Takže noc pod jednou peřinou byla uplně v pohodě, protože ta pokrývka byla fakt obří a Petr to musel uznat. Na devátou míříme do obýváku k paní domácí na snídani a máme tu připravenou úplnou hostinu s několika druhy marmelád, jablečným moštem, mističkami ovoce a výhledem na zahradní jezírko a pláž v pozadí. Paní majitelka pořád stojí v kuchyňském koutu, aby mohla hned přiskočit, kdybychom něco potřebovali.
Venku od noci prší a s tím jsme počítali, není to ale nijak tragické. Jako první místo hodné návštěvy vybírám vesničku Lacronan, která patří do klubu nejkrásnějších vesnic Francie. Taky jsou všude kolem ní parkoviště a do centra se valí proud důchodců pod deštníky. Centrem sídla plného kamenných domů porostlých lišejníky je kostel uchovávající ostatky sv. Ronana, irského mnicha, který v 7. století christianizoval Bretaň. Má tady hezký náhrobek.
Celkově je kostel moc hezký, s pozdně gotickým vitrážovým oknem a panelovou výstavou shrnující stavební dějiny na způsob stavebně-historického průzkumu. Představené je to precizně, bohužel však jen francouzsky. Když vylezeme, tak se dva autobusy turistů trochu rozprostřou, mírný deštík taky moc návštěvám nepřeje, takže máme náves skoro pro sebe.
A Petr taky dokáže skvěle ladit s okolím, viz zde, a není to dnes naposledy!
Zpátky k autu jdeme ještě oklikou přes uličky plné kapradinek a hortenzií ke kapli Notre-Damme-de-Bonne-Nouvelle s vodním pramenem. Tyhle místa máme rádi a já oceňuji i otevřený interiér.
Cestou na sever se vypíná taky nejvyšší hora Bretaně Ménez-Hom (330 m) opředená pověstmi a využívána už v prehistorické době snad k uctívání boha slunce. My tušíme, že bude spíše uctívat boha mračen a deště a přesně to nám splní. Přes pole vřesovišť dojedeme až na vrchol zcela zahalený do mlhy. Fičí a prší a z kruhového výhledu je vidět přesně tohle.
Vrcholem dnešního dne má být průzkum poloostrova Crozon, který je coby menhirem dohodil. Pod nejvyšší horou ale ještě lákají na kapli Sainte-Marie-de-Ménez-Hom, kde je památník na sestřelené britské a americké letce, kteří se tu schovávali před cestou zpět do Británie.
Líbí se mi tady taky dřevěný strop (dnes už druhý) a pitoreskní oltář.
Na poloostrově Crozon jsme vytipovali jsme si několik míst, co by měly stát za návštěvu, prvně ale musíme jet přes svaté Nic, neboli vesničku Saint Nic.
Na mysu Cap de la Chèvre je malá vojenská základna, velký památník námořních vojáků padlých ve službě a taky obstojné výhledy na pláže dole pod útesy. První den bychom nad nimi asi vzdychali víc, ale už začínáme být namlsaní. Bretaň postupně pořád zvyšuje laťku přírodních i kulturních krás.
Hlad se ozývá poněkud nevhodně krátce před druhou, kdy na odpolední pauzu zavírá většina restaurací v okolí. Jistí to jen creperie, ale taky jeden bar v Crozonu (nejmenuje se jinak, než Bar Bretagne), kde nabízí obstojně vypadající pizzu. K ní dostaneme na krájení v podstatě kancelářský nůžky, což je srandovní, ale funguje to. Hlavně si tady ale Peťa objednává fialkovou limonádu (wtf?), která mu ladí s obalem na mobil!
Nejezení (pár kousků nám zbylo i na večeři) se posunujeme k Pointe de Pen Hir, kam se posunuly i zástupy turistů včetně dvou autobusů. Je tu velký válečný památník, co si nezadá s nacistickým uměním, ale hlavně nečekaně strmé a ostré útesy (z vápence nebo šedého pískovce?) spadající do moře, kde vytváří místečka pro malé nepřístupné plážičky.
Z fotek ta monumentalita tolik nesálá (rovněž viz úvodka), ale místo je to nádherný. Za mysem se nachází ještě řada skaliskových ostrůvků, říkám si, zda v hnízdní sezoně slouží mořským ptákům. Minimálně si o to říkají. Petr má dneska ještě nedostatek peelingu, vybírá proto pláž Plage de pen Hat kousek na sever, která se k tomu jeví jako dokonalá.
Na ubytování je to přesně 100 km, takže volíme už přímou cestu přes Brest dál směr severozápad. Nedá nám to ale, zastavíme před mostem přes ústí řeky L’Aulne do moře. Ze zbytku starého mostu je tu udělaná vyhlídka na most nový, který je do zatáčky. To je vymyšlený moc hezky.
Po chvíli už projíždíme ucpaným Brestem, na který jsem moc dobré reference neposbíral, proto jsme ani neměli v plánu se tam zastavovat. Město ale působí nečekaně zajímavě, jezdí tu travmaje, k návštěvě láká mořské akvárium, pevnosti nad přístavem i mladě a moderně působící centrum. Plánujeme se sem zítra vrátit. Ubytování máme dneska kousek od moře v malé vesničce Lochrist, kam dojedeme krátce po šesté. Milá paní na recepci na otázku, zda mluví anglicky odpoví bezelstné non, ale nějak se domluvíme a už se zabydlujeme v malém podkrovním pokojíčku. Penzion vznikl úpravou staré usedlosti a je to zde takové milé.
Já mám ale ještě roupy jít někam ven, takže si vymyslím šestikilometrový okruh kolem moře do městečka Le Conquet. Hned v naší vesničce mě na hřbitovní bráně zaujme cedule nabádající lidi k omezení používání pesticidů. A je pravda, že tohle obdivuju celou dobu – všude mezi spárami schodišť, u domů a všude jinde vyrůstají různé kapradiny, mechy, trávy i malé květinky a působí to na mě hrozně sympaticky.
Procházka je příjemná, pozoruju červenku a fotím si liduprázdné pláže i podobně ztichlé městečko.
Soustředím se taky na venkovskou architekturu – i novostavby navazují na starou zástavbu hmotou, komínem ve štítě a dalšími detaily. Říkám si, zda mají nějaké regulace nebo jen silný smysl pro tradici.
Dojít zpět stihnu před dalším deštěm, dojíme si něco na večeři a uleháme k psaní blogů. Zítra by pršet nemělo a blízké okolí slibuje hned několik zajímavých cílů, tak jsme zvědaví!
Napište první komentář