Probouzíme se do poněkud silnějšího větru, ale zatím svítí sluníčko a vítr se zdá, podobně jako loni, znemožňuje komárům extenzivní rojení – což oceňujeme. V přístřešku si uvaříme kaši a čaj a na další cestu schováme stan do dřevníku – budeme se muset totiž stejnou cestou i vrátit: dnes nás čeká „jen“ první výpad do národního parku Varangerhalvøya k vodopádu na konci soutěsky Nattfjelldalen. K ní postupujeme planinou, která v podstatě slouží jako rekreační oblast: sem tam malá chalupa uprostřed ničeho, tedy arktické tundry. Stoupáme nad soutěsku a krajina se mění, za chvíli poprvé spatříme náhorní planinu pravé severské tundry: kamenité pole desítky kilometrů národního parku, zarostlé trpasličí břízou a šichou a se zbytky sněhu – tak na to se za pár dní můžeme těšit.
Vodopád na konci soutěsky je majestátní, v řece nad ním se oplachujeme a svačíme.
Soutěska je hluboká a přemýšlíme, jak dlouhý geologický čas muselo trvat, než ji proud vody takto vytvaroval.
Cestou zpět potkáváme několik turistů, ale obecně se zdá, že jich sem moc nechodí a většina ani nejde nahoru k vodopádu: přesto by Nattfjelldalen mělo být nejnavštěvovanější místo národního parku. Bereme z dřevníku stan a vracíme se zpět k parkovišti, ještě ale v přístřešku uklohníme kuskus k obědu. Cestou pozorujeme vše, co lítá a Matěj zmiňuje, že bychom mohli pozorovat i nějaké dravce, třeba dřemlíka tundrového, o kterém jsem teda nikdy neslyšel a myslím si, že si ho Matěj vymyslel… Po různých stezkách se postupně jihovýchodním směrem vracíme k pobřeží, ale ukazuje se, že mapy.cz jsou tady na severu už v podstatě k ničemu, v telefonu mám aplikaci Hvor, která obsahuje off-line turistické mapy Norska a je tam výrazně více stezek a pěšin: díky nim postupně procházíme příbřežní krajinou směr Ekkerøy a nacházíme i množství jezírek. Na jednom z nich pozorujeme nejen nedaleko hnízdící skua (chaluhy) a kulíky s kolihami (?), ale elegantní páreček potáplic malých.
Krajina se blízko k pobřeží rychle mění a hlavně nese stopy sámského pastevectví, včetně zbytků slámy na místech, kde se v zimě zřejmě pasou sobí stáda. Pozorujeme prvního orla mořského a dorážíme do vesnice Golnes, kde potkáváme místního obyvatele a obdržíme darem sirky! Hlady tedy nepojdeme. Pojdeme ale asi zimou: ledový vítr se zvedá, obloha se zatahuje, pocitově budou tak čtyři stupně. Radost nám dělají jen čtyři orli – zjevně to tady bude úplně běžný druh.
Dorážíme do Ekkerøy a uprostřed vesnice u zálivu zalézáme do otevřeného wind shelteru, který funguje jako ptačí pozorovatelna.
Je nám zima a přemýšlíme, jak budeme s ohledem na předpověď počasí postupovat dál: na konec června tu máme teplotní minima. Pomůže ale první sušený bulgur s masem k večeři a hlavně naše Patizoní spacáky, do kterých zalézáme už kolem desáté večer.
-T-
Napište první komentář