Dnešní den probíhal celý přesně tak, jak začal, tedy ospale. Už probuzení bylo velmi pomalé s pocitem nedostatku spánku, nic se nám nechtělo. Po snídani jsme přemýšleli, co tedy dnes budeme dělat. Nakonec jsme zůstali u původního plánu a tedy jet trajektem na ostrov Sandoy. Nevíme, zda tam uvidíme něco zajímavého, ale nevadí. Chceme se podívat na jih.
Cestou jsme se zastavili na pumpě dotankovat a zaplatit včerejší průjezd podmořským tunelem. Ještě před samotným doplňováním nás pobavil mladík tankující před námi. Než se vydal k přepážce zaplatit za palivo, musel naskočit do auta, upravit si hřebenem účes a nasadit si tvrďácké sluneční brýle. U čerpacího automatu se nám zase zalíbil zdejší název benzínu Natural 95 – Blýfrítt 95. Jelikož jsme jeli i přes Torshávn, stavili jsme se i v oblíbeném obchodním domě SMS, prolezli i ostatní patra, abychom poznali, co tu vlastně prodávají a nakonec skočili dolů do potravin. Matěj hledal svou nově objevenou oblíbenou sladovou limonádu, leč bohužel ji v sortimentu nemají. Na spravení nálady si alespoň namixoval vlastní směs cukrovinek.
Na odjezd trajektu máme ještě dostatek času, díky čemuž můžeme pořádně prozkoumat vísku, u které je přístaviště. Jedná se o Kirkjubøur a jak již název napovídá, jedná se o zdejší spirituální religiózní sídlo. Nebo spíše jednalo, což dokládají i ruiny staré katedrály. Ty se právě konzervují, což je škoda. Zaprvé lešení trochu kazí požitek z toho místa, zadruhé zastřešení, které tam zůstane navždy, není úplně vkusné řešení.
V Kirkjubøuru navštívíme i malé náhodou objevené muzeum. Je situováno v nejstarším souvisle obydleném dřevěném domě na světě a ukazuje, jak zdejší obyvatelé žili v minulosti. Máme zde možnost i vidět a ohmatat si obří velrybí obratle. Nejdříve jsme si mysleli, že jsou to kameny. A mrkneme i do odemčeného kostela, kde se dokonce dá po schůdkách dostat ke zvonici. Pěkné místo a dokonce jsem si tu i pohladil psa – ne, nebyl vycpaný a ano, bylo to jen štěně.
Matěj oceňuje, že je tak klidné a přitom kousek od hlavního města… Ideální místo pro život. A je tu jedna z nejluxusnějších zdejších restaurací, KOKS, dříve sídlila v hotelu Føroyar, kde jsme bydleli první noc. Kdyby nebylo tak chladno, prolezli bychom to tu o něco více.
Za chvíli však přijíždí trajekt, otevírá svůj obří chřtán a vpouští nás dovnitř. Zvládli jsme tam autem zajet dobře, což nás těší. Cestu jsem však prospal, takže příliš netuším, jaká byla. Vyjíždíme tedy na Sandoy a uvědomujeme si, že jsme za cestu ani nezaplatili. Nikde nikdo nic nechtěl. Je to tu v tomhle ohledu zvláštní. I při včerejší cestě na Mykines, kdybychom se sami nepřihlásili, dostali bychom jízdenky jen tak – pán si myslel, že všichni mají zaplaceno přes internet. A nijak zvlášť to neověřoval.
Nejdřív jsme dojeli do Sanduru, kde bylo plánem si dát oběd a rozhodnout se co dál, ale trochu se to zvrhlo. Zaparkovali jsme u banky a šli se pomalu projít po městečku. Nijak úchvatné není, ale soustava menších starých domků, ve kterých sídlí – asi jen sezónně otevřené – muzeum se nám však líbí. Rozhodneme se tedy najíst tam. Dáváme si koupené suši, ale v tom se doslova přiřítí zdejší kočka lačnící po jídle. Hodně doráží, ale my se nedáme. Jíme tedy ve stoje a kočka zkouší staré provařené triky jako je roztomilost a divoké otírání o nohy. Když sbíráme věci ze země, kočka se vrhne alespoň na sojovku. Nicméně samozřejmě jí neumožňujeme, aby ji celou vypila.
