Dnešek jsme skoro celý vyhradili jednomu z těch menších ostrovů – Mykines. A udělali jsme dobře. Ráno bylo třeba stihnout trajekt v 10:20 ze Sørváguru, tedy z přístavu na ostrově Vágar, kam jsme v neděli přiletěli a byli se i pěšky podívat. Znamenalo to vyjet asi v 8:30 a projet polovinu souostroví. Už jsme však starý mazáci a s přehledem se všude orientujeme a dokonce předjíždíme pomalejší auta (to, že nás zase v kopci doženou, je věc jiná). Nebe je skoro bez mráčků a vypadá to na opravdu nádherný den. V takový jsme při plánování výpravy ani nedoufali.
Trajekty na Mykines jezdí jen v teplejším a přívětivějším období roku, tedy od května (jinak sem lítá helikoptéra z Tórshavenu, na ostrovech totiž fungují vrtulníky jako hromadná doprava). I tak se stává, že kvůli vlnám a husté mlze turisté na ostrově i na několik dní uvíznou. Trochu jsme si oddechli, že se nás to pravděpodobně týkat nebude. Spolu s poměrně velkou skupinkou turistů se nalodíme na menší loď a za chvíli už si to svištíme zálivem. Otevírají se úžasné výhledy na dvojici malých útesovitých ostrůvků a loď vplouvající do otevřeného moře se začíná dramaticky houpat. Ani se nedivíme, že někomu se může udělat nevolno, hrdinně vyhlížíme na moře a ostrovy z horní paluby a užíváme si. Kolem se začínající prohánět mořští ptáci, kvůli kterým jsme sem přijeli. Konečně kolem sviští i několik papuchalků. Takže tu skutečně jsou!
Kapitán nás umně navede do úzkého přístavu mezi dvěma kolmými útesy okupovanými koloniemi racků tříprstých, který právě začínají s námluvami a stavbou hnízd. Vystoupáme nahoru k vesničce, která je zajímavá třeba tím, že zde nejsou auta (jen dva bagry stavící nové domy). Malebnější sídlo jsme tu ještě neviděli – střechy domků jsou kryty travními drny, stěny jsou pobité dřevem a natřené jasnými barvami, babiček s dědečkem natírají okna, vedle si pán maluje krajinku… Jsou tu však nově vybudované záchody a odpadkové koše, funguje tu i malý hostel. Vypadá to, že jsme dorazili právě včas, než se z ostrova stane ještě větší turistický magnet.
Dorazili jsme sem asi v 11 a trajekt zpět jede kousek do páté, času je tedy víc než dost. Cílem všech těch turistů jsou vyhlášená hnízdiště mořských ptáků včetně jedné z největších kolonií papuchalků čítající tisíce kusů. A skutečně! Hned po pár stovkách metrů jsou na travnatých svazích první skupinky těchto roztomilostí. Barvami a soudkovitých tělíčkem připomínají tučňáky, mají poměrně malá křídla, kterými musí neustále třepotat (jsou takovými malými vrtulníčky) a tlustý barevně žíhaný zobák. Jsou k zulíbání a skoro vůbec se nebojí, tudíž lze přijít na vzdálenost několika metrů. Zastavujeme se tu snad na půl hodiny, kocháme se a fotíme.
Ostrov končí krytou travnatou zátočinou, kde je největší hnízdiště papuchalků. Skoro tomu nemůžeme uvěřit, ale jsou všude. Posedávají po mezi u nor, kde si budou chystat hnízda, v hejnech poletují kolem nás, střídavě přistávají a zase vzlétají. Přijdeme si jako v ráji.
K hlavnímu ostrovu se přimyká ještě jeden – Mykinésholmur, oddělený úzkou proláklinou lemovanou vysokými úterý plnými racčích hnízd. Mezi oběma ostrovy je postavena kovová lávka, takže nad bouřícím mořem přecházíme. Na menším ostrově vládnou hlavně ovce, zcela na konci a po stranách jsou však jediná hnízdiště terejů bílých na Faerech. Jsou to místní největší ptáci a jsou vskutku impozantní, jak plachtí kolem útesů, které pokrývají zářivě bílým trusem.
Pozorujeme rovněž zákeřné chaluhy velké a další druhy racků a čas nám krásně utíká. O ptácích, co tu na Faerech pozorujeme, snad napíšu něco později. Na konci cesty u malého majáku jsme asi před třetí a pomalu se tedy můžeme vydat zpět. Mezitím už trasu prošla většina turistů a můžeme se tedy bavit dalším pozorováním papuchalků, protože to nikdy neomrzí a cesta vede přímo středem hnízdiště. Někteří z jedinců nepozorovaně mizí v norách, jiní předstírají, že tam nejsou, další do nory hupsnou v nestřežený okamžik. Většina však posedává a polehává na trávě a je prostě jen roztomilá.
Loď připluje na čas a jsme svědky toho, jak jsou z ní mezi čekajícími turisty vykládány židle, fošny, komoda, plastová okna a nakonec dvě pračky. Před pár dny obnoveného provozu se holt musí využít. Jsme dost stahaní, takže cestu trávíme v polospánku v podpalubí. Budí nás jen smrad z Lukášových bot, jejichž vzorek je naplněn ovčím trusem.
Zpátky u auta jsme asi v šest a obloha je úplně bez mráčků. Možná si to jen namlouváme, ale přijde nám, že ostrovy se začínají zelenat! Další plán je jasný, jet přímo do Gjógvu a dát si teplou večeři. Odoláváme lákadlům po cestě a skutečně dojedeme do hotelu. V pokoji nás však neodolatelně vábí večerní slunce a případný hlad jde stranou. Vyrážíme ještě na procházku.
Chceme jít dál kolem útesy, kde jsme byli posledně vyhnání silným větrem. A vyplatilo se. Vidíme nějaký povědomě třepotavý let a skutečně, je tu malá kolonie papuchalků! To nás hodně těší a dává sílu v dalším pochodu vzhůru po hraně strmého útesu. Dojdeme až k jakési planině s malým jezírkem, odkud jsou úchvatné výhledy včetně nejvyšší hory ostrova. Navíc tu do oceánu spadá tenký snad několikaset metrový vodopád! Je to nádhera, ale musíme zpátky, začíná zapadat slunce. I když se to nesmí, jdeme dolů mimo cestu a nakonec musíme přelézt i ovčí plot, ale dojdeme přímo k hotelu. Blog začínáme chystat s rudými spálenými nosy až po desáté, takže je to fuška! Tak se mějte :)
Napište první komentář