Konečně se nám spalo docela hezky. Kemp je příjemnej, čistej a docela hezkej. V osm už ale vyrážíme do průsmyku Stelvia. Silnici sem přivedl už Franz Josef a vede prakticky ve své původní stopě. Bylo to strategicky významný místo na hranici mezi Rakouskem a Itálií a děly se tu i tuhé boje za 1. Světové války. Každopádně, musíme po nekonečných prudkých serpentinách vystoupat do 2757 metrů. To vše s vědomím, že se sem jezdí jedna z etap Giro d’Italia, šílený. Nahoře je samozřejmě sníh a pod nulou, ale výhledy úchvatný. Jsme z toho celý paf, ale podzimní oblečení nám neumožní rozhlížet se příliš dlouho (fotka ze sedla je na úvodu).
Již v Lombardii sjíždíme dolů do údolí skrze četné tunely. Fotíme ještě rozkošnou kravičku a pohledy na druhou stranu…
…a pak už se noříme do italský silniční dopravy přes plno kruháčů (jedním prochází železniční trať) směrem k jezeru Como, kde plánujeme sníst si něco na oběd. Nakupujem cestou v supermarketu a sjíždíme k jezeru. To vypadá vlastně jako moře a je tu příjemně.
Chceme však být brzy na místě ubytování, takže míříme dál. Po dálnici se motáme kolem Milana, kde je hodně hustá doprava. Vážně Lukáše obdivuju, že to zvládá, jelikož Italové prakticky nepoužívají blinkry. Poněkud zmatené sjezdy a nájezdy to taky neulehčují. Kolem čtvrté však již jsme v Rezzu. Městečko je zahlcený dopravou a vypadá to tu trochu jak v Íránu. Navíc jsme u moře, v Ligurii. Takže od spořádaného Jižního Tyrolska je to skoro až kulturní šok. Po ubytování se jdem ještě projít k moři do města. To nás příliš neuchvátilo, radši míříme zpět do hotelu, dáváme si něco k jídlu a věnujeme se blogovým restům. Plány na zítra jsou, takže doufáme, že konečně trochu zvolníme!
Napište první komentář