Postel dneska trochu měkčí, ale myslím, že jsme mistři ve spaní na dvoulůžku pod jednou přikrývkou. Už třetí noc jsme to zvládli a vůbec o sobě navzájem nevěděli. V naší kobce posnídáme něco ze zásob, podle pokynů majitelů vyhodíme odpad do nedalekého kontejneru, co se otevírá čipem na klíčích, a razíme směrem do Nantes na letiště. Cestou jsou ale v plánu ještě tři zastávky, z nichž první není nic jiného než jeden z nejznámějších a největších dolmenů, Roche aux Fées, tedy vílí kámen.
Doma o něm poslouchám skoro ob den, aneb Robertovy vzpomínky na výuku dějin architektury a teď ho konečně uvidím! Na parkovišti jen paní se psem, návštěvnické centrum zavřená, typická neděle po sezóně! Cestou jsme teda potkali spoustu cyklistů a běžců, takže neděle dopoledne je asi ve Francii vyhrazená sportu. No ale ten dolmen, to byla nádhera. Stavba z obřích kamenů a kolem podobně obří stromy (dub a kaštanovník).
Máte to tu jen pro sebe, ale stejně to není na víc jak deset minut, takže časový plán plníme víc než dobře. Druhým cílem je přírodní a megalitický park u Saint-Just, kde lehce poprchává. Celkově je dneska dost zima, takže plánujeme okruh dlouhý cca 6 km, ať se trochu zahřejeme. Stezka kolem skupinek malých dolmenů vede vřesovišti s výhledy na nedaleké údolí říčky.
Některé scenérie vypadají jak z nějakých komponovaných zahrad – třeba tady nějaké pohřebiště. Spousta zdejších neolitických památek jsou z různé doby a nezřídka kdy byly v době bronzové zbudovány mohyly na místech dolmenů a podobně. Mají to tu hezky vysvětlené na časových osách.
Z přírody se moc nedozvíme, ale třeba to, že v místních jezírkách žije čolek mramorovaný, který má 16 cm. Bohužel ho neobjevíme. Dojdeme ale na skalnatou vyhlídku nad řeku, kde je to scenic.
Po sestupu lesem k řece zjistíme, že skály jsou oblíbená lezecká lokalita, je tu snad dvacet rodinek s dětmi a tísní se na provazech vedoucích nahoru. Rychlím krokem míříme mimo dosah vřeštění dětí – ono to dovolenkování mezi důchodci má svoje plusy. Svačinku sníme u vody na okraji vlhkého lesa, který jsme si tu tak oblíbili. Asi se zatím žádný nevyrovnal tomu prvnímu u Faöuetu, ale i tak se nám tu líbí. Potkáváme dvakrát pána s puškou (?) a dvěma dětmi s kyblíkem a přemýšlíme, zda ho mají na ulovené králíčky. Část cesty vede po silnici, kde vidíme na menhiry, co jsme už potkali. Tady jsou pěkně s větrným mlýnem, kterých je v Bretani docela hodně.
Procházku jsme stihli zavčas a můžeme navigaci nasměrovat k našemu poslednímu cíli před letištěm, domu Radiouse od Le Corbusieura v Rezé, předměstí Nantes. Postavený byl roku 1955 a vidíme ho už několik kilometrů dopředu. Stojí na pylonech zčásti nad vodou, má tisíc pater s barevnými balkonky a působí skvěle.
Je to možná trochu, když ne vyloučená, tak chudá přistěhovalecká lokalita, ale má to svou atmosféru, Beton hezky stárne a stromy kolem tvoří hezké prostředí. Trochu jsme to brali jako „povinnou“ zastávku, ale určitě stála za to.
Dotankujeme benzín a míříme na letiště. Času máme hodně, všechno hezky odsýpá. Let do Amsterdamu je na čas a můžeme se naposledy pokochat pohledem na zdejší zelenou krajinu.
Máme hlavní pilotku, to jsem ještě myslím nezažil, a ta nás hezky doveze i nad národní park Zuid-Kennemerland u Amsterdamu, kde jsme se zhruba před rokem s Kristou koupali!
Zbývá na letišti dopsat blog a utřídit vzpomínky a zážitky. Bylo to jak jinak než intenzivní, Bretaň jsme projeli křížem krážem, najezdili asi 1500 km (obrovský dík Petrovi za řízení, to bych já nikdy nezvládl), každou noc bydleli jinde, zažili vich, slunce na krátký rukáv, slejváky i počasí kolem osmi stupňů. Nad arogancí Francouzů, co se týká používání jakéhokoliv jazyka než jejich rodného, jsme se nakonec jen bavili a celkově jsme si říkali, že ta Francie vlastně není až tak blbá země a že Bretaň můžeme doporučit. Věřím, že třeba napřesrok zase něco vymyslíme! Děkuji za pozornost a teď si běžte přečíst Peťovo shrnutí minutu po minutě – dobretane.tumblr.com
Napište první komentář