Nedělení výlet ve stejné sestavě jako minule (Z, Z, M, R) byl zprvu ohrožen vytrvalým deštěm provázejícím celý týden, na den výšlapu se ale počasí umoudřilo a nabídlo hezký jarní den, tak hurá na to. Vyjíždíme oblíbeným Moravanem do Břeclavi, pauzu zaháníme neméně oblíbeným přeslazeným kafem z automatu a po přestupu před desátou vysedáme v zastávce Valtice-město.
Do samotného města je to ještě kousek a zdejší panorama je pořád stejně majestátní. Máme štěstí, že je před nedělní mší a můžeme navštívit interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie, raně barokní stavbu od Giovanniho Giacoma Tencally. Je to nádherná, římský barok, co se ocitl na jihomoravském (vlastně ale dolnorakouském) venkově.
Naběhneme do kopce na signálku a přemýšlíme, zda zrovna tudy jezdila Alenka Schillerová na elektrokole a fotila se u toho. Nejspíš ne, ale ten terén by byl na normální kolo nečekaně náročný. Však se nám taky nahoře otevře krásný výhled na Valtice.
Na nadarmo si zde Liechtensteinové nechali na začátku 19. století Josephem Hardmuthem postavit výletní kolonádu, kam mohli vyjíždět na pikniky. Nám se tu taky líbilo.
Pokračujeme kolem Muzea železné opony („výlet na hranice demokracie“) po silnici směrem na Úvaly. Tady mám v plánu projít „debilní apendix“, ostatní moc nevěří, že všude nebude bahno a opruz. Nakonec se ukázalo, že bahno bylo jen uplně na začátku a pak už jsme šli po krásné cestě kolem kvetoucích třešní.
Svačinu jsme si dali v přírodní památce Kameníky s výhledy na úvalky a Pálavu s Mikulovem v pozadí.
Výhledy na majestátní Pálavu máme vlastně pořád a postupně se přibližuje. Někdy je ve stínu, jindy ve slunci září Svatý Kopeček. Nikdo tu není, jen zajíci a srnky a jsme rádi, že jsme šli zrovna tudy.
Po druhé svačince na sluníčku v trávě sejdeme dolů do údolí k bývalému rybníku kolem letohrádku Portz. Nedávno tady zrekonstruovali barokní most, po kterém byl ostrov přístupný. Stala se z toho turistická atrakce a potkáváme cyklisty a další lidi.
Do Mikulova už pokračuje zase po rovné signálce kolem trati a mokřad. Po chvíli se ozývá kuňkání! A není to nikdo jiný, než oblíbené kuňky („Vejš, Radime“). Vedle jsou divoké kachny a taky labuť, Zuzíček se bojí, že na nás útočí. Dojdeme k památníku železné opony, kde jsou vztyčeny symbolické sloupy za všechny zabité ve znojemském úseku hranic. Místo je doplněno řadou informačních, a někdy docela syrových, panelů.
Do Mikulova dojdeme kolem třetí přes starou celnici a řešíme, co všechno chceme. Popořadě teda zmrzlinu, pivo a kafe. Zde splnění prvního cíle. Letošní premiérová!
Pivo zkusíme v restauraci s vlastním pivem Galán, ale je to spíše průměrné. Něco malého i sníme a chce se nám spát. Kafe na náměstí pomůže jen trošku, ale celkově je v Mikulově asi docela dost zajímavých míst, kam zajít (restauraci Sojka Robert okázale ignoruje, i když mě se tam posledně líbilo).
Památky nakonec nenavštívíme žádné, tak se aspoň kocháme výhledy, které se neokoukají.
Na nádraží míříme přes sídliště a zjišťujeme, že mimo centrum je město typické chudé a vykořeněné pohraničí s partičkama lidí na lavičkách, co si nahlas pouští Michaela Jacksona, mají pidi pejsky a teplákovky a zrovna nejlépe se asi nemají. My se ale dneska dobře máme, hezky jsme to stihli a vlakem přes Břeclav dojeli do Brna kolem půl sedmé. Další etapy směrem na Znojmo už ale budou asi logisticky obtížnější.
Napište první komentář