Ráno zahajujeme hotelovou snídaní včetně čerstvých vaflí a rozhodujeme se, že na Hornøyu vyrazíme dnes – je zataženo a trochu mží, ale kolem desáté se má vyčasit a dokonce ukázat sluníčko. Kupujeme lístky na loď a v deset nasedáme na docela malý a rychlý člun – za deset minut se ocitáme uprostřed obrovského hejna mořských ptáků kroužících kolem skalnatého ostrova v desetitisícových počtech.
Je to absolutně dechberoucí zážitek, něco takového jsme ani zdaleka nečekali.
Kapitán nám vysvětluje, že všichni práci jsou na vodě nebo ve vzduchu, protože kolem útesu létá orel; jak dorazí první lidé, orel odletí a hejna se uklidní a usadí. V době hnízdění se nesmí mimo značenou stezku, a tak se po ní vydáváme okolo ostrova k majáku.
Je to docela technicky náročná cesta, ne snad sklonem nebo délkou, ale objemem rozbředlého guána, kterým se v prvních částech cesty doslova brodíme. Díky němu je ale ostrov významně úrodný a na místní poměry nezvykle zelený. Všechno tu lítá extrémně blízko, zelenoocí kormoráni chocholatí hnízdí všude, i přímo na stezce.
Alky a alkouni po tisících řvou na útesech, papuchalci zvědavě přecházejí kolem a nebojí se přiblížit na půl metru… Nasekám tu dobrých pět set fotek.
Loď zpátky nejede v jednu, jak očekáváme, ale až téměř ve tři, takže se nám pobyt na Hornøye i docela protáhne. Po návratu v místním neskutečně zásobeném koloniálu nakupujeme oběd v salátovém baru, resp. v tom, co z něj od oběda zbylo. Zbytek polojasného odpoledne trávíme na jižní straně ostrova Vardøya, kde konečně vidíme lindušku rudokrkou.
Procházíme památník čarodějnických procesů ve Finnmarce (strašně moc architektura a shodujeme se, že provoz všech ohňů, žároviček a brožurek musí být extrémně nákladný – ale je to vlastně moc pěkný).
Následuje místní miniaturní, téměř modelovou až modelářskou pevnůstku – podle cedulí nejsevernější vojenskou pevnost na světě.
Cedulím se tu ale moc nedá věřit, protože nej je tady v podstatě všechno. V pevnosti nám také expozice připomene Maxmiliána Hella, slovenského rodáka, který tu v 18. století pozoroval přechod Venuše přes Slunce a jako první díky tomu spočítal vzdálenost mezi Zemí a Sluncem (a hodně přesně!). Na budově místní radnice pět různých plaket, takže zásadní událost…
Taky jsme během odpoledne stihli pomorské muzeum o historii norsko-ruských vztahů v okolí Varangeru (muzeum ve stylu sedmdesátek, ale nakonec docela fajn), a tím jsme zcela vyčerpali veškeré kulturní portfolio přístavního městečka.
Končíme tedy opět v koloniálu, kde už se cítíme jako doma, a nakupujeme jídlo na další dny. Večeříme v hotelu – je to tak trochu posh, ale čerstvá treska s fenyklovo-rebarborovou omáčkou na precizně připravené zelenině je dokonalost, a o zmrzlině z hnědého karamelizovaného sýra s rebarborovým rozvarem ani už není potřeba nic dodávat.
Určitě si to po té divočině v národním parku a sušeném jídle z pytlíku zasloužíme. Navíc zítra zase pokračujeme v cestě pěšky na těžko. Během večeře občas zaslechneme kousky konverzací vedlejších stolů: všichni se baví o ptácích. Co kde viděli, jaké mají dalekohledy, kdo fotí na jaké sklo, která kachna kam letěla a který jespák kde přistál. Vardø je ptáčkařské centrum a my si tak trochu připadáme jako nerdi – ale tady, tady je to v pořádku.
-T-
Napište první komentář