Noc na chatě narušil jen bělokur vydávající svůj bělokuří zvuk. Spali jsme až do půl deváté a nikam nespěchali. Děláme si dvojitou kaši doplněnou o sušené ovoce, čokoládu a ořechy, abychom měli dost sil na dnešní plán – dojít cca 27 km do útulny Telegrafhytta. Tom měl včera večer super nápad změnit cestu, ušetřit čas a umožnit nám další noc spánek na matracích. Boty docela obstojně uschnuly, ale předpokládáme, že po prvním kilometru budou zase uplně durch. To se nakonec vůbec nestane, vycházíme 10:20, teploměr ukazuje 13 stupňů, je bezvětří, takže si s sebou většinu dne každý neseme (někdy i doslova) vlastní komáří hejno. Citronelový repelent naštěstí docela funguje, takže si na naše hmyzí kamarády skoro i zvykneme.
Počasí proměnlivé, místy malinko vykoukne modrá obloha, ale vůbec nefouká, takže když se zastavíme, je skoro absolutní ticho „narušené“ jen pískáním a kníkáním tundrových ptáků. Dnes jsme kromě již viděných poprvé pozorovali sněhuli a zatím neidentifikované barevné kulíkoidy. Jsme zvědaví, co to bylo (nakonec kulík hnědý). Střídáme terény – od sněhu udusané loučky i kamenná pole, vlhkým místům se pečlivě vyhýbáme, prudkým kaňonům také. Sněhová pole jsou překvapivě dobře pochozí.
Pocit divočiny trochu naruší zachycení skoro dokonalého mobilního signálu uprostřed ničeho, alespoň ale můžeme dát vědět, že žijeme. Cesta se podařila naplánovat jen s jedním brodem, řeka hluboká mírně nad kolena, ale kameny kluzké tak, že každý krok bylo třeba důkladně stabilizovat.
Na zelených částech svahů a v mokřinných pláních nacházíme obrovské množství sobích parohů, místy sámské kamenné mohyly nebo řady – je to prostě kulturní krajina, i když poměrně divoká. Říkáme si ale, že trávy a celkově porostu je asi ještě málo a sobi potkáme možná níže v ohradách. Krajina se často mění, na pozdní oběd si zaléváme instantní polévky.
Po překonání dalšího údolíčka se kocháme novými výhledy, když Tom na obzoru zahlédne majestátného sobího samce s obřím parožím, jak nás pozoruje. Je to skoro až surreálné, takové obří zvíře, ladně se pohybující tundrou.
Drží si odstup, ale pozoruje, ale pozoruje nás i za dalším kopečkem. Pak zjišťujeme proč, asi 200 metrů před námi je asi 15členné stádečko i s malými kolouchy! Nechceme je nějak stresovat, ale sami docela hbitě odchází pryč za terénní zlom. Výše si děláme pauzu, když nás zprava pozoruje několik sobích hlav. Jedná se o polodivoká zvířata označená majitelem, ale stejně je to zážitek obrovský.
Po vrstevnicích obcházíme kopec přes různé přes různé potůčky a začíná padat mlha. Vidíme asi na 200 metrů, což je ještě v pohodě a GPS pořád funguje. Postupem dalších kilometrů se mlha stává hustší až vidíme asi na 20 metrů.
Jsme už ale v poslední etapě cesty, asi 10 km od chaty. Neustále kontrolujeme směr, protože se nám pořád stává, že samovolně měníme směr. Mlha také vytváří nečekané iluze vzdálenosti a velikosti. Třeba se usmyslíme, že zamíříme k obřímu balvanu na obzoru a ukáže se, že je to 20 cm velký kámen 50 metrů daleko. Podobně to funguje se zbytky sněhu nebo se sklonem a velikostí svahů. Kolem deváté si děláme na bělokuřích kamenech večeři. Chicken masala s rýží, a je to skvělé. Možná bysme ale po celém dni snědli cokoliv.
Na chatu je to dva km po ostrohu mezi dvěma řekami, které se u chaty slévají. Brzy slyšíme jejich burácení a nakonec i údolí s idylicky posazenou chatou.
Nikdo tu není a asi ani nijak často nebývá, je zde cítit z petrolejového lustru, na žebříku za chatou hnízdí drozd kvíčala a je to tu moc krásný. Snad zítra vylezou mraky trochu výše a uvidíme celé údolí. Pokoušíme se zapálit v kamnech, ale komín moc netáhne.
Je skoro 11 večer, dopisuju deník, vaříme – když tu náhle mě Tom volá ven před chatu! Velké stádo sobů s kolouchy přechází hned za řekou – tak to je nečekaná tečka za dnešním skvělým dnem, je jich asi padesát plus mladí a pasou se ve svahu naproti chatě. Chodí někdy spát?
-M-
Napište první komentář