Tak konečně jsme ho viděli! Ale popořadě: budíme se před sedmou a vaříme kaše. Sluníčko svítí, rozhoduji se tedy pro ranní koupel v řece – ještěže dneska nejedou vlaky… Cesta dál je prošlapaná výrazně méně, než cesta, která nás dovedla sem. Obecně se zdá, jako by treky v téhle lokalitě kdysi vznikly, vyznačily se, vybavily se – a pak se nechaly napospas osudu, sněhu, přírodě. Kadibudka bez střechy je jeden příklad, ale o kus dál leží vyvrácená informační tabule bez informací, rozlámaný rozcestník s nečitelnými směrovkami; velká část mostků a chodníčků přes rašelinu už taky příliš neslouží.
Později na trase dnes potkáme ještě několik informačních tabulek a cedulí, ale ani jednu informaci. V praxi to ale znamená, že i tady blíž civilizaci nepotkáváme téměř nikoho: za celé úterý jsme potkali dva turisty, dva turisty-těžkooděnce a další dva lidi jsme viděli z dálky – a tím to hasne. Cílem je dnes národní park Vadvetjåkka, nejseverněji položený NP ve Švédsku, rozkládající se kolem hory Vádvečohkka. Vede k němu trasa, kterou úspěšně po prvních minutách ztrácíme. I tady je značení letité a vypařuje se. Jdeme tedy na divoko krajinou, přes kameny, vřesoviště, mokřady, stromy, jezírka, mechy… a shodujeme se, že už se z nás stávají celkem dobří čtenáři místní krajiny. Už víme, na který kámen šlápnout, pohledem umíme zhodnotit stabilitu vřesu, určit stupeň nasosanosti rašeliníku, rozeznat savé a nesavé mechy; plánovat trasu tak, aby nás suché dostala správným směrem.
Úspěšně se tak dostaneme až k hlavní trase, a ta už je značena výrazně lépe – nejspíše se o ni stará správa NP. Po třech kilometrech volné krajiny nás tak pěšinka dovede až k baráčku – uprostřed ničeho tu stojí dřevěný, trochu americky vypadající, domek.
Na korouhvi má letopočet 1897, odhadujeme proto, že bude nějak souviset s množstvím vyrubané železné rudy, která tu po okolí místy leží vyskládaná v silných stěnách z kamenů. Možná bychom se to dozvěděli z informačních cedulek – cedule tu jsou, informace pohltila entropie.
Trasa k NP je dlouhá. Krásná, ale dlouhá – prochází vlastně napříč celým údolím Tornejské marky od jednoho horského hřbetu ke druhému, přičemž po celou cestu jsou vidět oba a zdá se, jako by se ani jeden nevzdaloval ani nepřibližoval.
I tady, s rudným podložím, si ale užíváme botanickou expedici. Fascinující je pozorovat, jak rostliny dohánějí pozdní nástup jara tam, kde teprve teď odtál sníh: blatouchy tu všechno hned ženou do obrovských květů, na listy není čas, je třeba se co nejrychleji nechat opylovat. Úmornou cestu osvěžujeme koupáním v jezírku a samozřejmě bonbónky – druhý papírový pytel jsme v ICA už možná trochu předimenzovali. Cestou postupně roste počet komárů a hovad – lezou nám na nervy, tak kromě repelentu používáme i různá slovní zaklínadla. Publikovatelné je možná tak maximálně „leť pryč, ty obří čubko!“ – má platit na ovády, ale nefunguje. V téhle části údolí jsou tedy už komárů a ovádů skutečně mraky a dnes se jich už nezbavíme. Konečně dorazíme k NP – je tady železný visutý mostek – a konec.
Tenhle národní park nemá absolutně žádné trasy, jen informační ceduli (s opravdovými informacemi!) a u ní malou schránku, kde si těch pár příchozích může vzít nášivku s logem parku (za kterou se v jiných dostupných NP platí). Vydáváme se kousek podél řeky Njuoraatnu, obdivujeme nádherné vachty a narážíme na meandry řeky Vádvejohkka.
Necháme krosny za mostkem a rozhodneme se vydrápat na kopec, kde čekáme parádní výhledy – tady už skutečně žádné cesty nejsou, výhledy ale ano, dokonalé. Vidíme celé údolí, park, meandry; kousek odsud už i jezero Torneträsk, kde všechna voda z těchto hor končí.
I tady, uprostřed ničeho, se dají najít stopy lidské aktivity – o kousek dál za kameny leží železná truhla. Zbytky Sámů, kteří stále žijí v rytmu sobích stád, si po krajině nechávají uschované zimní vybavení, aby nemuseli se vším stále migrovat. Mohli bychom tu spát, ale je příliš brzy a příliš velká koncentrace komárů: opravdová hejna.
Vydáváme se tedy zpět. Po pár metrech Matěj prudce zastaví a ukáže do lesa: je tam! Konečně ho vidíme! Divoký los v divoké krajině! Viděl nás dřív, a tak poklidně mizí do lesa, směr národní park. Však ona informační cedule slibovala „abundance“ losů, ptactva i rosomáků. Je po sedmé večer, slunce už je nízko, vítr se uklidnil – cesta zpátky je téměř meditativní zážitek. Skoro až zapomeneme, jak moc jsme unavení. Nakonec dojdeme až k opuštěnému domku a rozhodujeme se k přespání využít jeho dřevěnou terasu. Fazole, cizrna, sýr a klobása nakonec společně vyrobí i celkem poživatelnou večeři. A kombinace spacáku, kšiltovky a síťky proti komárům přes hlavu zase docela příjemné spaní. Tak dobrou noc.
Statistika: losů viděno 1 (!), sobů viděno 0, rosomáků viděno 0.
-T-
Napište první komentář