V pokoji to trochu smrdělo vlastně a v noci zvonily plechově zvony, ale vyspali jsme se dost dobře a prospali vlastně asi 9,5 hodiny. Jsme tady fakt trochu na konci světa a užíváme si to. Sejdeme přesně na devátou na snídani a máme připravený stoleček, paní umí obstojně anglicky – Peťa si objedná horkou vodu a paní přináší „ot water“, to je takové roztomilé. Máme připravené bagetky, sladké pečivo, máslo a dvě fakt vynikající marmelády a já jsem se snídaní vlastně hodně spokojený. Probudil jsem se pořád s bolestí hlavy a začal ráno paralenem, ale snídaně mi hodně pomohla.
Tady v La Faouët je jedno místo, který jsem chtěl vidět a vede k němu z náměstí značená cesta. Na bretaňském venkově se mi líbí kamenné domy s komíny umístěnými ve štítech – fakt se tady toho drží a staví tak asi i novostavby (nebo jsem skoro žádný dosud mimo města neviděl) a taky hortenzie, co jsou všude možně v různém stádiu kvetení a někdy fakt obří, jako třeba tahle modrá.
Jdeme zase vlhkým voňavým lesem jako včera. Pro mě je tohle velká novinka, takové typy lesů prostě neznám a podle Petrových blogů si takhle trochu představuju Azory, což mi je i trochu potvrzeno. Jdeme po staré cestě, pro které mám taky slabost.
Dojdeme ke kapli sv. Barbory, kterou nechal postavit nějaký šlechtic na přelomu 15. a 16. století jako poděkování za ochranu před velkou bouřkou, která ho zde zastihla za lovu. Jsme tu skoro sami, z lesa se vyloupla kamenná schodiště klesající k pozdně gotické kapli. Tohle je uplně magický místo.
Dá se jít dovnitř, kde je to také takové lyšejníkovité a vlhké, na zdech visí ex vota a má to atmosféru. Líbí se mi hodně, že všechny kostely jsou zde zcela přirozeně otevřené bez nějakých hlídačů a skvěle to funguje.
Scházíme ještě dolů k léčebné studánce, která je taky takovým romantickým místem s reliéfem bezhlavé Barbory. Kolem nám už ze včera známé říčky L’Ellé se dá jít malý okruh a dokonce si namočíme nohy v mlýnském náhonu.
Skoro nikdo tady nechodí (až na dva běžce a pána se psem) a shodujeme se, že bretaňské lesy bodují na plné čáře. Vyjdeme zpátky do městečka a ještě mrkneme do dalšího kostela. Říkám si, že teda Petra furt vedu k nějakým kostelům, ale říká, že mu to nevadí, tak uvidíme, co si pak přečtu u něj v blogu (připomínám, dobretane.tumblr.com).
Ale blíží se už zase poledne, takže vyrážíme na západ na pobřeží. Cílem je poloostrov La Torche. Jak se blížíme, množí se surfařské obchody a jen co vylezeme z auta (parkoviště poměrně plné), vyjeví se před námi pláž a mírně rozvlněný oceán s desítkami postaviček v černých neoprénech.
Svačinku si dáme s výhledem na ně a taky na hromadu bahňáků, co se tady nahání na břehu a je jich několik desítek. To je pro mě taky velký zážitek. Malý poloostrov si obejdeme a vylezem i na jeho vrcholek, kde je docela velký dolmen, náš první.
Highlight této zastávky se ale zjeví až na parkovišti, když se naproti našemu autu jeden mladík chystá koupat a svlékl si tričko. Najednou začalo být nějaké horko i nám! No nic, radši startujeme a míříme dál, směr Pointe du Raz, na které vedou značky už od Quimpera (město, který si od začátku pletu s jinými místy začínajícími na Q, a kterým jsme jen projeli po obchvatu). Cestou ale Petra donutím zastavit u dalšího kostela (už jsem si pro zdejší pozdně gotické památky vymyslel škatulku „bretaňská skupina“) v Tronöen, protože vedle něj stojí něco obřího. Ukazuje se, že je to nejstarší (cca 1450!) z místních monumentálních Kalvárií. Kolem ústředního Ukřižování se odvíjí celý christologický cyklus a celé je to hodně insitní, takové naivně ošklivé.
