Na břehu rozbouřeného moře se spalo skvěle, ráno nespěcháme jako včera a na snídani vyrážíme kolem deváté. S výhledem na moře posnídáme podobně jak obvykle, ale paní tentokrát na první pokus ví, co je hot water a croissant je obzvláště máslový. Podávají také palačinky, na které si můžeme namazat nutelu, takže spokojenost veliká. Zdi zdobí reprodukce starých pohlednic Trégastelu s pohledem na hotel – je tu skutečně pamětník, v tom okně ve druhém patře napravo jsme spali!
Venku nám vichr málem vyrve dveře z hotelu z ruky, dneska to bude s počasím asi veselé. To nás ale neodrazuje od průzkumu této části slavného pobřeží červené žuly. Vydáváme se na průcházku kolem poloostrova île Renote. Pobřeží je zde mělké a poseté žulovými balvany různých velikostí a je ještě odliv.
Vítr fičí jako blázen, ale nám to nevadí, protože zdejší scenérie jsou jak z jiného světa. Skáčeme přes kameny, prolézáme pod nimi a mezi nimi a snažíme se, aby nás vichr nesmetl do moře nebo do trávy vedle cesty (rovněz viz úvodka).
Cesta před námi je ale dneska docela dlouhá, takže z dalších cílů vybíráme vyhlídku Le Gouffre, kam i ve vichru míří řada lidí včetně srazu nějakých historických britských aut. Nachází se tu fotogenický domeček mezi skalisky a samotná vyhlídka nabízí hlavně manévrování ve větru – přesto se jedny paní šplhají kamsi nahoru nad bouřící Atlantik a my se obracíme pryč.
V další zastávce plánujeme nějaké jídlo. Poznačenu mám dlouhou písčitou kosu Sillon de Talbert, takže míříme do vesnice L’Armor Pleubian. Z nabídky otevřených podniků moc nadšení nejsme, přecejen je už po hlavní turistické sezóně, a asi ze dvou vybíráme pizzerii na křižovatce uprostřed vsi. V podniku jsou jen dva obtloustlý Francouzi a trochu zatuchlý zápach a ulepené skleničky. Ale hlad zažehnat musíme a paní servírka je docela milá. Já jsem si dal zapečenou palačinku pojmenovanou podle místního kraje, kde se asi hodně pěstuje pórek (pole kolem jsou) a loví mušle. Plněná byla totiž sýrem s pórkem a zdobená něčím jako malé hřebenatky, a bylo to teda moc dobré. Petr je ale známý tím, že si většinou dává, něco, co zná, což měla být jedna z pizz. Dostal ale pizzovou kapsu, navíc uvnitř polosyrovou, a moc si nepochutnal. Moc zajímavý nebyl ani Sillon, kam se asi za pěkného počasí dá hezky projít (je zde vyvěšen časový plán přílivů a odlivů, aby návštěvníci nezůstali někde odříznutí), ale ve vichru nás to neláká.
Láká nás nějaká pekárnička/cukrárnička, kterou vybíráme ve vesnici Plouha. Je asi trochu škoda, že krásy zdejších pekáren objevujeme až předposlední den, ale prostě to nějak rychle uteklo, ani jsme se pořádně nestačili zorientovat. Koupené sladké pečivo je ale naprosto skvělé a dodá nám energii na průzkum zdejších přírodních krás.
Z malého parkoviště míříme nejprve na v mapách.cz nevyznačenou vyhlídku. Klesáme mezi kapradinami a trnkami a výhledy na moře dokonce na pár sekund ozáří nesmělé sluneční paprsky!
Pokračujeme až nad skalnatý ostrov Le Pommier, kde si musíme dávat pozor, aby námi vítr moc nesmýkal. Nahoře pořídíme rychlé selfie a mizíme zase pryč, než přijde nějaký silnější poryv.
Druhá cesta vede k pláži Plage d’or sousedící s malým přístavem a poloostrovem Gwin Zégal.
Moře tady bouří ze dvou stran, na poloostrov se neodvažujeme, protože se z něj každou chvilku stane ostrov. Každá z vln je blíž a blíž, až se spojují vody ze dvou směrů a přejít na druhou stran by bylo za chvilku nemožné.
Místo je to ale nádherné a chvíli jen vstřebáváme sílu oceánu a relaxujeme. K dnešnímu ubytování je to ještě hodina a půl cesty, kterou si napůlíme jednou trochu zajížďkou. Stýská se nám totiž po zdejších lesích, takže náhodně vybíráme ruiny vodního mlýna ve Vallée du Moulin de la Mer u Matignonu. Cesta je po vichrech pokrytá spadanými jedlými kaštany, kolem je několik druhů kapradin včetně obřích jeleních jazyků. Ruiny mlýna jsou nečekaně rozsáhlé a romantické. K vidění jsou mlýnské kameny i vodopád soustavy na horní vodu.
Dá se dokonce udělat malý okružek k pobřeží, kde vyplašíme několik bílých volavek (zrovna nemám dalekohled, mohli to být i kolpíci). Z mikro parkoviště vyrážíme až po šesté a musíme proto nakoupit na večer a na snídani. V blízkém Matignonu je naštěstí velký supermarket Super U, kde mě docela ohromí obrovská nabídka kvalitních surovin. Obzvlášť sekce vína je až nepatřičně bohatě zásobená, my se ale dnes rozhodujeme pro bretaňský cider. Nakoupíme na večeři i snídani a máme tak splněno. Bydlíme dneska v městečku Dol de Bretagne, které se pyšní katedrálou ze 13. století. Vyloupne se před námi ve večerním světle až na poslední chvíli a i přes nedostavěné věže je docela majestátní. Do našeho studie se dostaneme skrz kód a další kód k otevření schránky s klíčem. Do pokoje se jde skrze balkon, vidím odtud Petra, co právě zaparkoval, i katedrálu.
Pokoj s výhledem na katedrálu je pro mě docela sen, je to vážně parádní.
Na večeři naplníme palačinky pomazánkovým máslem a uzeným lososem s koprem. Každý si dáme dvě a ještě nám zbyde po jedné na snídani, paráda.
Jako zákusek (a snídani) ještě připravím ovocný salát. K psaní blogů zaléháme kolem desáté a jsme zvědaví, co ten druhý napíše a taky, co uvidíme zítra. Vítr se má utišit a vyleze i slunce, to by mohla být paráda.
Napište první komentář