V noci se přerušovaně budím a probouzím, sedmdesátkové kupé je nakonec vlastně překvapivě pohodlné, ale jak vlak zrychluje nebo zatáčí, všechno vydává zvuky. Tma už po cestě není a nebude – na to jsme připraveni. Matěj si z internetu koupil masku na oči, ale dorazila mu jakási festovní verze pro dominy, nikoliv cestovní verze do stanu; naštěstí máme doma zásoby nakradené z letadel.
Kolem sedmé již jsme v kupé všichni vzhůru a balíme lůžka. Matěj dočetl cestopis ze 30. let od Bernatzika, já dočítám sámské legendy a pohádky sesbírané místní etnoložkou Demant Hattovou v desátých letech minulého století. V horách nás zcela jistě čekají násilní ale hloupí obři Stallové, podzemní bytosti Uldasové, duchové zavražděných a nepokřtěných dětí s nůžkami v ústech (aby nemohla křičet matčino jméno) a další lahůdky. Čteme, protože z okna pořád není moc co vidět – většina Švédska je placka a z vlaku dohlédneme jen k první borovici. To se ale mění v Gällivare a v Kiruně, kde jsou obrovské doly a haldy.
Část tratě z Kiruny do Narviku pak stojí za noční cestu a 18 hodin na palubě – parádní výhledy na hory a jezera; na některých vrcholech je stále sníh, ale zatím nám to připadá krásné.
Většina hikerů s krosnami vystupuje v Abisku, my pokračujeme až do Narviku: naše naplánovaná trasa se vyhýbá záměrně těm nejexponovanějším místům.
Narvik je relativně velké a moderní město, máme na něj přesně 20 minut a přesně to stačí: míříme na bus, který nás zaveze do Beisfjordu – v celém buse jsme tři dohromady, v podstatě privátní taxi na vstupní bod trasy. První část začíná poklidně zpevněnou silnicí – je vedro až nečekané a slunce má obrovskou sílu. Zastavujeme u Laksetrappa, což nakonec úspěšně rozluštíme jako „lososí schody“ – přechod pro táhnoucí lososy má i vlastní „podvodní“ pozorovatelnu.
Pomalu stoupáme do horského údolí. Ze všech horských štítů se valí voda, vodopády hučí každých 100 metrů. Připravili jsme se na slunce (SPF 50), připravili jsme se na komáry, nikdo nás ale nepřipravil na to, že největší útrapou budou píďalky: ve stovkách se spouštějí ze stromů a na jemných vláknech visí ve vzduchu a čekají, koho se chytit. Za pár minut je máme všude a odíráme je z batohů i z obličeje. Jednoduše přístupná část údolí brzy končí průzračným a ledovým jezerem Skamdalsvatnet.
Kolem hřmícího vodopádu stoupáme po kamenité pěšině. Zhruba v polovině stoupání je odbočka k úplně novému mostku přes vodopád – kocháme se výhledy na zpěněnou vodu, ale na druhé straně není žádná značka, takže se vracíme a pokračujeme po pravé straně řeky Lakselva.
Značení je tu jen občasné – je znát, že je to celkem málo frekventovaná trasa. Výstupem se otevírá nádherné hornaté údolí, z obou stran prudké kamenné štíty, všude se valí voda, všechno kvete. Po pár kilometrech a občasném přeskakování bystřin dorážíme k brodu – červená tečka naznačuje, že bychom tedy měli řeku přebrodit. Už dole na jezeře bylo znát, že je tady vody více než obvykle: cesta na kraji jezera byla pod vodou. Brod nevypadá ani trochu bezpečně: voda má šílenou sílu, kameny kloužou a hloubka je značná, není se čeho moc chytit.
Rozhodujeme se pokračovat dál po našem břehu a zkusit najít lepší místo na brod. Ještě dva týdny zpátky tu sněžilo, na horním konci údolí leží velká sněhová pole. Je to krásný pohled, ale je vedro a taje moc sněhu moc rychle. Žádné místo, kde by bylo možné přejít s rozumnou mírou rizika nenacházíme – navíc je to podle mapy první brod z mnoha, který nás čeká. Ačkoliv je světla jak v poledne, už je skoro devět: rozhodujeme se zakempit.
Ráno možná s čistou hlavou vymyslíme co dál a lépe posoudíme, nakolik je tahle trasa průchozí. Vaříme těstoviny, porci minimálně na dva dny (ale sníme ji celou) a rozděláváme stan na nejkrásnějším plácku v celém údolí.
Statistika: losů viděno 0, sobů viděno 0, rosomáků viděno 0. Dobrou noc.
-T-
Napište první komentář