Ve spacáčcích nám bylo krásně teploučko a přes „noc“ vítr docela utichl. Probouzíme se mezi pátou šestou, ale protože jsme spali zhruba od desíti, přijdeme si docela svěží, jen zatuhlí. Postupně se aklimatizujeme a snídáme a nakonec to venku není vůbec tak strašný. Na výhled do zálivu birdwatcher a ujistil nás, že na Hornøye je záplava papuchalků. Tak se máme na co těšit po přechodu národního parku. Ekkerøy je synonymem ospalé vesničky, kde místo holubů létá několik druhů racků, rudonozí bahňáci a na pobřeží hledají v hromadách řas jídlo kajky a jejich miniaturní miminka.
Potkáváme přístavní restauraci, snad bude na oběd otevřená. Největším lákadlem poloostrova, na kterém je vesnička, ale je hnízdiště tisíců racků tříprstých. Útesy jsou hned za vesnicí a jedná se o nejlépe přístupné hnízdiště mořských ptáků v Norsku. Brzy zjišťujeme proč. Dostaneme se kolonii v podstatě na dosah ruky. Ptáci kníkají, krmí se navzájem, zahřívají vejce i ochmýřená mláďata.
Je to úchvatná podívaná a navíc začíná svítit slunce. S počasím je to zde opravdu hodně nepředvídatelné. Spolu s racky tu jsou i elegantní alkouni obecní a skoro až nepatřičně exoticky vyhlížející alky malé.
Jdeme značený sedmikilometrový okruh vedoucí po obvodu poloostrova, pozorujeme kolonii zezhora, obří orly v počtu minimálně pěti jedinců, chaluhu, kameňáčky, ústřičníky,… a to všechno v podstatě sami a za vlastně příjemného počasí.
Zpátky do vsi dojdeme v poledne, ale restaurace otevírá až ve dvě. Jíst chceme a potřebujeme dobít telefony a doplnit vodu, takže počkáme. Bus má jet stejně až v 15:50. Odklízíme se do závětří k moři (extra slané) a relaxujeme. V jedné z garáží seniorka otevřela obchůdek s pleteným zbožím, takže máme pocit, že to tu alespoň troch žije. Nechce se nám už čekat v závětří, stepujeme kolem restaurace a konečně nás pustí dovnitř. Je tu teploučko a zjišťujeme, že jsme prvními zákazníky sezóny – dneska ve dvě letos poprvé otevřeli. Já si dám rybí polévku a (snad) místního lososa, masař Tomík jehněčí polévku a trochu omylem stejné sobí jídlo jako měl ve Vadsø, ale prý lepší.
Mizíme na křižovatku, kde není značka zastávky, na bus. S chvilkou zpoždění přijede a za cenu levné letenky nás odveze do 20 minut vzdáleného Komagvaeru.Vítr se tady překvapivě utišil, přitom předpověď varuje před noční bouřkou a deštěm. V rybářské základně si dáme kafe/čaj, brownies a koupíme dvě obří čokolády abychom další dny v divočině přežili. Kolem široké meandrující řeky Komagelva míříme k hranicím NP (asi 10 km), kde chceme spát.
Všude jsou chaty, vyplašíme bělokura… Parkoviště u parku je obsazeno dvěma auty a před námi jde směrem park čtveřice lidí s krosnami, nečekané. Naštěstí nešli do nedalekého přístřešku, ale asi na některou z blízkých chat, od kterých nemáme klíče. Přístřešek u říčky je stejný jako u vstupu do NP od Vadsø, ale plošinka na spaní tu je.
Stan stavět nechceme, ale začíná pršet, a to i na nás. Tom vymýšlí geniální řešení – otevřenou stranu přístřešku zaplníme plachtou stanu a dešti úspěšně zamezíme.
Podobně úspěšná v izolaci od deště bohužel není střecha nad námi, kterou začíná na několika místech kapat. Tomáš vymýšlí prvně důmyslnou vycpávku, ale jak kape i jinde, tak nad sebou umisťujeme folii tyvek. Vypadá to, že to bude fungovat. Je cca 20:30 a zaléháme. -M-
Napište první komentář