U Pointe du Raz je fakt obří placené parkoviště a velké návštěvnické centrum s kupou restaurací a obchůdků se suvenýry. Nás z toho zajímá jen ta restaurace, protože už dávno minula doba oběda a máme hlad. Vybíráme si tentokrát palačinky zapečené se sýrem a vyjíčkem, Peťa ještě se šunkou, já vybírám brataňské cosi, o čemž pak zjistím, že je jakoby tlačenka, ale z uzených prasečích střev a držtek. Něco takového jsem ale čekal a naštěstí mi už je skoro uplně dobře, takže si pochutnám. Zapijeme to lokálním ciderem, který je fakt skvělý.
Posilněni máme energii na krátký trek kolem poloostrova. Je vlastně dost vedro, kolem chodí zástupy seniorů a my si vybíráme alespoň trochu méně prošlapanou cestu obkružující pobřeží. Je to tu teda nádherný, kapradiny zhnědly, takže tvoří takovou podzimní atmosféru, moře je tady klidné a azurové, kolem lítají lindušky, bramboříci a další pěvci, co jsem nedokázal identifikovat.
Pomalu dojdeme na samotný mys, kde se to hemží lidmi, což se nám moc nelíbí, ale nedá se nic dělat. Místo je to fakt hezký a každý má právo se na něj zajít podívat.
Zpátky k autu jdeme opačnou stranou poloostrova, která je zase trochu jiná a je zde i malá zátočina upravená na malinký přístav s kotvící malinkou loďkou.
Docela nám utíká čas, na ubytování musíme být do devíti. Cesta tam trvá zhruba 45 minut, tak máme navíc tak hodinu. Přesouváme se k plážičce Plage de Port Théleon, kam jde zajet autem. Tady se konečně pořádně projdeme bosí mořem, který je na první pocit docela studený, ale dá se na to zvyknout a docela si i dokáži představit se vykoupat. Nakonec se ale jen tak brouzdáme.
Petr objevuje hvězdici a pak ještě nacházíme několik dalších, je totiž zrovna odliv. Tak to je pro mě taky zážitek velký.
Čas je ještě na zajížďku k vyhlídce na pláž u Penharnu, která nemá na mapách ani googlu žádný jméno, takže už ani nevím, proč jsem ji měl v plánech zaznačenou. Parkovišťátko pro tři auta je ale plné a vyhlídka na pláž špatná není.
Stíháme ještě pláž Plage de Pors-Péron, protože se dá dojet až v podstatě na ni. Cestou nás ale ještě zláká blízký dolmen, na který bez ostychu k historii lezeme. Petr se o to teda jenom pokouší, ale já vylezu až nahoru a přijdu si jako rebel no.
Vlastní pláž je zase trochu jiná, i při přílivu si zachovává dost písčité části a lidé tu i rybaří.
Kolem 18:15 dojedeme k ubytování, což je vlastně malý bytový dům hned naproti pláži. Majitelé obývají část přízemí a my budeme hned vedle nich v trochu samostatné části s ložnicí a obyváčkem. Tak to je moc příjemné, ale musíme se nějak sžít s představou jedné pokrývky na dvoulůžku. Peřina je ale tak obří, že z toho strach nemám.
Máme ještě ale čas. Milá paní majitelka nám sice dává seznam restaurací, kde se dá dobře najíst, my ale míříme přízemně do supermarketu. Centrum města je asi 3 km daleko a chceme tam jít pěšky po turistické značce. Prvně vede po silnici, ale pak klesá do našeho oblíbeného voňavého lesa. Říkáme si, že je symbolické, v lese jsme dnes začali, tak taky skončíme.
Město Douarnenez vypadá sympaticky ospale, trochu ho projdeme, ale nezdržujeme se. Nakoupíme v Carrefouru a zpátky už Petr čekuje Uber. Zadá svůj požadavek, ale systém čeká a čeká, až se na to vykašleme a jdeme radši pěšky. Což mně nevadí, nejsem moc příznivcem usnadňování si cestování takovými věcmi jako jsou taxíky. Zpátky jdeme po silnici, povídáme si a vlastně to uteče docela rychle.
V apartmánu sníme zmrzlinu s Brestu, co jsme si koupili, pojíme něco bagety a zaléháme pod jednu peřinu a poctivě cvakáme zápisky. Zítra má údajně už skutečně pršet, tak jsme zvědaví, jak to dopadne.
Napište první komentář