Rozhodli jsme se tedy spát bez stanu na verandě, což se k množství komárů ukázalo trochu jako hazard. Tomáš sice vymyslel vylepšovák – spaní v kšiltovce s moskytiérou, ale to se mi zdálo moc nepohodlné. Pohodlnější asi bylo se co půl hodiny budit s komárem ve spacáku, nevím. Asi o půl čtvrté mě Tom vzbudil, že prší. Skutečně začalo kapat, takže jsme se kvapně se všemi věcmi přesunuli do venkovní předsíně, kde jsme byli dobře chráněni. Déšť samozřejmě hned ustal, ale aspoň jsem si tedy nasadil tu moskytiéru. To byl asi dobrý nápad, protože jsem spal asi do čtvrt na deset. Tomáš byl tak hodný, že mě nevzbudil. Vstali jsme do šedého chladného dne, což nevadí třeba proto, že úplně zmizel všechen bodavý hmyz.
Dokonce se nám povedlo vygooglit, že naše noční útočiště postavil roku 1897 inženýr Jacobi, který se v okolí pokoušel neúspěšně těžit měď. Zemřel s obrovskými dluhy roku 1905. Teď už nám ty drobné lůmky všude kolem dávají smysl. Cestou dolů k železnici potkáváme vrtulníkem poshazovaná dřeva na opravu chodníčků a o kus dál taky ležící lidskou postavu s motorovou pilou. Jímá nás hrůza, ale ukazuje se, že zaměstnanec ochrany přírody jen odpočívá. Dál po cestě ještě potkáváme jeho kolegyni se dvěma psy. Říká, že mu vyhubuje, že místo práce odpočívá, a že nášivky u národního parku jsou staré, proto je rozdávají zdarma. Fotíme čečetku.
Ke stanici Kopparåsen dojdeme už za chvilku, ale nic tu není. Dneska už ale jezdí vlaky, tak nějaký čas trávíme pokusy o trainspotting. Vlaků s rudou jezdí do přístavu pořád hodně, osobní vlaky jsou zvláštností dvakrát denně.
Pokračujeme stezkou, kudy chodí asi tak 10 lidí za rok a jde se nám za příjemně chladného počasí hezky. Po čase se napojíme na více používanou část a oběd uskutečníme v přístřešku na břehu větrného jezera.
Dnešním dílčím cílem je něco, co mapy.cz inzerují jako muzeum. Nejprve se množí, někde dokonce čitelné, cedulky u kupek travnatých ploch – patrně dříve budov. Dojdeme ke kostelíčku z roku 1987, který je otevřený a příjemný.
Do zásuvek ale proud neteče. Takže nasáváme jen duchovní energii. Bez batohu seběhneme dolů k „muzeu“ na břehu jezera Torneträsk. Je to ale jen cedulka, že zde býval patrně přístav. Opodál je uschovaná loď sámské pastevecké skupiny (siddy), to se nám líbí. Informace o celé lokalitě ale zjistíme až u hřbitova, kde je několik ještě stojících a čitelných tabulí. Bylo zde centrum osady stavitelů trati – Tornehamn. Hřbitov se stále používá a je to skutečně nádherné místo. Řada bílých křížů uprostřed březového lesa, nad ním trať s opuštěnou zastávkou a nádražím.
Dál směrem Björkliden jsme se rozhodli jít kolem jezera Kratersjön, které je jen kousek nad hranicí lesa. Vzhled krajiny se tu mění co 50 výškových metrů. Pořádně fičí, máme čepice a rukavice, ale u jezera je úsporná útulna (dvě pryčny a okénko s výhledem na jezero), kde si odpočineme.
Spaní jsme naplánovali těsně nad resortem Björkliden, ale ukazuje se, že chatka je primárně určená na pozorování polární záře a vstup vyžaduje čip. Nezbývá tedy než kolem nóbl restaurace a chatkové osady sejít na nádraží. Toma napadlo, že by zde mohla být otevřená čekárna a je to tak. Můžeme si dobít přístroje a nabrat síly na hledání spacího místa. Je 19:30. Seběhneme dolů kolem říčky k vodopádu, který doporučily google mapy. Cesta notně vyšlapaná a po chvíli známe důvod! Nádherný vodopád ve strmé soutěsce končící v jezeře.
A u jezera pláž z tenkých zvonivých oblázků různých velikostí. Na nocleh ideální.
Večeři dnes vyřešíme sušenými pokrmy, co se jen v sáčku zalijou horkou vodou, a je to překvapivě dobré jídlo – bramborová kaše s masem a zeleninou a bulgur s masy v omáčce. Uleháme kolem desáté – zítra Abisko.
-M-
Napište první komentář