V penzionku s námi bydlí docela hodně francouzských penzistů (už ani nevíme, kdy jsme viděli jiné lidi, než důchodce), takže je na snídani docela živo. Paní, co to tu obsluhuje sice neumí anglicky ani slovo water, ale na výběr kromě obligátního pečiva s máslem a marmeládami jsou i sýry a uzeniny nebo jogurt s mysli, což je příjemná změna. V noci hodně pršelo a foukal vichr, že jsem se bál, že nám to odnese střechu. Protože jsme nechali malinko otevřené střešní okno, začalo dovnitř zatékat, až se musel Petr v noci probudit, okno zavřít a trochu si posunout zpola mokrou postel mimo dosah kapajícího okna. Teď ráno už neprší, ale počasí vypadá hodně nevyzpytatelně. Na snídani jsme šli hned v osm, takže po kolem deváté už vyráží směr na nejzápadnější bod pevninské Francie. Po vzoru jiných míst jsme tady čekali davy, ale parkoviště je tu pro pár aut a jsou tu jen dělníci opravující zbytek cesty k vyhlídce. Cestou je malý zeměpisný kvíz, který francouzsky s přehledem zodpovídáme (až na to, že si třeba spleteme východ a západ). Samotný nejzápadnější bod je kdesi mezi skalisky v rozbouřeném moři.
Fouká opravdu docela extrémně, až se bojíme, že nás to sfoukne dolů. Po absolvování malého okrůžku zapadáme zpět do auta. Z brožurky v hotýlku jsme si ještě poznačili nejvyšší menhir Francie a možná i Evropy, Menhir de Kerloas, který má asi 8 metrů. Bretonky si o jeho dvě boule třela břicha, aby byly plodné a Petr to tady taky nacvičuje. Radši sem dám ale fotku s pejskem paní, co tady venčí. Menhir je to totiž fakt nádherný a skutečně obří.
Včera jsme si usmysleli vrátit se do Brestu, takže tak činíme a přes celé město se vracíme do Oceanopole (kterému říkám vytrvale Oceanografique).
Je to akvárium, co s zrovna modernizuje, takže tropický i polární pavilon jsou zavřené a zbývá jen ten bretoňský. Orientace ve velkém areálu je extrémně zmatená a neintuitivní, ale nakonec expozici nacházíme. Je zaměřená na Atlantik, pozorujeme tuleně, různé ryby, korýše a měkkýše a taky obrovský humry. Tady Peťa zkoumá farmu na slávky a její obyvatele.
Celkově je to tady ale spíš zklamání, ze zahradního pavilonu se vyklube nějaká kongresová hala mezi palmami a nezachrání to ani roztomilé vydry nesoucí si jídlo na bříškách a dovádějící spolu. Počasí je ale poměrně fajn a čas máme dobrý, akorát na oběd. Tentokrát máme totiž hlad včas a kolem půl jedné parkujeme u brestského přístavu.
Po návštěvě akvária jsme přirozeně dostali chuť na ryby, takže vybíráme rybí restauraci. Z menu ve francouzštině vybíráme zkušeně talíř mlžů na předkrm, že si ho podělíme. Prvně dostaneme sadu různých „příborů“, který jsme nikdy neviděli a pak i pořádnou porci syrových mušlí.
Jsme ale odvážní a všechno ochutnáme. Petr má nejradši mini zatočené mušle, ze kterých se vnitřek vykrucuje takovým šidélkem, mně nejvíc chutná ústřice, kterou jsem ještě v této klasické podobě neměl. Docela si dovedu představit, že se někdo může naučit tohle jíst pravidelně. I já myslím, že ústřice jsem neměl naposledy. Jako hlavní chod ale volíme obligátní rybí filety, jsou ale připravené výtečně a pochutnáme si. Skvělé jsou i deserty – Petr má ananasové carpaccio s rumovou (?) zmrzlinou, já si vyberu něco, co se překládá jako plovoucí ostrov. Je to obří kus bílkové hmoty (něco jako polské ptačí mlíčko) s karamelem plovoucí ve vanilkovém krému. To je přesně typ sladkosti pro mě, takže jsem spokojený. Máme ještě čas na krátkou procházku kolem zdejší pevnosti, která stále slouží armádě a není tak možné ji nějak rozumně obcházet.
