Naše plány na sever jsou rok od roku odvážnější a zběsilejší, takže letos letíme až na sever Norska, na poloostrov Varanger, údajně nejlépe dostupnou arktickou oblast. Zápisky nabízíme jako obvykle formou přepsaného terénního deníku, fotodokumentaci obstaral především Tomáš. Dostat se tak daleko je logisticky trochu složitější, takže máme cestu rozdělenou na dva segmenty s nocováním v Oslo. A taky letíme bohužel z Prahy – po obědě vlakem, kde jsou jiné vagony a naše místa se zde vůbec nenacházejí. Musíme se dvakrát stěhovat, což s těmi krosnami není nic moc a vlakový personál to moc neřeší. Busem přes rozpálenou Prahu, po páté na letišti. Tom se směje mé pamáťácké tašce projektu Ad unicum, kde se dole jeví obří „CUM“. Teď už se za tu tašku teda trochu stydím, ale na druhou stranu je to trochu rebelský.
Na letišti Gardamoen přistáváme v deset, vyzvedneme krosny a rozhodujeme se nenocovat na letišti, ale dojet pět minut vlakem na sever do stanice Eisvoll Verk. Na mapách jsem doma vysledoval, že je na okraji zástavby, a skutečně jsme na spacím místě asi za deset minut chvilku před jedenáctou. Místečko je zatravněná halda písku (?) na okraji pole a nějakého rumiště. Mezi kopretiny pokládáme podložku a hodláme spát pod širákem. Komáři jsou tím pádem spokojený a noříme se do kachního peří a po minutě umíráme vedrem. Takhle by to nešlo, v mžiku stavíme kostru stanu bez kolíků a vrchní plachty a zaléháme.
Budíky nastavujeme na 5:50, ale spontánně se budíme po páté. Večer, spíš teda kolem půlnoci – tma nebyla, hned vedle krásně zpíval kos. Asi starý zkušený, protože předváděl opravdu vypracované trylky. Vstáváme do slunného dne, v mžiku jsme zpátky na letišti. Je docela zvláštní ze spaní venku v přírodě zapadnout zase do letištní mašinerie, ale všechno jde hladce a časově hezky zvládáme dobít mobily a v 8:50 jsme ready k odletu. Let Oslo-Kirkenes je skoro plný, ale Mario nám zajistil VIP místa u exitů. Za dvě hodiny se mezi mraky ukazují bažinaté pláně severního Finska a za chvilku už dosedáme mezi skaliska přes mraky do Kirkenes. Po výstupu na nás udeří prudký déšť a teplota 14 stupňů, arktické léto! Batohy to docela zvládly, stejně jako my časově a s rezervou opět procházíme kontrolou a batohy posíláme do finální destinace Vadsø. Letíme s Widerøe letem se třemi mezipřistáními malým letadélkem Dash se zhruba 40 místy. Až na několik je zaplněné, sednout si můžeme kam chceme a už se těšíme na let.
Svítí sluníčko a krajina pod náma je nádherně divoká, skalnatá, plná jezírek a zbytků sněhu. První zastávka je ve Vardø – přistáváme skoro z moře přes hejno racků, všude pláže a skaliska – ráj. Jinde spatřujeme sobí ohradu se soby! Skoro si říkáme, že si můžeme sobíky odškrtnout, ale ze vzduchu se to nepočítá asi. Zkoumáme z ptačího pohledu i místa, kudy chceme jít a těšíme se, i když s trochou adrenalinu – sníh zůstal na hodně místech a nevíme, v jakém stavu je voda v krajině a co všechno tak bude průchozí. Letadýlko dosedá ještě v Båtsfjordu a Berlavågu a až pak se vrací k jižnímu pobřeží do Vadsø. Vystupujeme na mikroletišti, svítí sluníčko a je teplo s občasným mrazivým větrem.
Do města je to asi tři kilometry, pozorujeme první ptáky a jsme nadšený.
Vadsø je poměrně velký a typicky severský ne moc hezký město se spoustou parkovišť, prázdných obchodů a trochu zvláštních lidí. Nakoupíme plynovou bombu a zamíříme do jídelny, kam chodí místní včetně dělníků. Lososová polévka je obří a horká, Tomášovo sobí maso taky fajn – najíst jsme se potřebovali, vynechali jsme třeba dvě muzea ve starých domech. Vadsø totiž bylo významným sídlem už od středověku, jak se dozvídáme na ostrově Vadsøya, kde je ještě kotviště vzducholodí a německé zákopy z druhé světové. A hlavně tu jsou kajky mořské, rybáci a ústřičníci!
A na malém jezírku hejno lyskonohů. Jsou skoro až srandovní, jako by běhali pod hladinou. To máme velký zážitek.
Nákup v Coop Extra nic moc, nemají výběry bonbónků ani šípkovou polévku. Pokračujeme na sever ven z města směrem národní park Varangerhalvøya a soutěska Nattfjelldalen. Po prašné cestě kamsi jezdí spousta aut, kolem nebojácně pípají kulíci zlatí a rojí se komáři. Repelenty z Coopu na bázi citronely ale zdá se docela fungují. Hlavně se nesmíme moc zastavovat.
Rozhodujeme se dojít k parkovišti, kde se dá schovat na záchodě a z panelů zjistíme, že 3,5 km dál je přístřešek. Za pokus to stojí, čekáme ale otevřenou stavbu a tu také dostaneme. Hlavně ale v přístřešku spatříme sirky a uvědomíme si, co nemáme. Čím zapálit vařič. To jsme teda moc nezvládli, bereme alespoň tyto, kde je jich zhruba deset a doufáme, že nejsou moc vlhké. Zítra musíme sehnat něco. Přes komáří roje stavíme stan a po desáté zalíháme. Výhled na klidnou krajinu kolem je uklidňující.
-M-
Napište první komentář