Plánovali jsme dneska projít obávaných více jak 30 kilometrů oborou Soutok, ale zrovna se plánovaně zavodnila Dyjí z Nových Mlýnů a nechtěli jsme riskovat, že se někde v polovině budeme muset otočit a jít zpátky. Chceme se sem vrátit někdy později a na trojmezí dojít. Dneska jsme se ale rozhodli střihnout to přímo do Valtic a ještě přivzít Roberta jako hostujícího spoluputujícího. Začínáme, jak jinak, než Moravenem 8:36 z Brna do Břeclavi. Tady máme asi půl hodinku čas, kterou vyplníme pitím sladkých kafíček z automatu.
Bus do Lanžhota jede co nevidět a kolem desáté vstupujeme u restaurace Podlužan, kde jsme minule seděli na grogu. Tentokrát ale míříme městem směrem na západ, kolem pečlivě opečovávaných domků s kutilskými ploty ze svařovaných tyčí, břízolitových fasád a soklů z různých odstínů kabřince.
Cesta z Lanžhota pokračuje mezi poli směrem k oboře Soutok. Na sluníčku je příjemně a jsme rádi, že jsme nešli včera, jak bylo původně v plánu, protože to byl vichr a sníh. Obora je volně otevřená, sjíždí se tu auta s lidmi s kočárky a kolem dokonce projede policejní auto, je tu živo. Užíváme si hodně tu jarní náladu – zpívají skřivani, pěnkavy, sýkorky, tlučou strakapoudi a datlové. Les obsahuje plno starých stromů, sem tam padlý tlení ponechaný velikán, všude je jmelí.
Vlastně docela brzy, ještě před polednem, dojdeme k zámečku Pohansko, vedle slavné velkomoravské lokality. Robert vzpomíná, jak zde kdysi začínal s vojenskou historií a poznal opilého archeologa.
U rybníčku s kmeny ohlodanými od bobrů a řopíkem na protějším břehu si děláme oběd. Holky mají toasty, my jsme si vzali vařič a nadvakrát hřejeme vodu na instantní polívku. Docela to trvá, tak jsem nervózní, že zdržujeme. Kolem na louce jsou majky, jaro!
Dál pokračujeme po zelené kolem toho řopíku, který v sezoně slouží jako muzeum. Je u něj postavená hraniční závora.
Jak přejdeme po mostě Dyji, tak se pohybujeme na území bývalého Dolního Rakouska, které připadlo Československu až roku 1920 – celé Valticko a Dyjský trojúhelník. Dyje není až tak rozvodněná a patrně by šlo soutok normálně projít, ale nevadí.
Pokračujeme Hraniční cestou kolem polí s navátým teplým pískem, je to skoro jako někde u moře. Po chvilce se dostaneme k trati do Rakouska, kterou musíme přejít po mostě u železničářské budovy sloužící jako rekreační středisko. Mají tu model Karlštejna.
Po druhé straně kolejí dojdeme k další pevnůstce a k Františkovu rybníku, kde si dáváme pauzu a pozorujeme (spíš pozruju, mám dalekohled) divoké husy a kousek dál i motáka. Zrovna jede vlak, ale fotograf železniční dopravy ze mě asi nebude.
Za chvilku se nacházíme už na bývalé celnici Poštorná–Reintal a vlastně poprvé jsme za naši cestu u rakouských hranic.
Pokračujeme po signálkách, z části i starou jírovcovou alejí, jistě pamatující ještě Liechtensteiny. Myslíme tu na ně, jak by se jim zdejší kraj měl jednou vrátit.
Kousek dál v lese musíme i do kopce, na to jsme si skoro odvykli už! Válí se tu spacáky pohozené uprchlíky a trochu se bojíme. V lese se tu skrývají dostavěné základy zámečku Katzeldorf, je dokonce nějaký plán ho celý obnovit. My tři kunsthistorici nad tím kroutíme hlavou, Robert s tím souhlasí.
To už jsme ale na dohled Valtic a jdeme mezi vinicemi směrem k zámeckému parku. Tam nacházíme poničenou grottu, ale holky valí dopředu, tak moc nezkoumáme. Valtice jsou fakt krásný městečko s monumentálním zámkem a kostelem, máme to tu rádi.
Do odjezdu autobusu je asi půl hodiny, ale k Robovu zklamání si nezvládneme ani sednout nikde na pivo a sedíme na zastávce. Ušli jsme to asi za pět hodin, což je docela málo a nohy to dávají trochu najevo. V Podivíně přestoupíme do nacpaného Moravanu a dojíždíme na podobně hektické nádraží. Ale hezké to bylo!
-M-
Napište první komentář