Dnešní den jsme se celý rozhodli zasvětit návštěvě pětice slavných měst sjednocených do oblasti zvané Cinque Terre. Ale nebudu přeskakovat, den totiž začal jako každý jiný – probuzením a snídaní. Ta byla dnes v hotelovém stylu po italském způsobu. Takže výběr z pečiva ve sladkých a slaných variacích a kávy. Nejlepší hotelová snídaně všech dob to není, ale najedli jsme se, což je hlavní.
Po snídani jsme volili mezi cestou autem či vlakem do Levanta, ale ukázalo se, že vlak by jel až za dvě hodiny, takže opět zvítězilo auto. Do počáteční stanice dnešního dobrodružství jsme dorazili o hodinu a několik serpentýn později. Parkoviště před nádražím jsme našli celkem snadno a v nádražní budově zakoupili celodenní kartu, která umožňuje v rámci oblasti popojíždět vlakem bez nutnosti dokupovat další jízdenky a jako bonus i návštěvu jinak placených toalet zdarma. Za dost smolný považujeme fakt, že veškeré pěší cesty mezi městy jsou uzavřené. Pěší zážitek s výhledy by totiž měl asi zase dost odlišnou atmosféru a po dnešním dni si dovoluji napsat, že by byl asi mnohem lepší.
Ale i vlakové spojení má něco do sebe. Koleje jsou vedeny mezi jednotlivými stanicemi tunely. První zastávkou bylo Monterosso. Hned po výstupu z vlaku nás zaujala zdejší pláž, která se pomalu zaplňovala lidmi. Na to že je konec září nás překvapilo, kolik z nich se ještě koupalo. Není se co divit, dnešní teplota ke smočení přímo vyzívá a my tak jen můžeme litovat, že jsme plavky – stejně jako kraťasy – nechali doma. Navíc moře je tu opravdu krásné, čisté, skoro až azurové… Chvíli jdeme po pláži a užíváme si prvních dovolenkových pocitů. Je tu fakt pohoda konečně nemusíme nikam spěchat ani nic řešit. Jen si užívat dne a pak se vrátit na hotel. To je dost osvobozující.
Pokračujeme pomalu do centra, které však není nijak oslňující. Malé uličky jsou nacpané turisty a je tak jasné, že jsme se opět dostali do míst, která jsou značně populární. No jo, značka UNESCO je velké lákadlo. Já přemýšlím, jak je turismus vlastně devastující a očekávám, kdy se objeví první zapřisáhlý odpůrci této činnosti a jak si budou říkat… Nebo možná už jsou mezi námi?
Z centra vycházíme malou boční náhodně vybranou uličkou a vystupujeme nad město. Výstup je to poměrně dlouhý a nezábavný – trošku si spíláme, co jsme si to zase vybrali za cestu – ale nakonec přeci jen stojí za to. Nad městem se nachází poměrně rozsáhlý hřbitov, který je situován do několika pater, která se od sebe dost odlišují. Na začátku jsou obří hrobky a kolumbária, úplně nahoře jen dřevěné kříže zapíchané v hlíně. Má to tu docela zajímavou atmosféru a vlastně nás baví bloudit zdejšími uličkami. Jsou to samá ukrytá schodiště, tajné stezky, u kterých nikdy nevíte, kam vás zavedou. Na jednom kolumbáriu dokonce spatříme vlnitými pohyby pobíhat gekona. A to je super, ve volné přírodě jsme jej ještě nikdy neměli možnost vidět. Pokusu o zdokumentování pomocí fotoaparátu se však mrštně vyhne skokem do praskliny v náhrobku. Ještě jednou se stavíme do centra, kupujeme foccaciu, já jen jednoduchou s olivami, Matěj volí pršutovou.
