Spali jsme trošku z kopce a hned vedle mezinárodní železnice a dálnice. Navíc byla večer někde ve městě párty s hity 80. – 90. let. Takže noc opět nic, na co bychom rádi vzpomínali. Už v osm jsme však mohli sjet do Brixenu. Město se teprve nedělně probouzelo, ale vše se chystalo na festival terénních kol, tudíž hlavní náměstí bylo plné stánků různých značek a kolem se pohybovali cyklisti ve směšných oblečcích. Koupili jsme si nějaké pečivo do ruky a ohlíželi město. Já jsem měl cíl jasný – křížovou chodbu u dómu pokrytou výjimečně zachovalými středověkými malbami. Bylo to neskutečně barevný a krásný.
Samotnej dóm byl taky fajn, i kostel vedle. Není to tu ani trochu italský, ale to jsme čekali. Prostě jižnější část Rakouska. Nezapomněli jsme ani na Karla Havlíčka, mají tu po něm pojmenovanou ulici a na baráčku, kde byl vězněn, má pamětní desku s reliéfním portrétem. Taky jsou trochu nepochopitelný italský dálnice, hlavně jejich mýto. Na každém nájezdu i sjezdu jsou brány a platíme obsluze v okýnku podle toho, kolik jste ujeli. Musí to být snad jeden z největších zaměstnavatelů v zemi.
Rozhodnem se vynechat Bozen (Bolzano) a jedem rovnou do Meranu. Tady je jasným cílem slavná botanická zahrada u Trauttmansdorsfského zámku. Je to světová zahrada roku a strávíme tu pár hodin skvělou procházkou. Zahrady jsou v prudkém svahu a obsahují všechny možný typy vegetace. Líbil se nám skleník s různými tropickými plody, japonský les s uměle vytvářenou párou i nečekaně bujně kvetoucí svahy.
Taky jsou tu spektakulární výhledy ze dvou nad zem vysunutých plošin.
Dá se jít i do podzemní expozice s příběhem. Začíná se v sále s trojhlavým obřím monstrem, co se hýbe a jde se dál. Dozvíme se o růstu rostlin pod zemí i o tom, co je znečišťuje. Je to takový bombastický, plný blikacích světel, zvuků a podobně.
Najíst se chceme v centru Merana, který je stejně jako všechno tady v Alpách hodně turistický. Nakonec však něco najdem a dáváme si teplé jídlo. Mně se tu líbí i středověký dóm, ale jinak toho tu moc k vidění není… Jenom zástupy německých, rakouských a italských důchodců jako všude jinde v Alpách.
V mapě jsme si vyhledali kemp, co je pod průsmykem Stelvio, který chceme přejet zítra. Míříme tedy tam, což je asi hodinka cesty. Jedeme údolím, kde všude pěstují jablka. Ty jsou vlastně v celém jižním Tyrolsku, stejně jako vinohrady. Horské vrcholky v čepičkama sněhu všude kolem se nám taky neomrzeli, takže jsme u kempu za chvilku. Prvně ho teda přejedeme a po výstupu auta zjišťujeme, že je to fakt horská zima, ale parádní vzduch. Nepříjemně nás ale překvapí, že kemp hlásí zavřeno, asi je tu už po sezóně. Nezbývá nám než sjet zpět dolů do údolí a ubytovat se v poměrně luxusním kempovišti s krytým bazénem (plavky ale nemáme L). Večer trochu přemýšlíme, co dál. Tyhle přesuny z místa na místo Lukáše moc nebaví. Takže na další tři noci bookujeme hotel kdesi u Janova v městečku Rezzo. Tak uvidíme, zda se nám tam bude líbit.
Napište první komentář