Mrkneme ještě na výhled na most přes záliv řeky La Penfeld, kde pod velkým mostem pro auta a tramvaje je ještě plovoucí mostek spojující spodní části břehů.
Brest se nám líbí i dneska a Petr navíc přidává popkulturní knižní reference. Míříme k dalšímu nej zdejšího okolí, čímž je maják na ostrově île Vierge, nejvyšší maják Evropy čnící do výšky 82 metrů. Vlastně se nedivíme, že zde byl potřeba, zdejší pobřeží je totiž zcela jiné, než jsme dosud navštěvovali. Moře je mělké a plné skalisek a drobných ostrůvků odhalovaných při dalekých odlivech.
K Petrovu zavýsknutí nad majákem zrovna létají francouzské stíhačky. Než k nám dolehl jejich zvuk, myslel jsem, že jsou to nějací přerostlí kormoráni. Procházíme se chvíli po pobřeží mezi kapradinami, z nichž maják a jeho starší soused sem tam vykouknou.
V plánu máme ještě velkou pláž Plages de Keremma obklopenou zatravněnými dunami. Zatím se počasí projevuje tak, že když jsme v autě, tak prší a jak zaparkujeme, tak přestane a vykoukne sluníčko. To se nám povedlo i tady a hned se nám zde o to víc zalíbilo. Začíná odliv, voda odhaluje rozsáhlé písčiny i mušlemi pokrytá skaliska, tedy ráj pro bahňáky. Hodně mě baví, že zde pozoruji stejné druhy jako v Norsku za polárním kruhem, které tudy protahují nebo zde zimují – hejna kulíků písečných, kamenáčků, jespáků, i několik břehoušů nebo vodoušů. Vůbec se nebojí a dá se k nim přijít skoro na pár kroků. Když zajde slunce, pořád je docela chladno a vichr dneska moc neustává.
Pokusíme se přejít i na blízký kamenitý ostrůvek, možná by stačilo počkat pár desítek minut a voda by dostatečně ustoupila, ale v merku mám ještě jednu zastávku a čas plyne zase hrozně rychle. Roscoff je kousek od místa, kde máme bydlet, takže jsem v klidu. Pak ale Petra napadne mrknout se, kolik na ubytování skutečně je a vyjde to na hodinu a půl! Celý den jsem totiž operoval s jiným Trégastelem, než kde skutečně bydlíme! Naštěstí si to uvědomujeme včas a jedeme rovnou do hotelu. Střídavě prší a svítí sluníčko a krajina je odlišná od té na jižní straně Bretaně. Plošší terén zaplňuje více políček se zeleninou, více se objevují borovice a pobřeží nespadá do moře prudkými útesy, ale plážemi protkanými žulovými skalisky. A právě zde, na „pobřeží růžové žuly“ dneska bydlíme. Hotel stojí hned u moře (taky se jmenuje de la Mer) a dostáváme rohový pokoj s výhledy přímo na pláž a moře!
Tak to jsme nadšení z toho, jak se to podařilo vybrat a sbíráme tak energii na krátký výlet do Carrefouru (což znamená křižovatka, cedule často upozorňují na nebezpečný carrefour, tak jsme si to museli najít). Dneska se rozšoupneme, kromě palačinek s pomazánkou a ovoce kupujeme i láhev vína. Městečko je příjemně letoviskové a poseté obřími žulovými balvany.
Od pána na recepci si vyptáme vývrtku a k večeři a psaní blogů vypijeme láhev bílého burgundského.
Roadtrip Bretaní se přehoupl do své druhé poloviny a těšíme, čím nás zdejší drsná, ale vlastně přátelská země, ještě překvapí.
Napište první komentář