Zastávka číslo dvě se jmenuje Vernazza. Ta je zase úplně jiná, náměstí je situováno hned u moře a nachází se na něm malá pláž. Vstupujeme i do kostela, který je také jen kousek od mořské hladiny. Chvilku se procházíme po malém přístavu, a ochutnáváme citrónové bonbóny koupené v předchozím městečku. Jsou dobré, ale nijak nepřekvapí. Poté se ještě vydáme do zdejších uliček a po schodech vystoupáme až na vrchol, kde se nachází zbytky zdejšího hradu. Dá se dokonce vystoupit na věž a kochat se pohledem na město z ní. Je tu ale hodně nacpáno. Cestou zpět na nádraží si Matěj ještě koupí zmrzlinu. Dva kopečky, jeden s příchutí lokálního medu a druhý bazalkový. V tomhle vedru se jedná o vítané osvěžení.
Corniglia – zastávka číslo tři a městečko posazené na kopci, což z něj dělá nejhůře dosažitelný cíl. Od nádraží do centra je to docela kus a je třeba zdolat spoustu schodů a pak ještě kus do kopce. Je zábavné sledovat všechny ty stoupající turisty. Působí to trošku jako bezchybně fungující stroj. Vzpomínám na film Pád a nádhernou scénu z Chand Baori, i když tak efektivní to samozřejmě nebylo.
Městečko nakonec příliš neprocházíme, mrkneme na vyhlídku, Matěj samozřejmě nevynechá kostel, který ho pobaví zejména z druhé strany, protože vypadá jako běžný dům. Vedro nám dává docela zabrat a nechceme celý den zase strávit jen pobíháním po atrakcích. Stavíme se tedy do restaurace, ať trochu podpoříme naše těla a zdejší ekonomiku. Volíme rizoto s mořskými plody a dvě plechovky koly. Sladký nápoj nás osvěží a hned máme více energie a lepší náladu. Ještě větší radost máme z rizota, které překonává naše představy. Mořských plodů je tam opravdu požehnaně, dokonce poprvé máme možnost ochutnat i langusty. A líbí se nám i prezentace… Kopa rizota, uprostřed velkého talíře, je obklopena desítkou slávek. Jídlo takové jaké má být – potěší všechny smysly.
K nádraží se nám pak vrací mnohem lépe. Jsme hned plní energie a prostě je všechno fajn. Navíc poslední dvě města by měla být nejkrásnější. První z nich se jmenuje Manarola. První místo, na kterém si říkáme, že cestování pěšími stezkami by bylo určitě skvělé. Zejména kvůli tomu, že bychom měli více možností vychutnat si zdejší krajinu, prošli bychom se po různých zavěšených chodnících, ale zejména by se nám otevřel pohled na všechny ta krásná městečka z dálky. Manarola je totiž prvním místem, kde se nám takový pohled dokonce naskytl. Líbí se nám i zdejší koupačka, kdy přímo z útesů a kamenů vedou schody do moře… Je to fajn. Žije to tu, i když hlavně turismem.
Jako poslední navštěvujeme Riomaggiore. Tam je turistů opravdu hodně a je to vlastně docela otravné. Žijeme v době, kdy není důležité nějaké místo vidět, ale cílem je nasdílet perfektní fotografii na sociálních sítích. Alespoň to tu tak vypadá. Nikdo nevěnuje pozornost tomu co se děje kolem ale spousta lidí se zastavuje na nevhodných místech a jen cvaká mobily, čímž blokují cestu pro další návštěvníky. I tak máme možnost se mrknout do zdejšího přístavu, ze kterého je krásně vidět jak se jednotlivé barevné domky vlní – nemají totiž základy ve stejné výšce. Je to opravdu fotogenické. V Riomaggiore si dávám zmrzlinu i já, volím sorbet z lesních plodů, který je výborný a osvěžující jako vždy. Matěj si ve stejném podniku kupuje pistáciové canolli. Vypadá to nádherně a hlavně je fajn jíst něco lokálního… To mě asi na zahraničí baví více než cokoliv jiného.
Teď už jen cesta zpět, koupit nějaké jídlo a snad bude i čas na film. Těším se na zítra a jsem zvědav, kam nás osud zase zavane… Jedno je jisté, budeme muset tankovat, a to je tu také dobrodružství samo o sobě…
Napište první komentář