Po jídle se jdeme mrknout k jezeru. Kočka, která cítí, že bychom mohli ještě někde piknikovat, jde ještě docela kus s námi, ale nakonec to vzdává. My nejprve dojdeme k moři, najdeme si závětrné místo a sedneme si do trávy. Slunce paří, moře nás uklidňuje svými mohutnými příboji. Vlastně až hřmí. Dáváme si bonbony a jen tak relaxujeme. Nakonec se rozhoduju, že nemám sílu už nikam jít. Matěj tedy alespoň míří po cestě dál, k informační ceduli a já usínám v objetí zdejších travin. Matěj se po nějaké době vrací, budí mě a informuje o tom, že o kousek dál lze pozorovat zajímavé vrstvy zdejšího terénu. Láva, zkamenělé stromy minulých subtropických pralesů a tak podobně… Pro mě nic moc dech beroucího. Ale nakonec se jdu alespoň podívat na útesy a hřmící vodu, která do nich naráží. To je vlastně zábavné. Příroda je prostě úžasná.
Nicméně Sandoy nás úplně nenadchnul. Možná by to bylo lepší, kdybychom lépe znali zdejší folklór. Dočítáme se něco o velké díře, ve které sídlila čarodějnice, a potkáváme obří stopy v kamenech. No a samozřejmě by nás to tu mnohem víc bavilo, kdybychom nebyli tak ztahaní. Maty i tak obdivuje zdejší rostlinstvo. Jak jsme na jihu, kvete to tu mnohem více.
Nakonec tedy míříme zpět k autu a rozhodujeme se, zda pojedeme do Skálavíku nebo Husavíku. Volíme první možnost, jen tak. Na hodinách v autě si však všímáme, že již odbyla čtvrtá hodina. Ani jsme nečekali, že jsme povalováním „ztratili“ tolik času. To toho již moc nestihneme. Kousek za Sandorem Matěj z okna spatří vysoké písečné duny. Je jasno, tam musíme zaběhnout. Odstavujeme auto, bereme nakoupené jídlo a míříme na jednu z mála zdejších písečných pláží. Matěj je úplně nadšený, sundává si boty a prochází se v horkém písku. Nakonec stoupne i do vody, ale tak je ledová. Dokonce se mu podaří nasbírat i nějaké mušle. Hurá.
Při jídle mrkneme na to, kdy nám jede další trajekt a hle, ještě máme dvě hodiny. Už teď je tedy jasné, že do Gjógvu dorazíme zase relativně pozdě a večeři opět nestihneme. Sjedeme ještě tedy do Skálavíku, kde na pár vteřin omrkneme kostel (ok, já ani nevystoupil z vozu) a jedeme zpět do Skopunu, odkud jede trajekt. Prvním plánem je ještě projít vesnici, ale není moc hezká a chodí tam psi, takže nakonec jen sedíme v autě a koukáme. Ještě že jsme našli tu pláž, jinak by to byl fakt vtipný výlet… Jeli bychom si na vzdálený ostrov lehnout na louku.
Trasa do Gjógvu je pak zábavná, už nepotřebujeme žádnou mapu. Dokonce i přes Torshávn trefíme v pohodě. Začínáme to tu znát, což většinou značí takovou to nepříjemnou pravdu, že se celé dobrodružství blíží svému konci.
Ještě se stavíme na stejné benzínce jako ráno a nakoupíme si něco málo k večeři. Matěj bere samozřejmě svou oblíbenou sladovou limonádu, já si dávám masový párek v rohlíku. Ladíme zdejší rádio a za šílených tanečních kreací míříme naposledy po silnici směr náš hotel. Okolní řidiči se za námi ohlížejí, jako bychom byli nějací cvoci, ale my si prostě jen užíváme, jak krásně se máme.
Mějte se taky krásně a zase zítra ahoj.
Napište první komentář