Výhodou spaní tak vysoko v horách byl především fakt, že jsme to ráno neměli daleko dalšího cíle. Stála za to i ta teplotní nekomfortnost během časných ranních hodin. Přesunuli jsme se tedy autem jen pár kilometrů do Randy, kde jsme zaparkovali v podzemních garážích u nádraží. Je to trať spojující Zermatt s průsmykem Furka, která slouží především turistům toužícím vyjet až nahoru směrem k Matterhornu. Zpáteční jízdenka na tuto slavnou vyhlídku však stojí v přepočtu kolem 4 tisíc korun, takže ji se slzou v oku oželíme. Důvodem proč jsme sem jeli je totiž nejdelší závěsný most na světě, otevřený letos v červenci. Musíme k němu vystoupat asi 600 metrů převýšení, ale na túru se těšíme. I když nás trochu vystraší fakt, že jsme v italské hotelu nechali bundy :D První část vede vsí Randa, ve které můžeme zblízka obdivovat tradiční dřevěnou architekturu. Domy jsou často postaveny na vyvýšených pilotech zakončených kamennými pláty. Nenajdeme tu žádné rušivé elementy ani reklamu, vypadá to tu skutečně idylicky. Jsou tu navíc kádě s pitnou vodou tekoucí z trubek, takže je možné se i osvěžit.
Stoupání je poměrně razantní. Námaha je však vyvážena jak okolním modřínovým lesem s kmeny porostlými několika druhy lišejníků, tak výhledy na ledovce na protějším svahu. Ty jsme na vlastní oči ještě neviděli.
Samotný most je pro Lukáše spíše zklamáním, mě ale baví. Je určen je pro pěší, poměrně úzký a zavěšený nad celkem hlubokou roklí. Od ní návštěvníka dělí jen silné pletivo. Tedy nic pro lidi se strachem z výšek. Že je most oblíbenou atrakcí dokazují i celkem početné skupinky turistů různých národností. Dvě Asiatky se na mostě fotí v gymnastických pozicích, tak snad naspadnou.
Dolů k autu scházíme po druhé straně rokle, což je příjemné. Hlavně však můžeme obdivovat místní faunu! Prvně je to skupinka sýkorek babek, pak černá veverka. A nakonec dva highlighty – několik miniaturních králíčků skotačících ve větvích pár metrů od nás a pak samice kamzíka s mláďátkem. Vyběhli jen kousek nad stezku a nerušeně se pásli, jen maminka občas výhružně zamečela. To nám tedy švýcarské Alpy umožnily krásný zážitek.
Je po poledni a musíme vyrazit dál. Dneska by bylo ideální dojet až do Lichtenštejnska, tak uvidíme. Znamená to pokračovat autem údolím Rhony směrem do průsmyku Furka, o kterém již byla řeč. Míjíme opravdu krásná městečka – silnice vede přímo centry měst, kde je rychlost upravena kvůli úzkým průjezdům na 30. V jednom z horských sídel, Münsteru, se rozhodneme zastavit. Upoutal nás kostel – zdejší gotické stavby mají často renesanční předsíně s arkádami a nejinak tomu bylo i zde. Byla zde navíc Olivetská hora, možná i pozdně gotická. Překvapil hlavně ineriér, který byl nečekaně bohatě vybavený. Dva zlaté raně barokní oltáře doplňovaly ústřední pozdně gotickou archu. Wow! To jsem si přišel na své, oltář byl výtvarně mimořádně kvalitní (až doma si zjišťuju, že je z roku 1509 od Jörga Kellera z Lucernu a že jedním z nejcennějších v zemi).
Při výjezdu do průsmyku stavíme na vyhlídce s obchodem se suvenýry, který láká na ledovcovou jeskyni. V obchůdku mě hodně zaujmou místní minerály, nacházející se tu nádherné krystaly křišťálů a kalcitů, jsem jimi ohromen a hodně je chci. Nakonec však kupujeme jen vstupenky k ledovci, v kterém pramení Rhona. Pro platbu kartou je příplatek, takže se ještě vracíme do auta pro eura, která paní taky přijámá. Peníze uloží do zásuvky, otočí kličou a vrzavým zvukem otevře vchod ven směrem k ledovci. Jako když se otevírá brána strašidelného zámku. Svah tvořený masou ledu jsme obdivovali už zespodu, takhle je to však mnohem lepší. Pod samotným ledovcem je jezero, ze kterého se vodopády spouští řeka. Je zde dobře vidět mimořádný úbytek ledovcové plochy, v 19. století sahal až k osadě dole v údolí a ubývá stále dál. Vidět tak můžeme dohladka vybroušené skalní podloží, které se ve svitu slunce krásně leskne.
Ledovec je celý ušpiněný, ale krásný. Hodně bizarní je však část, ve které jsou vysekány tunely. Aby tolik neodtávala, je kryta různě pospojovanými plachtami a je podstatně vyšší než okolní led. Díky tomuto zásahu však můžeme absolvovat asi sto metrovou procházku v ledovci, který je omračujícím způsobem modrý. Všude tu kapá voda a turisti, které potkáme, to tu jen se vzdycháním zimou probíhají. My však jdeme pomalu a užíváme si to. Je to obrovská masa ledu!
Zastávkou jsme nabrali trochu zpoždění, je už půl pátý. Projedeme tedy Furkapass (2431 m.), sjedeme do kantonu Uri, kde jdou po silnici kravičky, které musíme nechat přejít kolem nás. To se taky nepoštěstí každý den.
Do cílového kantonu Graubünd je třeba překonat další průsmyk (Oberalpass 2044 m.). Lukáš už je mistrem vy vyjíždění a sjíždění serpentin, až se trochu bojím. Občas nás totiž od srázu dělí jen subtilní sloupky.
Průsmyky jsou navíc v zimě nesjídné, což je v zemi vyřešeno železniční dopravou s tunely, která auta jednoduše pod horami podveze. Tratě jsou zde všude a projet to tu po železnici musí být velký zážitek. Cílový kanton je hodně multiligvinní, střídá se tu němčina, italština a je přítomna i rétorománština. To nás nepřestává bavit. Paní na pumpě dokonce Lukášovi nabízí komunikaci ve třech hlavních jazycích, zvykem to ale údajně není. Natankováním máme splněn jeden ze dvou úkolů před nelezením kempu. Druhým je, po včerejší zkušenosti, výběr hotovosti. To uskutečíme ve městě Ilanz, kde se díky tomu můžeme podívat do malebného centra i Coopu – ovomaltine ve všech podobách!
Kemp nakonec najdeme až krátce po osmé ve Flims a recepce je dle očekávání zavřena. Chvíli tu bloudíme a hledáme na mapě vyznačená místa pro stany. Nakonec zjistíme, že jsou na druhé straně silnice. Stavíme stan a za svitu svíčky si děláme plněné těstoviny koupené ještě v Itálii. Spokojeni se skvělým dnem jdeme spát. Švýcarsko se nám hodně líbí!
Napište první komentář