nějaké další suvenýry. Paradoxně tentokrát cestou nepotkáváme téměř žádné obchodní zóny. Do včerejšího Coopu se nepodařilo odbočit a dnešní Aldi není přesně tím, co hledáme. Těsně před hranicemi tak ještě odbočujeme na krátkou návštěvu do Bad Ragaz, kde ještě ani nestačíme hledat a již parkujeme pod Coopem.
Nakupování v zahraničních obchodech patří k našim oblíbeným činnostem, což se též projevuje na částce, kterou platíme nakonec u pokladny. Matěj se směje, že tu vlastně zmizí všechny peníze, které jsme ušetřili spaním v kempech. Ale nám to nevadí, máme z nakoupených věcí radost a se slzou v oku přes kraj Heidi děvčátka z hor opouštíme Švýcarsko, které nám opravdu uhranulo. A Švýcarsko se loučí velkolepě i s námi, odjezd ze země je přes dvojici bran starých kasárna.
Ve stejnou chvíli se kolem nás začnou pohybovat auta s černými registračními značkami, které jasně dávají najevo, že jsme v Lichtenštejnsku, tedy zemi, kterou jsem vlastně snad ani nikdy neměl na seznamu zemí, které mě lákají k návštěvě. Ale byla by to škoda, jak se ukázalo, tenhle stát je příjemným místem, kde se perfektně snoubí moderno s historií.
Do Vaduzu přijíždíme tak nějak, že tam najednou jsme. Je to nečekané, protože pořád sledujeme směrovky, a ty najednou zmizí. Nikdy žádná cedule značící, že jsme již v cíli. Parkování v podzemních garážích je o víkendu zdarma, takže paráda. Centrum města je jedna dlouhá ulice, na které najdeme asi to hlavní, mimo centrum už město až tak lákavě nevypadá, až snad na hrad na kopci nad městem. Jako první míříme do obchodu se suvenýry, kde se nám nečekaně líbí. Vše je vkusné, nikde žádný kýč a dokonce objevujeme, že tenhle ministát má i vlastní whiskey. Nevěděl jsem. Do obchůdku se ale vrátíme později, nemá smysl něco kupovat a pak to tahat s sebou. Bereme tedy jen mapku a vydáváme se do prvního muzea. Sice už bychom se ve dvanáct rádi nasnídali, ale já nutně potřebuji navštívit toalety.
Muzeum je hodně různorodé a to jak z hlediska expozic, tak i z hlediska budovy. Stejně jako celé město je i tohle muzeum kombinací moderní a historické architektury. Vše ale velmi precizně sladěné. Líbí se nám to. Nejdříve navštěvujeme spodní patro, kde se nachází archeologické nálezy. Způsob prezentace je super, za střepy se nacházejí rekonstrukce nádob, ze kterých střepy pochází. Vše je jasné a jednoduché, takže i já chápu některé kontexty.
Jako další navštívíme aktuální výstavu fotografií zbídačené Kambodži, které se mi líbí, mají docela silný náboj. Rozhodnu se tuto asijskou zemi spasit příspěvkem dvou eur do pokladničky. Pokračujeme v prohlídce moderní části budovy. Do dalšího patra stoupáme velkorysým schodištěm, nad kterým se nacházejí pletené sobí hlavy – pěkná skandinávsko vánoční atmosféra. A nečekaně nacházíme výstavu vycpané zvěře. I ta je velmi pěkná. Je vidět, že exponáty jsou nové, takže vypadá opravdu velmi dobře. Na některá zvířata se dá dokonce sáhnout, občas potkáváme i interaktivní prvky. Za nás tedy spokojenost. Horní patro je pak zasvěceno putovní výstavě věnované fascinací pyramidami a egyptskou kulturou. Asi nemá smysl opakovat, že i ta je zvládnuta velmi dobře. Průřezy pyramidami, ukázka empíru, možnost vstoupit do hrobky, utopické modely architekta Friedricha Gillyho… Ve staré části budovy jsou pak umělecká díla, zachované gotické místnosti a dějiny státu. Matěje zaujme postní plátno.
Po prohlídce muzea nadchází čas na snídani, kde zhltneme i opravdu vynikající plněné něco jako trdelníky a pokračujeme do schatzkammer, kam se vstupuje skrze automatické dveře, které se otevřou pomocí speciální mince zakoupené na pokladně muzea. Prezentace exponátů je opět efektivní. Jedná se o jednu tmavou místnost s nasvětlenými vitrínami a obrazy. Krom koruny se tu nachází směsice všeho možné od zbraní vykládaných slonovinou po obrovské množství kraslic a různých vajec. Fotit tu je však zapovězeno.
Přes suvenýry, kde ještě obdivujeme krásné známky na pohlednice, míří zpět do auta a čeká nás přes 600km dlouhá cesta do Brna. Celkově jsme ujeli něco přes 3500km, viděli spoustu zajímavých míst, ale hlavně získali spoustu nových poznatků a zážitků. Už se nemůžeme dočkat, kam nás osud zavane příště…
Napište první komentář