Tyvek sice fungoval, ale neustálé dopady kapek netěsnící střechou mě mnohokrát budí. Ráno se shodujeme, že možná postavit vedle přístřešku stan nemusela být špatná volba. Vaříme kaši, sklízíme ležení a vyměňujeme si místo s párem Švédů, kteří přišli uvařit snídani a projít si ptačí stezku, která tu začíná a sleduje i naši trasu.
Na pěti cedulích se během čtyř kilometrů dozvídáme, co všechno tu máme vidět – a skutečně toho dost vidíme: v tundře neustále kvíkající kulíci, pozorujeme čečetky, skřivana ouškatého, dvakrát na nás dnes ještě zaútočí z dvoumetrové blízkosti nalétávající agresivní arktická skua (chaluha) – na rozdíl od kulíků, kteří s hlasitým pípáním utíkají od mláďat a snaží se predátora odlákat jiným směrem (ne vždy se to podaří, včera jsme skoro omylem zašlápli malou huňatou kulíččí kuličku, která předstírala, že tam není), skua rovnou agresivně útočí na hlavu a je dobré mít čepici. Být cílem útočící skuy je zážitek, ale máme z ní respekt a děláme se většími pomocí trekingových hůlek.
Velmi brzy po konci bird trailu končí i následovatelné stezky: trasa pro čtyřkolku ještě vede do chalupy, která se používá jako základna pro meteorologické výzkumy, ale díky mokrotě se po ní už jde jen obtížně. Postupně se dostaneme až k visutému mostu přes řeku a za ním si za odměnu vaříme oběd.
Odsud už nevedou žádné oficiální stezky a většina cest je buď od lišek nebo od sobů, a tedy nemíří tam, kam my potřebujeme. Rádi bychom došli do telegrafní chaty Bjørneskarhytta, jedné z pozůstatků z doby, kdy se stavělo telegrafní vedení napříč poloostrovem Varanger. Navigujeme podle mapy a v terénu se snažíme obcházet mokrotu, ale v noci pršelo a vlhkosti je všude kupa. Po pár hodinách nakonec povolí každé boty a zvykáme si na mokré teplíčko při chůzi. Na některých místech ještě roztává sníh a počasí se docela mění, i když zůstává velmi nízká oblačnost – po celou cestu nevidíme vrcholy okolních kopců, i když jsou jen o 150 m výš než my.
Brodíme dvě říčky – a nakonec se nám podaří toto číslo pro nedělní pochodový den udržet. Špatné navigační rozhodnutí může znamenat více brodění a další minuty v ledové vodě.
Matěj při přeskoku bystřinky láme jednu ze svých holí – podobně jako loni, letos ale vydržely o pár dní déle. Zpátky doma z nich ale zvládne sestavit jeden funkční pár! Postupujeme liduprázdnou krajinou, absolutní ticho…
Až na bzučení komárů, kterých je tu požehnaně, a jak přestane foukat, rojí se kolem nás. Míjíme krmelec pro arktickou polární lišku: žije jich tu málo a tak se o ně správci parku v letech, kde nyní dostatek lumíků, musí starat. K podvečeru konečně zpoza kopce vykoukne komín, a za ním pak celá chata.
Takovou výbavu, lokaci ani výhledy jsme nečekali. Zatápíme v kamnech, ohříváme vodu a po pěti dnech se poprvé koupeme. Je tu i solární panel, takže dobíjíme telefony. Vaříme a sušíme, možná trochu uschnou i boty – ale zítra nás čeká další postup bez jediné stezky, takže je to stejně asi trochu jedno…
Procházíme také zásoby jídla a počítáme, že ho máme dost – skoro se nám zdá, že úplně akorát. Venku je šest stupňů, uvnitř asi čtyřicet (kamna se ještě musíme naučit lépe ovládat) – dobrou noc!
-T-
Napište první komentář