Z okolních mokřin celou noc hulákají a kvílejí potáplice mísící se se skřeky chaluh. Jsou to černé a světlé varianty chaluhy příživné. Kolem půl osmé mě Tom potichu ale důrazně budí. Hned kolem pozorovatelny si nás totiž zvědavě prohlíží huňatý čumáček. Ano, polární liška! Mžourám na ni skrz ospalé oči, ale Tomášův foťák ji zachytí uplně parádně, jako z časopisu!
To jsme už ani nedoufali, že ji uvidíme. Času do odjezdu autubusu, který jede asi dva km odsud skrz tunel do Vardø, máme dost. Poklidně snídáme a balíme se a vyrážíme dolů k moři. Zdá se nám ale, že to se moc nepřibližuje a času ubývá.
Jako úplní amatéři jsme se totiž pořádně nepřipravili – zastávka je asi 7 km daleko a my máme málo času. Jdeme vražednou rychlostí, ale bus stejně nestíháme. Nezbývá nám než stopovat od letiště, protože skoro 3 km jít podmořským tunelem není bezpečné. Docela rychle nám zastavuje paní, která se sem přistěhovala před rokem a půl z Oslo za klidem. A dobře udělala. Sice je to klišé přirovnání, ale Vardø je ospalé rybářské městečko. Ošuntělé, půlka domů i obchodů a služeb vypadá na první pohled prázdných, na domech v přístavu hnízdí racci jako u nás holubi.
V kavárně spojené s outdoor obchodem si dáme čaj, palačinky s brunostem (norský karamelový sýr) a ještě jeden desert a koukáme po okolí. Místní jsou svérázní a často docela tukem obalení, asi aby přežili místní zimy. Krosny necháme na hotelu a vyrážíme do Remy nakoupit nějaký lehčí oběd. Bagety sníme s výhledem na město a ostrov Hornøya, kde se to hemží ptáky a kam pojedeme v neděli. No a v obchodě mají bonbónky na váhu! Konečně si přijdeme jako na našich předešlých putování a plníme krabičku.
Sprcha na hotelu je jako balzám, léčíme bolesti z cest a plánujeme procházku po ostrově. První procházka obsahovala jen obchod s doplněním sladkostí a molo, protože pak se přihnal mrak a začalo pršet. Viděli jsme ale drozda cvrčalu, kajčí školičky a výhled na město, kterému dominují tři kupole vojenského (?) radaru spolu s modernistickou kostelní věží.
Po chvilce lelkování v pokoji nám to ale nedá a vyrážíme obejít severní cíp poloostrova. Je to trochu specifický městský park bez stromů, ale sem tam s grilovacími místy, lavičkami nebo ezopyramidou, kterou si můžete pronajmout.
Uplně na konci stojí miniaturní maják a naproti němu německá pevnost.
Má fejkový vchod nahoře, odkud lze vlézt na plošinu, ale ústí tam střílna z útrob kopce, kam vedou klikaté temné chodby s klenutými prostory po stranách. Je to hodně strašidelný a celý volně přístupný.
Na druhé straně poloostrova pozorujeme konopky žlutozobé a pak konečně jespáka bojovného ve svatebním šatu! Infotabule na něj různě upozorňovaly a nakonec ho vidíme tady půl kilometru od města.
Na večeři zapadáme do autentické thajské restaurace, nacpeme se k prasknutí – mají tu na výběr asi 120 lahvových piv včetně nealko Ërdingera, který dostávám v pasující sklenici, dost neuvěřitelný. Odvalíme se na pokoj a těšíme se, co bude zítra. V posteli si ještě čteme o polárních liškách a vypadá to, že jsme měli obrovský štěstí – Varanger je patrně posledním místem pevninského Norska, kde žijí, protože je kvůli klimatické změně a nedostatku lumíků vytlačuje normální liška. Zbývá jich nanejvýš několik párů. Takhle vypadá liščí krmelec, co jsme viděli v NP.
-M-
Napište první komentář