V sedm hodin vytrvale, ale krásně zvonili na katedrále, ale přesto jsme ještě usnuli a vstávali až po deváté! Nic nás ale nehoní, snídani máme vymyšlenou, pokoj opouštíme nejpozději v 11, takže někteří z nás zvládnou i snídani v posteli.
Já jsem už moc natěšený na katedrálu, takže v ranním slunci vyrážím těch 10 kroků od domu ke vstupu do dómu. Katedrála je v Dolu už od 9. století, kdy se zdejší sídlo stalo sídlem bretaňského biskupství a tím i církevním centrem kraje. O sídlu diecéze sice Dol v 18. století přišel, ale katedrála na slavnou historii upomíná více než důstojně. Interiér mě ohromil hned od vstupu. Krásné dopolední světlo, čistá francouzská gotika (i když asi trochu periferijní).
Všechno hezky přístupné, i pokladnice a kaple kolem chóru, i když architektonicky se o pravou katedrálu nejednalo.
Hned za městem je malý, ale výrazný kopeček Mont Dol. Parkujeme dole pod kopcem, i když vím, že jde vyjet i nahoru. Chci nám totiž dopřát trochu pohybu. Nahoře jsou dva větrné mlýny, kaplička, restaurace a věžice s vyhlídkou.
Kolem brousí ezofrancouzky s virgulemi, asi to tady má nějakou magickou moc. Ta se teď projevila krásnou duhou s výhledem na plochou východní Bretaň.
Dneska jsem den naplánoval více jako návštěvy památek a historických měst, chci to ale dávkovat s procházkami přírodou. Míříme proto do vesničky Léhon, kde je bývalý benediktinský klášter a taky význačný charakter.
Dlouho tu nepobydeme, necháme tu ale auto a kolem rozvodněné říčky La Rance pokračujeme do Dinanu. Město je na kopci, tak se musíme vydrápat, ale cestou obdivujeme výhledy na přístavní část.
Dinan nás vítá dalším obřím středověkým kostelem a nádherným počasím. Oproti včerejšku se zcela uklidnil vítr a prší taky jen nárazově a krátce.
Kostel je zajímavý tím, že spojuje tři architektonicky poměrně výrazně rozdílné vývojové etapy – zbytek románské lodi, její rozšíření v 15. století a naddimenzované nové křížená, chór a chórové kaple z počátku 16. století. Doklad nikdy nedokončené katedrální přestavby.
Město Dinan nabízí taky středověké uličky, mohutné hradby a hrázděné domy. My ale pokukujeme po něčem k snědku. Nad mapami vybíráme Restaurant Cantorbery, která se pyšní recenzí od Gault+Millau (jo, až teď v posteli u psaní blogu jsme si zjistili, co to je a je to hodnocení francouzských restaurací, něco jako méně známý Michelin). Peťa si dá bretoňský burger, ale já zkusím celé menu skládající se z předkrmu (dušený pórek s různými přísadami), steaku z tuňáka v paprikové omáčce a jakési pěně a desertu (zde hráli hlavní roli máslové těsto, pistáciový krém a fíky). Neodolal jsem ani skleničce Chardonnay, takže z toho byl fine dining jak má být. Spokojeně najezení jsme tedy mohli vyrazit do Mont Saint Michel, jednomu z nejnavštěvovanějších míst oblasti. Už velikost parkoviště hovoří za své. Na samotný ostrov jdeme pěšky spolu se zástupy lidí, jiní se vezou kyvadlovými obousměrnými autobusy (ten by se u vstupu do města nevytočil, takže řidič si jen přejde na druhou stranu a jeden zpátky). Vyfotit panorama bez lidí není uplně snadné, ale malebné nepochybně je.
Jinak ale cesta k památce vypadá zhruba takhle. Tady se Petr chystá prodrat se davem, a je zde vidět i ten spešl autobus.
„Prohlídka“ města nás spíš otráví, necháváme se vláčet davem úzkou uličkou nahoru, kde stejně zjistíme, že ke kostelu a výhledu se platí 14 euro, což už se nám s dalšímu 14 za parkování zdá docela hodně. Na druhou stranu chápu, že nějak se ta masa lidí filtrovat musí. Najdeme si poměrně odlehlý kus hradby a svačíme s výhledem na most spojující ostrov s pevninou. Počasí vyšlo skvěle a navíc je sobota, tak proto je tu možná tak nacpáno.
Původně jsme laškovali s myšlenkou najít ještě nějakou pláž na peeling (s oceánem se už loučíme) anebo les na procházku, ale nakonec auto směřujeme až do Vitré, kde jsme ubytovaní. Navigace nás zavede do historického jádra, kde se nám podaří zaparkovat. Sleduji instrukce majitelů (pronajímají malý byteček v jednom z historických domů), že klíč mám hledat na dřevěných dveřích vlevo od vstupu do domu, ale nacházím jen schránku vpravo od vjezdové brány, kam kód nepasuje. Chvilku bezradně zkoumáme okolí, když vyjde starší pán a pomůže nám. Schránka na klíček je od vchodu za rohem na dveřích pro trpaslíky, to bychom hledali možná dlouho! Město ale vypadá hodně sympaticky, takže jen odhodíme věci a vyrážíme na večerní procházku.
Všichni turisti už odjeli, takže historické jádro máme skoro pro sebe. Jsou zde úzké uličky s hrázděnými domy (rovněž viz dnešní úvodka), další gotický kostel a hrad jako z pohádky.
Líbí se nám tady, ale taky máme hlad, tak v bytečku (je to hodně divný prostor s různými schůdky a přepatrováním s ložnicí vestavěnou nahoře se stropem, které se Peťa už dotýká hlavou) chystám večeři. Ohříváme něco jako kuskus (tabouleh), k tomu rajče, mozzarellu a fuet a samozřejmě zapíjíme ciderem. Dobré to bylo. Tak už jen zapsat zážitky a včas zalehnout, zítra máme ještě půl den na objevování posledních krás Bretaně a pak cestu domů.
Napište první komentář