Budíme se do stanové sauny v komářím lesíku jako první, ale brzy se přidají sousedé a rozdělávají oheň. Vypadá to zde trochu jako v bezdomovecké kolonii. Už teď je docela spalující slunce jako první den v Narviku. Vyrážíme s vidinou koupele v jezeře. V tábořišti níže je ještě docela ruch, trochu si takhle představuji základní tábor někde v Himalájích. Cestou dál plašíme bělokury skoro jako slepice na dvorku. Jen tou sovicí sněžnou ze včera si už tak jistí nejsme – dočetli jsme se, že v celém Švédsku žije 0–20 jedinců, a to bysmě měli extrémní štěstí.
Koupel v jezeře u sámské sezónní osady je osvěžující a skvělá. Cesta do Abiska je ale ještě dlouhá. Z nových ptačích druhů dnes zaznamenáváme ostralku štíhlou (nakonec hoholka severní). Čas docela valí a začíná se ozývat hlad.
V tábořišti dál po proudu řeky proto vaříme z posledních zásob – kuskus a skinku (vařenou šunku v plechovce). Přesně nám na to vyšla bomba, tak z toho máme radost. Kolem chodící Asiaté obdivují Tomášovu solární nabíječku. Lidí celkově chodí docela dost, ale je to mnohem lepší, než jsme si mysleli. Někteří mají ale opravdu monstrózní krosny. Jak se blížíme k turistické stanici, zjišťujeme, že lanovka na nejvyšší bod parku (Nuolja) jede jen do 16:00, ale pak ještě od 21:00 do 1:30. To se nám vlastně docela hodí. Uděláme ještě odbočku k jezeru Vuolip Njáhkájárvi, kde má hnízdit potáplice malá a skutečně někde v dálce asi je!
Dole v turistickém centru něco pokoupíme v obchodě se suvenýry a outdoor věcmi. Batohy hodíme do úschovny a máme moře času na průzkum blízkého okolí. Míříme tedy do vsi Abisko, nebylo Abisko Östra, takže Abisko Extra. Je to zde i trochu extrém, feeling vyloučené lokality, ale asi bez vyloučení, šaman s růžovým čírem, hlasitě zpívající na kole se potácející dlouhovlasý mladík a Godisfabriken – supermarket specializující se na bonbóny.
Jsme ve výběru o poznání střídmější a skoro vynecháváme lékořice, k neuvěření. Tom ještě objevuje Nippon Soppa v prášku, co se jmenuje Extra. Kupuje ho, tak jsme zvědaví, jak to bude doma chutnat. Odcházíme ještě s rebarborovým džusem z naší oblíbené Kiviks musteri a spokojení odcházíme odpočívat do čekárny nádraží.
Večerním plánem je návštěva restaurace Kungsleden, kde jsme byli včera na poledním bufetu, slibují totiž nordickou kuchyni z lokálních surovin. Tomáš tam pro jistotu volá a dobře dělá, rezervaci nám dávají na 20:30. Máme proto čas vyzvednout krosny, už nám chyběly, a postavit stan níže v místě k tomu určeném. Tam zjistíme, že se platí zpátky na recepci a vychází to vlastně uplně stejně jako hluboko v národním parku. Nespornou výhodou ale je horká sprcha, kterou před večeří rádi využijeme. Večeře je fine dining se vším všudy a fakt si to užíváme. Na předkrm si dám sivena marinovaného v ginu s tonikem a Tom jakousi sobí pastu na opečeném chlebu s kaviárem. K tomu rakouský veltlín a šedou rulandu. Už teď jsme ohromení. Na hlavní chod volíme steak z lokálního soba s jalovcovou omáčkou a pečeným bramborovým pyré s brusinkami. Je to ohromný zážitek. Dorazíme se desertem (teplý mandlový koláč s old fashioned vanilkovou zmrzlinou a horkými moruškami pro Tomáše a panacotta s brusinkami a moruškami pro mě). Zážitku čekáme odpovídající cenu. Číšník nás sice informoval, že kvůli dlouhému čekání dostaneme slevu, ale platili jsme sotva třetinu, což nám přišlo až nemorálně málo.
K dovršení večera a noci zbývá výlet lanovkou do 900 m. Je po desáté, všude klid a mraky se různě přeskupují, tak tušíme, že to bude paráda. Sedačková lanovka nakonec stojí tam a zpět víc než exkluzivní večeře, což je bizarní, ale chápeme, že noční provoz je dost speciální. Nahoře chceme ještě dojít na vrchol Nuolja (1163 m).
Je zvláštní světlo, všude koberce květin a nahoře nádherné výhledy do všech stran – na jezero Torneträsk, hory za Abiskem s tzv. bránou do Laponska, norské štíty na severu a západě.
Světlo různě proniká přes mraky, místy jsou dešťové clony nebo cáry mraků nížeji než hlavní oblaka. Je to skoro až kýčovitá nádhera a jsme tu prakticky sami.
Dolů sjedeme až kolem jedné v noci a pod lanovkou přes cestu běží losí tele a kolem Turiststation se poklidně pase v podstatě krotký polární zajíc. Tak to byl závěr treku, který jsme si skvěle užili!
-M-
Napište první komentář