Noc nebyla úplně super, trochu se ochladilo, zároveň zem nebyla úplně z nejměkčích, takže jsme se občas probudili. Ráno ale vše proběhlo bez problémů a kolem deváté jsme mohli vyrazit vstříc novému dobrodružství a to jsme ještě dostali slevu. Naším prvním cílem bylo město Svatý Wolfgang, kam to táhlo zejména Matěje za starým „voltářem“. Cestou nás zaujala kolona traktorů, která asi zapadá do zdejšího folklorního koloritu. Do města jsme dorazili ještě před jeho úplným zahlcením turisty, což bylo fajn. Místní uličky jsou malebné, obchůdky s lokálními specialitami vkusné. U kostela zrovna probíhalo focení ženicha s nevěstou, uvnitř však nebyla ani noha. Super. Interiér se docela líbil i mě, bohatě pomalovaný, ne úplně typický, ale byl jsem brzy poučen, že se jedná o novogotiku a na té k líbení nic není. Upřel jsem tedy pozornost k úchvatnému oltáři, který profesionála velmi zaujal i možností uzavírat spodní pidi prostor s čímsi… Už si úplně nevybavuji o co šlo… Mrkli jsme též na jeden vnitřní portál se zachovanými soškami a do boční kaple, ve které se dokonce modlil sám sv. Wolfgang… Původní kaple je obalená mramorem, okolo však zůstala zachována skála, na které stávala. Je tedy úplně osahaná, ale pořád tu je. Pěkné. Cestou zpět jsme se podívali k jezeru, obdivovali lidi ve vyhřívaném venkovním bazénu – to může být příjemný špás – a cestou zpět k autu si v pekárně koupili výborné a jemné místní pečivo. Matěj přibral i perníčky, tak jsme zvědaví, jak se budou lišit od těch našich.
Zastávka číslo dvě je mnohem turističtější Hallstat. Město známe i milovníkům archeologie je schováno pod vysokými horami a silnička k tomuto cíli je spletitá. Cesta není z nejrychlejších, protože potkáváme spoustu courálů. Ale zase máme prostor k tomu kochat se dechberoucím okolím, které se pomalu vynořuje z ranní mlhy. Matěje velmi zaujmou tenké pruhy mraků, které se vinou celým údolím. To, že je město mnohem známější než předchozí Svatý Wolfgang dokazují i davy lidí, které se tu šinou ze všech stran. Městečko je též velmi malebné, za což nemůže jen lokace, ale i krásné stavby a pro auta téměř nepřístupné centrum. Obdivujeme hrušeň plazící se po jedné budově – zajímavé, nic takového jsme ještě nikdy neviděli – a ještě omrkneme i kostely. Ten první se tváří staře, ale na druhý pohled je jasné, že se jedná o novostavbu. Více nás zaujme slovenský popisek lákající na výstavu po stopách Martina Luthera. To zdejší muzeum využívá k lákání turistů (nejen) češtinu. Pomalu vyjdeme ještě ke kostelu nad městem, ze kterého je Matěj nadšený a kochá se zdejšími oltáři a dalšími starými věcmi… Cestou zpět k autu se stavíme v obchodě, mrknout, zda by se něco nehodilo a odcházíme s pár zbytečnými sladkostmi, protože vypadaly neodolatelně. Sníme obří linecké kroužky, moc chutné ale nejsou a nasedáme do auta. Cestu do Innsbrucku volíme delší, ale s lepšími výhledy. Ty slibují krásné horské scenérie a těch si chceme užít do sytosti.
A je to fakt paráda, scenérie se vzájemně předhánějí ve své dramatičnosti. Vrcholky Alp se blyští pod novým sněhovým popraškem. Prostě si užíváme každý ujetý kilometr. Trošku zklamáním byl průjezd průsmykem mezi dvěma hřebeny alp. Sice jsme viděli obří vodopád, ale čekali jsme perfektní výhledy z nejvyššího bodu, tam ale nic moc nebylo… Ale potkali jsme prvního letošního sněhuláka a to je rozhodně bod k dobru.
Nakonec jsme se rozhodli, že vzhledem k časovému presu Innsbruck vynecháme a rovnou se vydáme do kempu u Brixenu. Cesta do Itálie byla super a utekla rychle… Naštěstí, z protisměru se táhla ohromná nehybná kolona. Přejetí hranic jsem si téměř ani nevšiml, jen se kolem nás krom němčiny začala objevovat i italština. Je vlastně vtipné, že v této části Itálie beztak většina lidí mluví šišlavou němčinou, to jsem já třeba netušil.
Teď už jsme v kempu, byli jsme se projít kolem jezera a zatímco já píši tyto řádky, Matěj připravuje guláš čárka co smrdí jako psí lejna. Ještě bych měl dodat, že cesta do kempu byla poměrně vtipná, neboť vedla po cyklostezce. Což bylo zvlášť dobrodružné v úzkých podjezdech. Ještě že máme trénink z Faerů.
Napište první komentář