Vstáváme do dalšího mlžného dne – nízká oblačnost se zvedá a zase klesá, vrcholky okolních hor nevidíme. Vaříme dvojité kaše k snídani a balíme se. Kolem chalupy pobíhají stáda sobů, rychle a ladně se sunou z jednoho svahu na druhý. Teď už jich není padesát, ale je nám jasné, že jich budou stovky.
Hned za prvním kopcem nás čeká první brod – cestou k Syltevika brodíme ještě třikrát a na jeden brod se nám podařilo najít splavený kus dřevěných fošen, který nám pomohl bystřinu přeskočit bez sundávání bot.
Začalo pršet a prší kontinuálně celý den – mokroty se nazbavíme až do večera. Postup je docela pomalý, ale společnost nám v každém údolí dělají stáda sobů.
Nakonec dorazíme až k ústí údolí, kde končí zpevněná cesta k přírodní rezervaci Syltevika. Stále prší a je čas oběda, jenže není kde se schovat a v suchu uvařit – jedinou volbou je tak kadibudka vedle informačních tabulí. Nacpeme se dovnitř i s krosnama a celkem pohodlně vaříme. Naštěstí je nová a je v ní úplně čisto.
Počasí na cestu rezervací nevypadá dobře – rozhodujeme se zamířit po cestě a pak po silnici do Hamningbergu.
Ještě stíháme otevřenou kavárnu – nejsevernější, respektive nejseverovýchodnější podnik, v bývalé rybárně s molem. Jsou tu extrémně milí majitelé, paní pochází z Vardø, ale narodila se tu její maminka.
Večeříme fishcake s brambory a dostáváme nabídku přijít ráno před otevírací dobou a trochu se vysušit – tu asi využijeme. Stan nakonec rozbalujeme v ruinách domu vedle kostela, podlahu vystýláme tyvekem a usínáme už kolem desáté.
-T-
Napište první komentář