Po letním pokusu dojít z Mikulova do Znojma se k vražedné jihomoravské krajině vracíme v příznivějších podzimních podmínkách a hned se nám podaří rekord v počtu ujitých kilometrů za den. Vyrážíme před půl osmou přes Pohořelice do Hevlína a jede s náma můj lektor angličtiny, prý orat k rodičům na zahradu. Docela mě překvapí, že vystoupí právě v Hevlíně!
Dneska je to zde oproti minule poklidné, koupíme ještě nějaké zásoby v sámošce a vyrážíme k mostu přes Dyji, kde jsme posledně končili. Všude je hodně vidět, kam až sahala voda během povodní před měsícem. Na druhou stranu asi řeka přinesla živiny a všechno je ještě hezky zelené a bujné. Je tu vlastně trochu krajina jak z holandských obrazů.
Jdeme kolem Dyje, jejíž malá část leží na rakouském území – je zde takový výběžek, kde je i v mapě značená pláž, na kterou jsme mysleli už v létě. Je to moc hezký místo, teď sice plné naplavenin, ale i tak na pauzičku ideální. Kolem létá ledňáček, řeka je celkem bystrá, nikde nikdo, jen Zuzku štípl komár.
Krajina je směrem k Jaroslavicím ještě docela rovinatá, ale není nudná. Jdeme kolem opravených bunkrů i srubů československého pohraničního opevnění – ty nás asi budou provázet ještě hodně stovek kilometrů v budoucnu. Oblačnost se zvedá a začíná být skoro vedro.
Několikrát za cestu si říkáme, že je hodně dobře, že jsme to nešli v srpnu, protože bychom několikrát umřeli.
Pořád nás pronásledují výhledy na Pálavu a pak se k nim přidá i výhled na jaroslavický zámek. Tady jsou obě dominanty hezky pospolu.
Od Jaroslav se kopečky pomalu zvedají a přibývá vinic a taky silniček, po kterých sem tam jedou auta, která se Zuzkou nesnášíme. Kolem ořešákové aleje se jde docela hezky, Vzadu je vidět Zdenička, kterou trochu trápí otlačené nohy, takže jde vlastním tempem.
Setkáme se zase na vyhlídce Lampelberk nad vinicemi a bývalou vesnicí Gerstenfeld (Ječmeniště). Z bývalého domku strážce vinit udělalo vinařství Lahofer rozhlednu a v létě je zde i stánek s vínem. Dneska jen výhledy (i na Znojmo!), místní kluci na babetách a naše káva s punčovými kostkami! Holky je neznaly, nechápu.
Dolů do zbytků Ječmeniště (mimo jiné jelení farma, kam jezdí všechny ty auta) jdeme asfaltkou mezi vinohrady jako když střelí.
Z vesničky zbyly jen dvě kapličky, z nichž jedna, za minulého režimu znešvařená na sklad chemikálií a podobně, byla v posledních letech nákladně obnovena. Její okolí je ale taková směr rumišť a hald zeminy, kolem zarostlý potůček s rezavými zbytky čehosi – moc idylické místo to není. Přitom vesnice bývalá krásně položená v údolí, bohužel prakticky na hranici.
Pak už nás čeká ne moc záživná cesta do Hatí, odkud můžeme taky jet do Brna. Nakonec jsme se ale hecli, protože hodinu čekat na bus tady nechceme. Nákupní a zábavní centrum nás vítá už zdaleka panoramatem hal, hradu s Merlinem, dvěma draky (jeden v nepravidelných intervalech mechanicky řve), parkovišti a kdovíčím dalším (ubytování nabízí Merlin camp, přemýšlíme, který blázen, by tu chtěl nocovat). Když ale vidíme lidi, kteří sem hlavně za levnými nákupy a casiny jezdí, asi už se nedivíme ničemu.
Do Šatova na nádraží je to ještě čtyři kilometry, které už krok sun krok nějak zvládneme a na potemnělém nástupišti máme ještě půl hodinku času na svačinu. Na společné foto vyškrabeme zbytky pozitivního myšlení a těšíme se na plánované zimní Podyjí!
Napište první komentář