Asi jsme trochu blázni, ale přestože o okolní Itálii nemůžeme říct, že ji máme byť jen z části prozkoumanou, rozhodli jsme se, že vyjedeme zase o stát dál. Respektive hned o státy dva. Dnešek bude totiž zasvěcen Monaku. Po klasických ranních radostech a starostech jsme nasedli do auta a brzy dojeli k prvním dnešním problémům. Při nájezdu na dálnici jsme se u vstupních bran zařadili do fronty vyhrazené pouze pro vlastníky krabičky pro automatické načítání plateb. Tu nemáme, takže jsme se zasekli před branou… Za námi už jedno auto stálo a na prosbu o vycouvání nereagovalo. Nepříjemná situace. Závora se však z ničeho nic otevřela… Pravda je ale bohužel taková, že to naši situaci příliš neřeší. Bez vstupního lístku nemůžeme při výjezdu prokázat, kdy jsme na dálnici najeli, což se může projevit nutností zaplatit maximální možnou částku za průjezd Itálií. Museli jsme se tedy otočit do protisměru, vyběhnout z auta a jinému najíždějícímu autu u správné brány ukrást lístek jeho. Akce je to nebezpečná, domnívám se, že i zakázaná a potrestáníhodná, nicméně podařilo se. Jen doufám, že najíždějící automobil dokázal svůj problém vyřešit elegantněji.
Cesta do knížectví se poté již obešla bez jediného zaváhání. Před hranicemi jsme sjeli z dálnice, abychom nemuseli platit i za krátký průjezd francouzským úsekem a navzdory několika špatným odbočením konečně dojeli na území Francie. Na hranicích nás zastavili policisté se samopaly a nahlídli do zavazadlového prostoru, když je tam nic nezaujalo, mohli jsme jet dál.
Po příjezdu do Monaka nás překvapil zdejší provoz. Na hlavní třídě jsme se ocitli v pomalu jedoucí koloně, kterou ještě znepříjemňovali nebezpečně jedoucí skůtristé. Jsem opravdu rád, že jsme žádného nesrazili, i když daleko k tomu nebylo nikdy. Kolonu jsme alespoň mohli využít ke sledování lidí v okolí. To mě baví, zdejším se rozhodně nedá upřít styl. Všichni o sebe pečují a jsou výborně oblečení.
Auto necháváme v ohromných podzemních garážích u kostela – což je super orientační znamení, sem bychom mohli zase trefit – a vydáváme se na průzkum města. Žádný určitý cíl nemáme, jen bychom si rádi užili poklidný den. Už po pár metrech narážíme na obchodní centrum, které se rozhodneme navštívit zejména z důvodu potřeby toalet. Brzy se ukazuje, že to nebude jen tak obyčejné nákupní centrum, ale šílená póza plná pozlátka. Mramorové podlahy, křišťálové lustry a ochody vyhlášených světových značek. I záchody si jedou vlastní styl, ale hlavní je, že jsou čisté a voňavé. Na plánu centra trochu překvapivě zjišťujeme, že je tu i Spar, sice je nenápadně zastrčený pod povrchem a vchod je ještě před nákupním centrem, ale je tu. To se nám hodí, protože je zrovna čas oběda a zdejší podniky nevypadají úplně low cost friendly.
Nákup není nic úplně extra, ale najíme se z toho. Nejvíc mě potěšila černá obložená houska s lososem, kterou jsem ještě přibral ve zdejší pekárně. Zhltnu ji hned před vchodem a jdeme zase dál. A konečně nás vítají známé zatáčky, které tak rád sleduji při monacké velké ceně formule 1. Je super, že konečně mohu stanout na místě, které jsem už tolikrát viděl v televizi. To mě baví a Matěje baví, že mě něco baví. Horlivě popisuji kudy se jezdí, jak to tu vypadá… No prostě to bude fajn den. Tunelem se vydáváme do přístavu, který je plný luxusních lodí… Zrovna se tu koná nějaká akce pro uzavřenou společnost, takže to tu dost žije. Po celém městě pobíhají lidí s obřími akreditacemi na krku… Ale nám to nevadí, najdeme si své místo a můžeme se pustit do dalšího jídla. Matěj si dává salát, já slané tyčinky, které namáčím v guacamole. Je nám fajn, prostě pohoda.
Po jídle se rozhodneme navštívit staré centrum. Nemůžeme bohužel jít podél moře, čímž myslím zatáčku u bazénu, protože tam všude je párty, ale zase se projdeme po cílové rovince, na které jsou stále jasně patrná startovací místa a dokonce i cílová čára. Dost mě překvapuje, jak daleko to má poslední kvalifikant od prvního místa.
