Dovolené na pláži nám stačilo – vaříme obligátní snídaňové kaše a balíme stan. Přes noc se uklidnil vítr, mírně se oteplilo – začíná den, který se do historie naší cesty zapíše jako vlhký sen přírodovědců. Pokud dosud platilo, že každý den vidíme alespoň jeden dosud neviděný rostlinný nebo živočišný druh, čtvrtek se překonal. Pokračujeme naší oblíbenou stezkou Rallarsvägen kolem jezera Torneträsk, cílem je dostat se do národního parku Abisko a navštívit naše další Naturum.
Podél trasy to žije – všechno zpívá a poletuje, každou chvíli zastavujeme a pozorujeme drozdy, pěnkavy jikavce, čečetky, linduškovité cosi, budníčky, konipasy, rehky a k tomu další ptactvo z tradiční kategorie „břehouš, vodouš, pisík,“ kterou Matěj ustálil už na naší první cestě do Skåne. Létají nad námi dravci (v určování siluet dravců nejsme zrovna zruční, ale je to cosi sokolovito-rarohovitého, nakonec káně rousná) a hlasitě křičí – brzy víme proč. Kousek od nás je na bříze velké hnízdo. O kousek dál spí na stromě sýc (nakonec sovice krahujová), když procházíme kolem, jen dvakrát líně zapíská.
A pak se to stane: cosi malého přistane kousek od nás na suchém kmeni břízi – ostřím – Matěj vytahuje dalekohled – velká radost! Je to slavík modráček, Matějův splněný ornitologický sen. Lítá kolem nás a několik desítek metrů poletuje s námi – nejspíš kontroluje náš pohyb kolem jeho hnízdiště. Nechává se u toho fotit takovým způsobem, že mi z toho jde hlava kolem – tak intenzivní photoshoot jsem asi ještě s žádným ptákem neměl. Vybrat ze stovky parádně ostrých fotek modráčka tu pravou bude oříšek.
Cestou také pozorujeme desítky drozdů kvíčal: letos je zjevně velmi silná snůška, možná kvůli housenkám – každou chvíli z trávy vyletí mládě, každou chvíli se někde dospělí drozdi perou o teritorium. Cesta končí u delty řeky Abiskojåka: je tu parádní ptačí pozorovatelna a celá delta je od května až do konce července nepřístupná – slouží jako ptačí rezervace s nejvyšším stupněm ochrany.
Odsud už je to jen kousek do Naturum a návštěvnického středobodu NP Abisko, počet lidí tu sice roste, není to ale nakonec vůbec tak hrozné, jak jsme čekali. Prohlížíme si kaňon řeky a Naturum a trochu nám konceptem připomíná to ve Store Mosse.
Pár záludných otázek ohledně knížek o přírodní historii Laponska pokládám mladému kudrnatému průvodci: ukazuje se, že je to jeho první pracovní den – zatímco mi pomáhá hledat knihy v místní knihovničce, dostává od kolegyně teprve jmenovku. Skutečně se hodně snaží, i když knihy nakonec nenajdeme – kdyby ho náhodou v Naturu nakonec nechtěli, vezmu si ho domů já. Vedle Natura je turistický hotel s restaurací a butikem – v butiku mají kupu parádních věcí a vybavení na treky, začíná tady totiž kungsleden.
V restauraci zase obědový bufet za rozumné peníze – užíváme si, že pro nás tentokrát někdo uvaří a hostinu zakončujeme zmrzlinou. Přes malý sámský skanzen se vydáváme do národního parku – už je odpoledne a trasa je překvapivě skoro prázdná – chceme Abisko projít celé až na konec a zakempit na dnešní noc u jezera Abiskojárvi.
Po tom všem dechberoucím, co už jsme tady v Tornejské marce viděli, nám Abisko nepřipadá až tak fascinující. Co nám ale určitě dalo, byly funkční informační cedule: najednou jich všude bylo až moc! Konečně se dozvídáme, co jsme všechno viděli za rostliny, co tu pohledávají ty housenky (invaze prý probíhá jednou za deset let – a zrovna máme štěstí), nebo že NP Abisko navštíví ročně 200 000 lidí, zatímco NP Vadvetjåkka, kam jsme se dotrmáceli včera, jen sto. Abisko je netypické tím, že jde vlastně o velmi dlouhé a jen pomalu stoupající široké údolí.
Krajina se ale brzy změní a i tady je to krásné a plné života. Po celodenním pozorování nových a nových druhů to pro dnešek zakončujeme stylově: v dáli na pozadí hory Giron přelétá sovice sněžná (nakonec se ukázalo, že kalous pustovka). Všechno utichá, nastává naše oblíbená doba meditativního večerního putování. K Abiskojaurestugorna je to ještě slušných pár kilometrů – naštěstí krosny jsou čím dál tím lehčí, jak se postupně tenčí zásoby jídla. U chaty zjišťujeme, že za postavení stanu se tu platí 300 SEK na osobu (což by bylo cca 1200 Kč za to, že si postavíme stan). Přidáváme tedy ještě dva kilometry navíc za hranice NP Abisko, při kterých zvládnu ještě jednou v rašelině totálně promočit boty. Za hranicí NP v březovém háji u řeky Boarzojokka nejsme sami: dva stany a jeden los. Dobrou noc!
Statistika: losů viděno 2, sobů viděno 0, rosomáků viděno 0, slavíků modráčků: několik nádherných exemplářů.
-T-
Napište první komentář