V létě jsem měl náladu si připomenout epický výlet po Lofotech, který jsme s Petrem uskutečnili před dvěma lety na podzim. Bylo to tak zábavný čtení, že jsem hned Peťovi napsal, proč jsme od té doby už spolu nikam nejeli, když to bylo tak skvělý. Naštěstí nebyla třeba ho vůbec přemlouvat a dohodli jsme se na týdenním výjezdu do Bretaně! Petr letos cestuje v podstatě dvakrát měsíčně, takže bude těžký ho uspokojit, navíc, když celý itinerář jsem si vzal na sebe a zaplnil si mapy desítkama bodů, které stojí za návštěvu. Francouzštinu jsem naposledy viděl na gymplu a v Emily in Paris, takže jsem si dal asi dvoutýdenní kurz na Duolingu a mám pocit, že se rozhodně budeme muset nějak domluvit anglaise, jinak to nepůjde. Všechna ubytování tvrdošíjně komunikují jen francouzsky, tak to bude ještě legrace. Sice letím z Vídně až v neděli, ale spojení brzy ráno bylo tak nejisté (buď hodně brzy nebo s přestupem v Bratislavě a navíc všechny spoje vyjížděly z povodněmi zničeného Polska), takže jsem se na doporučení Zdeničky rozhodl přespat ve Vídni. Vlastně mě to vůbec nenapadlo, přitom se to přímo nabízí. Výlet si prodloužím o jednu noc a věřte nebo ne, bude to první noc, kde budu sám v cizině (nepočítaje Slovensko). Vzhledem k ceně i možnému zážitku jsem si zabookoval vesmírnou kóji trochu ve stylu japonských kapsulových hotelů. Rovnou z ulice jsem po zadání kódu vešel do malé místnosti s desítkou vesmírných kajut.
Je mi to sympatický, je to malý a moc lidí tu snad nebude (sem tam vidím boty a někoho potkám o patro níž u sprch a záchodů, ty se jim do kapsulí nevešly. Jinak je tam ale všechno, ovládací pult, televize, vysouvací stoleček, dost prostoru a pohodlná matrace. Zkouknu jeden díl The Circle a pokouším se zabrat brzy.
Posuvné dveře do všech kapslí vydávají zvuk jako když se otevírá a zavírá dodávka, což spaní trochu znesnadňuje a dost se budím. V recenzích psali vlastně, že jsou k dispozici špunty do uší, ale na to jsem si vzpomněl až ráno. O půl sedmý vstávám, dojdu kousek k vlakové zastávce St. Marx a za 15 minut vysedám na letišti. Tak to šlo hladce, do odletu mám zhruba hodinu čtyřicet, musím na sousední terminál, ale ve Vídni to jako vždy jde hladce a za čtvrt hodiny už sedím u gatu. Poletím s KLM do Amsterdamu a pak do Nantes, s Peťou se potkáme až na místě, protože letí z Prahy přes Barcelonu. K mému překvapení se podává nejen nápoj, ale i sendvič se sýrem od veselých kraviček a vajíčkovou pomazánkou od veselých slepiček, tak to je příjemné!
Prolistuju inflight magazín, na to už taky nejsem moc zvyklý, přečtu 50 stránek Éduarda Louise, abych se naladil na venkovskou Francii, a už klesáme na Schipol. Na transfer tu mám asi tři hodiny. Tyhle časy na letišti nejsou moje oblíbené, navíc se to tu všude přestavuje a moc hezký letiště to teda není. Obstarám si něco k jídlu a pití, obejdu piery a zakotvím u svého gateu. Budeme mít asi půl hodiny zpoždění, ale to vlastně vůbec nevadí, protože mezitím přistál Peťa v Barceloně a jeho přípoj do Nantes bude opožděn zhruba o dvě hodiny. Co se dá dělat? Nic. V letadle dostanu další sendvič (teď s pažitkovou pomazánkou, ale nechám si ho na později). Čtu Louise, pán vedle pochrapkává a všude jsou Francouzi. Zjišťuju, že je neděle (nevím, proč jsem myslel, že sobota), takže ve Francii budou zavřený obchody. Snad to jistí letiště. Tam dosedám před pátou, svítí sluníčko a pofukuje. Letiště má přídomek Atlantique a asi fakt jo, větřík od oceánu! Zjistím, že hlady tu neumřeme, půjčovna aut se zde rovněž nachází, stejně jako třeba obří pomník elektrické kytary a stolní fotbálek.
Najdu si místo v odpočinkové zóně mezi parkovišti. Jsou tu dvě palmy, hodně laviček a jedna dětská atrakce. Kolek hopsají vrabečci a vlastně to čekání je docela příjemný. Když svítí slunce, skoro až nepříjemně pálí a já nemám opalovák, když zajde, je to na bundu. Paráda! Sleduju na radaru, jak se Petr přibližuje a už se těším, až na to nebudu sám.
Peťa vyběhl z letadla jako první, šťastně se shledáváme, kupujeme něco na večeři a řešíme půjčení auta. Mladíci jsou trochu chaotičtí, ale nakonec vše klapne, dostaneme Renault modelu, o kterém jsem nikdy neslyšel a odteď už se budu jenom vozit. Čas docela pokročil, je kolem sedmé, na hotel je to dvě hodiny jízdy více méně po dálnici. V Nantes přejíždíme Loiru a řítíme se na západ. Stejně nám to ale nedá a než zapadne slunce, odbočujeme k nejbližšímu pobřeží do vesničky Pen Lan. Parkujeme za branou u nějakého resortu, ale nikde nikdo není. Moře je za rohem, malá plážička, útesy, rackové, vůně bylin a kvetoucích břečťanů, skvělý!
Tak jsme rádi, že jsme si zastávku udělali, dojdeme ještě k sousední plážičce, vyfotíme se a míříme zpět k autu.
Za tmy dojedeme do Quiberonu, kde dneska spíme. Parkujeme až před desátou, recepce je zavřená, ale máme instrukce, jak se dostat dovnitř, klíč leží v obálce na recepci a pokojíček má i kuchyňský kout. S mikrovlnkou, takže si můžu ohřát těstoviny na večeři. Jenže se mi nedaří ji zprovoznit, respektive zajistit, aby se začala ohřívat. Jím tedy studený těstovinový salát, mám skoro dojezeno, Petr párkrát otočí kolečkama a ozve se nezaměnitelný zvuk ohřívání. Klasika! Jdu radši psát blog – hezky oba ležíme na postelích a poctivě na tom pracujeme, do půlnoci snad bude hotovo… No byl to dlouhý den a nevíme, co nás čeká ty další! Tak se těšíme. A na závěr odkaz na Petrův blog – https://dobretane.tumblr.com/ a my jdem číst :)
Napište první komentář