Staré město se nachází na kopci nad městem, což slibuje i super výhledy. To mě samozřejmě vede k tomu, abych opět popisoval kudy se jezdí závody, a nezapomenu Matěje poučit o slavné zatáčce Rascasse, kde se odehrával Schumacherův poslední faul.
Pak už jen bloudíme uličkami, obdivujeme názvy ulic ve zdejším jazyce a vlastně se nám tu docela líbí. Jen je třeba uznat, že Monako je prostě vlastní svět, který je tedy hodně schovaný za tím vším pozlátkem. Fakt by mě zajímalo, jaké je to tu asi vyrůstat. Mladých lidí tu potkáváme vlastně docela dost.
Při procházce narážíme na budovu monackého akvária a rozhodneme se, že jej navštívíme. Matěj hned zpočátku pobaveně upozorňuje na podivnou koncepci. Muzeum jako by se nedokázalo rozhodnou pro směr, jakým bude fungovat. Kombinuje tak různé prvky, které Matěj trefně označuje jako směs strašidelného zámku a klasického akvária. Mísí se tu muzejní exponáty, podivná umělecká díla a ve spodních patrech konečně samotná akvária… A to jsem ještě zapomněl na podivně špinavou restauraci s vyhlídkou na střeše budovy. Na druhé straně je třeba uznat, že spoustu ryb jsme tu měli možnost vidět poprvé, takže fajn.
Přes centrum se vydáváme zpět k autu. Tentokrát nejdeme přes přístav, ale kolem jednoho z dalších kostelů. Nejdříve projedeme podchodem pod hlavní třídou, který je plný zrcadel, což je trochu divné a poté kolem kostela do nekonečných schodů, které docela nečekaně končí u monackého nádraží. To je malé, čisté a působí na mě opravdu sympaticky. Přijet do Monaka vlakem tedy může být také fajn zážitek. A hned od nádraží je fajn vyhlídka.
Zatímco auto v garážích najdeme dost rychle a bez problémů, jako bojovka se ukáže najít automat, kde bychom mohli zaplatit. Nakonec různě zkoumáme plány parkovacího domu, běháme po různých schodištích a jezdíme výtahy. Úspěšní jsme až asi po čtvrt hodině, kdy vylezeme na povrch, a zkusíme najít hlavní vstup. Hurá, ale byl to boj. A hned další bude vybloudit ven z Monaka. Ale i to se zadaří.
Přestože je již téměř šest hodin a zpět do Recca to máme více jak dvě hodiny cesty, rozhodneme se, že den je ještě mladý a navštívíme francouzský Menton. Jedná se o hraniční město, které nám ale uhranulo už při cestě do Monaka. Většina hraničních měst úplně příjemná není, ale tady cítíme potenciál. Navíc by bylo fajn dát si i večeři. Matěj by si i rád zaplaval v moři, ale časově to úplně nevyšlo… Škoda, letos to tedy na koupačku už nevypadá.
Menton je nakonec přesně takový jak jsme čekali. Opravdu si to tu užíváme a zase nás dohání ta správná klidná dovolenková nálada. Prozkoumáváme zdejší uličky, nacházíme sochu zakladatele rugby u místního hřbitova, kde se také nacházejí na zdi podpisy slavných hráčů a též nacházíme sympatickou restauraci. Matěj dokonce oprášil své letité znalosti a francouzštiny a zjišťuje, že dnes je v nabídce vynikající pusinkový dort s citrónovou náplní. No co víc si přát. Jen škoda, že došel tatarák, takže si objednávám špagety s mušlemi, Matěj obří krevety s domácími hranolkami… A jako dezert samozřejmě ten výborný dort, který se opravdu povedl.
Cestou k autu se ještě stavíme na pláž, vylezeme na hradby, ale pak už svištíme směr Recco. Cestou ještě musíme na benzínku, z čechož mám trochu nervy, protože zdejší benzínky jsou často self service, o čemž nevím jak funguje a hlavně potřebuji účtenku. Naštěstí na dálnici najdeme i čerpací stanici s obsluhou, což mimo jiné znamená, že u stojanu, kde vám naftu načepuje člověk platíte o 5 kč na litr více… A abychom měli ještě jedno dobrodružství na závěr, náš sjezd se v deset hodin uzavírá, takže musíme sjet už na Genovu Nervi a nějak se do Recca dostat… Ale nakonec to ani nebylo složité, instinkt nás vedl správně a vlastně je fajn, jak už se tu začínáme i orientovat… Škoda, že zítra začíná naše cesta zpět.
Napište první komentář