Spinkali jsme skoro do půl devátý a venku vůbec nepršelo, jak jsme se báli. Petr mi teda říkal, že v noci byla bouřka, ale to si mohl i vymyslet, aby mě postrašil. Posnídáme nějaké zbytky od včera (třeba onigiri), zaplatíme za pobyt a plánujeme procházku na konec poloostrova Quiberon.
Sluníčko peče, vítr fouká, vzduch voní a všude chodí lidé se psy nebo joggují senioři a všichni nás zdraví. Petr si na první pláži sundává boty a provozuje oblíbený peeling.
Je to fakt krásně a navíc nelituju, že s sebou tahám dalekohled, protože jsou tu hejna bahňáků! Asi tu protahují, nebo dokonce už zimují jespáci, kulíci a kamenáčci. Tak to je nádhera. Projdeme okruh až úplně na konec, kde vidíme okolní ostrůvky a říkáme si, kterým směrem je Španělsko a kterým Amerika. Je tu pomník obětem leteckého neštěstí z roku 1998, to je trochu strašidelný. Celkově ale moc příjemný prostředí.
Svačinu nakupujeme v Casinu, což je překvapivě diskontní řetězec a najíme se u silnice s výhledem do moře, kam jsem se trochu bál, že sjedeme. Dalším cílem jsou menhirové řady u Carnacu, o kterých Petr tvrdí, že nikdy neslyšel. U návštěvnického centra mi ale uvěří, že je to největší megalitická lokalita v Evropě a informační tabuli si dokonce fotí.
Samotný návštěvnický centrum je teda zklamání, je tam hlavně hromada fotek různých menhirů, dolmenů a kromlechů, obchod se suvenýry a dlouhý informační pult, kde se k vám ale s informacemi nehrnou a radši klábosí mezi sebou. Menhiry jsou hezky za plotem nebo zídkou a vlastně jsem myslel, že jsou větší. Celkově je to zde ale rozhodně pozoruhodný a překvapivě fotogenický místo. Fantazírujeme, k čemu teda tyhle řady stovek kamenů jsou a shodujeme se, že postavení menhiru byla pravěká posilovna nebo akt dovršení mužnosti.
Projdeme okrůžek, příjemně se unavíme, blíží se poledne a vymýšlíme, kde a jak se najíme. V plánu mám ještě nějaká historická městečka například, takže míříme do prvního se jménem Hennebont. Za války sice vybombardované, ale obnovené historické centrum nabízí třeba baziliku Notre Dame, což je stavba v počátku 16. století postavená ve stylu flamboyantní pozdní gotiky, podle všeho typickém pro Bretaň. Navenek se honosí vysokou věží a monumentálním portálem, uvnitř je ale divně připrclá a tmavá.
Vůbec to tu nepůsobí turisticky, náměstí je jedno velké parkoviště, ale přesto se nám tu docela líbí. Kolem jsou rozprostřené listnaté lesy, protéká tu řeka a můžeme se projít po zbytku hradby s baštami a branami.
Jídlo chceme zrealizovat v blízkém Quimperlé, jehož názvu (bretaňsky Kemperle) se Petr od včera směje. Historické město má spodní část u řeky a horní na kopečku, parkujeme a googlíme restaurace. Jsme tu kolem druhé a většina podniků do doby večeře zavírá, jedním z nejlépe hodnocených míst je ale otevřené bistro v dolním městě, takže tam míříme. Přeložíme si denní nabídku a vybíráme zapečenou pohankovou palačinku s kozím sýrem a cuketou a Peťa rýži s párky, což zní divně a jsme zvědaví, co to bude. Skutečně je to rýže, ale se třemi druhy klobás v omáčce. Špatný to není, ale mě celý den pobolívá hlava a přidá se i nepříjemná nevolnost, tak to všechno nesním. Máme výhled na románskou baziliku sv. Kříže z 11. století, tak do ní jdeme.
Prostor je to naprosto úžasný – převýšená centrální část nad kryptou, svazkové pilíře, municiózní patky a hlavice, umělecká díla… Kdyby mi bylo dobře, užil bych si to lépe, ale i tak velký překvapení. Což je výhoda toho, že vlastně vůbec nevíme, co navštěvujeme, a co nás tam čeká.
Kolem řeky se projdeme na horní město, kam vedou kamenné schody. Líbí se mi, že se nezbavují „plevelu“ ve spárách, takže z nich rostou různé květinky a působí to fakt dobře.
Dobře ale není mně, takže u kostela zvracím do odpaďáku. Naštěstí všude je uplně mrtvo a vidí mě jen černá kočka, co se blíží uličkou, kam zašel Peťa, aby mi ponechal trochu soukromí v této intimní chvilce.
Směrem k našemu dnešnímu ubytování mám v mapě zaznačené ještě místo Les roches du Diable, tedy ďábelské kameny. Procházka po čerstvým vzduchu mi snad prospěje, jedeme uplně venkovem slepou silničkou, kde se stěží minou dvě auta na parkoviště, kde je jeden obytňák a jeden osobák právě odjíždějící. Tak je ideální konstelace. Je vlhký vzduch, les voní pro mě hodně neobvykle, stromy obrůstají mechy a lišejníky, jsou tu kaštanovníky, cesmíny a obří kapradiny.
Řeka L’Ellé zde skutečně vytvořila soutěsku s obřími mechem pokrytými balvany a působí to tady monumentálně, divoce a polozapomenutě. Dva lidi vidíme jen na druhém břehu, kde je asi využívanější přístup, my jdeme stěží vyjitou cestičkou a užíváme si to.
Náš dnešní cíl je asi 15 km daleko a je to městečko na konci světa, kde přímo na náměstí máme hotýlek Zlatý kříž. Slečna na recepci neumí anglicky ani slovo, ale přesto se nějak domluvíme, dokonce nám dvoulůžko s jednou peřinou promění na jednolůžka a objednáme si na zítra snídani. Výhled je na náměstí na krytou tržnici, občas trochu sprchne, ale aspoň to pročistí vzduch.
No, hned si leháme, já usínám na necelé dvě hodiny a naštěstí se mi uklidní aspoň ten žaludek. Peťa ještě vyběhne do supermarketu koupit něco na večer, takže do sebe dostanu i kus bagety – z postele se mi nechce, takže drobím do ručníku – to je ale life hack! Venku se ochladilo a už se nám nikam nechce, tak budeme jen polehávat, psát blogy, plnit duolingo a plánovat, co zítra. Hlavně doufám, že už bud uplně fit, protože Bretaň dneska obrovsky rozmanitá, to se mi líbí!
Napište první komentář