Dnešní snídaně byla ucházející. Výběr jídel zde není příliš široký, ale zaujme možnost namazat si pečivo zdejší domácí rebarborovou marmeládou a tomu nejde odolat. Rebarbora je totiž něco, co najdete na všech faerských zahrádkách. Pravděpodobně se jedná o jednu z mála plodin, které se tu relativně daří. I z toho důvodu je mi líto, že tato vynikající zelenina je tak málo využita ke komerčním účelům. Různé pochutiny z ní hledám v regálech všech obchůdků, které navštívíme.
Hned po snídani vyrážíme na cestu a musíme se pochválit, dnes začínáme docela brzy. Již před devátou si to do zdejších kopců frčíme, jak nejrychleji nám to druhý převodový stupeň dovoluje. Ve výjimečných okamžicích si můžeme dovolit zařadit i trojku, takže svištíme, jen co to jde. Po necelé hodině a půl zastavujeme ve vesnici Viðareiði, což je nejsevernější sídlo na faerských ostrovech. Cesta byla výživná a plná zaznamenání hodných okamžiků, o které si čtenář ani tato dlouhodobá paměť nezaslouží být ochuzeni. Museli jsme se totiž přesouvat i mezi jednotlivými ostrovy. Jednou tunelem a jednou přes most. On by si jeden řekl, že to není žádná věda, ale jet po mostě nad oceánem, no kdo to kdy zažil? Další kapitolou jsou zdejší podmořské tunely. Nádherně široký výdobytek moderní doby, ve kterém dokonce probíhají barevné projekce na skalní stěny. No prostě to má své kouzlo a je třeba si užívat každou maličkost (zvláště, když se o žádnou maličkost nejedná, tečka).
Další zajímavostí jsou zdejší tunely v kopcích. Dneska jsme okusili hned tři – a to dvakrát. Zejména první dvojice stojí za to. Jedná se o jednosměrné tunely, ve kterých se přibližně každý 100 m nachází boční prostor pro uhnutí protijedoucím vozidlům. Můžete se přesvědčit třeba na tomto videu. Je to zábavná cesta pro nácvik rozjezdů, takže nechápu, proč si tu Matěj nechtěl zkusit sednout za volat. Nicméně při cestě do Viðareiðie jsme měli přednost, takže pohodička. Zajímavý je novotou vonící tunel přímo před vesnicí, ten je již obousměrný. Nás ale neudivuje, jak vypadá, jako spíše že vůbec existuje. Do vísky totiž vede i silnice po úpatí hory. No, asi nebude úplně bezpečná.
Roztomilé video o zdejších pravidlech silničního provozu:
Nejdříve se jdeme podívat ke kostelu, obdivujeme rozbouřený oceán a kocháme se výhledem na okolní ostrovy. Dnes to vypadá opravdu na nádherný den. Obloha je jasná, ale je pravda, že tady se to mění opravdu rychle. Po chvilce duševní relaxace míříme k nejsevernějšímu bodu vesnice s cílem začít s výstupem na zdejší horu Villingadalsfjall. Nadmořská výška hory je 841 m a my začínáme téměř u hladiny. Neočekáváme, že to bude úplně snadné, ale těšíme se na vrcholové výhledy. Uff, zadýchaní jsme už jen z té představy a to ani nepíšu, jak jsme se zapotili z pohledu k vrcholu.
Celá cesta od auta na vrchol a zpět nám zabrala více než pět hodin, a to se jednalo maximálně o pětikilometrovou túru. Ten pocit zdolat horu (i když malou), za to však stál. Nebudu zastírat, že výhledy alespoň pro mě úplně uspokojivé nebyly. Ale zase je pravda, že se nám na pár vteřin odkryl pohled na širý oceán, dramatický spád ze zasněžené severní stěny, no prostě to mělo svojí atmosféru.
A ty pauza s jídlem jsou taky fajn. Asi nikdy jsem neměl tak dobrý sendvič. Cestou dolů nám též zapózoval racek parádník, který machroval se svým uměním plachtění ve větru. Ach být také volný jako pták a jen si tak poletovat ve vzduchu. Cestou vysvobodím alespoň několik racčích per zachycených ve trávě a nechám je odletět neznámo kam. Stejně tak mě baví zvedat kousky vlny, které se tu všude nachází… Krásně voní.
Dalším dnešním cílem je opuštěná osada Múli, kterou jsme mohli vidět i při naší vrcholové túře. První část cesty k osadě je pokryta novým asfaltem, až se divíme, že tu někdo něco takového udělal, ale po chvíli následuje stará děravá silnička ve strašném stavu. Takže tady je vesmír ještě v pořádku. Obří díry jsou všude, takže skoro nemá smysl nikam uhýbat, štěrkové části zase docela kloužou. Naštěstí to naše malé hrdinné SUV hravě zvládá. Věřím, že ještě povyroste a bude z něj velký auťák.
V osadě nás překvapí, že to tu docela žije. Už cestou sem nás udivilo, že jsme potkali auto (které řídil tenhle asi už mrtvý pán z wikipedie, děsivé) a tady si v pohodě jeden pán opravuje domeček?! To nás odrazuje od zkoumání zdejších domků a usedáme na kamennou lavici s výhledem na okolí. Za chvíli k nám přiběhne hrdinná ovečka a začne se kamarádit s Matějem. Ten jí nabízí různá jídla, ale žádné ji dostatečně nezaujme. Nakonec nepohrdne ohryzkem od jablka, což spatří její černá kamarádka a přiběhne též.
Nakonec zajedeme do Klaksvíku, druhého největšího faerského města, kde si chceme dát večeři. Parkujeme hned u kostela, kousek od pivovaru a procházíme se zdejšími uličkami. V jednu chvíli Matěj spatří černou pláž a samozřejmě jej to k ní hned táhne. Chvilku jen tak sbírá mušle, a pak pokračujeme dál. Nic moc tu není, takže skončíme v podniku hned naproti kostelu. Chci si dát rebarborovou šťávu, ale došla. Nevadí. Objednáváme si hamburgery, ale ve zdejším stylu, se skopovým masem. Matěj též koštuje zdejší pivo a velmi si ho pochvaluje, hořké prý skoro jako české. Ochutnávám tedy též, ale přijde mi docela slabé, vodnaté… I když špatné rozhodně není, jen nemá úplně ten správný říz. Po jídle ještě sjedeme do sámošky koupit něco na zítřek a ukořistíme i rebarborovou šťávu! Hurá! My vs. Klaksvík 1:0.
Protože je počasí opravdu nádherné, nefouká, je krásně světlo a pořád docela teplo, pokračujeme ještě kratší projížďkou po zdejších panoramatických cestách, až dojedeme do Elduvíku. Asi nemám dalších slov, co bych dodal. Opět dech beroucí místo, které útočí na všechny naše smysly. Hned po výstupu z vozidla si užíváme zdejší relaxační symfonii. Ptačí zpět, ovčí bekot (tady opravdu ve velkém) se střídá s tím jehněčím a vlny. Naprosto čistý vzduch a zase ten nekonečný klid. Slovy to asi nejde vystihnout, ale tohle místo tedy doporučuji.
Na hotel dorážíme po deváté hodině a máme pocit, že bychom toho chtěli stihnout ještě víc. Být na hotelu je velká škoda, ale těšíme se na zítřek. To bude další velký den.
Napište první komentář